Případy, v nichž bude chybět finanční policie
Všudypřítomný stín doprovází jakékoliv regulérní, a přitom úspěšné obchody. Jejich mechanismy a zákonitosti poskytují totiž dobrá témata k promýšlení takříkaje „z druhé strany“ těmi, kteří je chtějí obrátit naruby a zneužít. Kupříkladu v posledních letech rychle roste význam faktoringu. V této souvislosti se okamžitě objevilá trestná činnost, u níž v počáteční fázi navíc nebývá typově zcela jasné, zda jde o nelegální získávání finančních prostředků, nebo o jejich propírání čili zastírání jejich původu. Teď, když již nemáme FiPo, zkusíme drobnou osvětovou činností (znalci prominou) alespoň trochu ulehčit práci jejím roztříštěným a v současnosti zřejmě i přetíženým pozůstalým útvarům.
Psychologický klíč.
Podstatnou součástí těchto podvodných jednání je starodávný trik využívající zákonitě ochabující pozornosti při dlouhodobě úspěšně prováděných a důvěru budících transakcích mezi dvěma subjekty. Jedním z výrazných příkladů v polistopadové době bylo hojné využívání nastrčených „bílých koní“ při odebírání zboží na faktury. Obchody začínaly na malých množstvích a probíhaly bezchybně, což obchodním partnerům poskytovalo důvodnou oporu pro akceptování požadavku vyšších obchodovaných objemů. A to až do chvíle, kdy jednoho krásného dne splatnosti nebyla pořádně mastná faktura uhrazena a dodavatel se na nemajetném nastrčeném „bílém koni“ neměl jak zahojit - pokud ho tedy bylo ještě možno fyzicky nalézt.
Jak to má být.
Faktoringový servis lze charakterizovat jako profinancování krátkodobých pohledávek, vzniklých v běžném obchodním styku. Na tuto službu se zaměřují specializované firmy, ale též finanční instituce; v našem případě to byla banka. Ta poskytovala jedné akciové společnosti (dále jen „akciovka“) faktoringový servis formou úvěrového limitu ve výši 40 milionů korun. Akciovka působila v oblasti nákupu a prodeje vcelku běžného sortimentu zboží. Banka jí na základě postupně získávané důvěry díky předchozím dobrým zkušenostem a smluvnímu ujednání o postupování pohledávek poskytovala zálohu ve výši 90 procent fakturovaných částek. Když odběratel zboží uhradil bance fakturu, tato převedla akciovce zbývajících deset procent, snížených o vlastní provizi za tuto službu. Firma tedy získala většinu peněz za dodané zboží ihned a banka měla za službu zajímavou provizi.
Skutečnost.
Tato spolupráce byla nesporně oboustranně výhodná, úspěšně se rozvíjela a objem postupovaných pohledávek rychle rostl, takže banka přestala vyžadovat kopie jednotlivých faktur a spokojila se se seznamem postoupených pohledávek. Akciovka toho využila a začala zahrnovat do soupisu postoupených pohledávek, na jejichž základě čerpala poskytnutý úvěrový rámec, kromě skutečných faktur i ty fiktivní, které nikdy nebyly vystaveny a předmětné zboží nikdy nebylo dodáno. Toto podvodné jednání bylo zakrýváno různými manipulacemi v účetnictví akciovky, vystavováním dobropisů, nadhodnocenými fakturami a dalšími operacemi, které komplikovaly odhalení podvodu. Tak se stalo, že v den konečného zúčtování byla způsobená škoda vyčíslena na 37 milionů korun, přičemž valná část těchto prostředků již byla z firmy vyvedena a použita neznámým způsobem (bylo to totiž ještě dávno před vznikem nebožky FiPo, zabývající se právě vysledováním a zajištěním nelegálně nabytých prostředků).
Průběh transakce.
Banka si transakce jistila logickým způsobem, totiž smluvní doložkou, že seznam postoupených pohledávek musí být kdykoli na vyžádání doložen fyzickým předložením příslušných faktur. Co však fungovalo při malých transakčních objemech, ukázalo se být víceméně iluzorním v případě velkých objemů postoupených pohledávek. Fígl spočíval ve využití fiktivních faktur, zařazených do seznamu postoupených pohledávek. Jakmile u nich nastala doba splatnosti, nebyly bance uhrazeny deklarovaným odběratelem zboží, ale opět samotnou akciovkou, přímo z jejího běžného účtu (!). V bance ovšem vznikl dojem, že šlo o skutečné faktury. V několika případech akciovka vystavila na fiktivní fakturu dobropis, který byl s dalšími fakturami postoupen bance. Tak akciovka postupovala až do vyčerpání úvěrového rámce, poté sama uhradila splatné pohledávky a postoupila bance další skutečné i fiktivní pohledávky, takže úvěrový rámec byl po celou dobu prakticky vyčerpán. Vše se odehrávalo po dlouhou dobu a bezkolizně, takže banka nezískala žádný podnět, který by jí mohl avizovat určitý typ podvodného jednání. Navíc v době, kdy banka podala trestní oznámení, již všichni pachatelé odstoupili ze statutárního orgánu akciovky, a podezření tak padlo nejprve na jeho nové členy.
Proč se tak dělo.
Růst důvěry při rutinních finančních transakcích se známými klienty umožňuje finanční instituci přiměřeně redukovat rozsah uplatňované kontroly a snižovat transakční náklady, což činí obchodní vztah vzájemně atraktivnějším. Ve zmíněné kauze tedy banka po důkladnějším poznání klienta logicky redukovala rozsah kontrolních opatření v tomto obchodním případě. Otázkou však zůstává, zda tento snížený rozsah kontroly byl plně realizován. Banka například mohla zjistit, že pohledávky nebyly hrazeny deklarovanými odběrateli, ale samotnou akciovkou - přestože kontrola souladu účtů deklarovaných plátců s účty, z nichž byly platby skutečně provedeny, není při velkých obchodních objemech úkonem triviálním. Při namátkové kontrole jednotlivých faktur bylo teoreticky možno odhalit nadhodnocené faktury porovnáním fakturovaných cen s běžnými, respektive srovnáním uváděného objemu transakce s běžným obratem a skladovacími možnostmi deklarovaného odběratele zboží.
Co tomu ještě pomohlo.
Obecně lze ovšem po bance těžko požadovat, aby porovnávala v dnešním cenovém chaosu fakturované ceny s nějakými obvyklými; bankovní úředníci nadto nemohou být odborníky na cenovou problematiku veškerého zboží. Proto je snad jediným relativně korektním vysvětlením podmínek vzniku uvedené kauzy výše naznačené a psychologicky pochopitelné „vadnutí“ pozornosti úředníků, uchlácholených dlouhodobě úspěšně probíhající řadou transakcí. Další okolností může být extrémně důrazná orientace finanční instituce na zisk při akceptování (avšak špatném odhadu i správě) vysokých rizik. Existuje ještě ovšem další, „nekorektní“ vysvětlení, spočívající v podezření, že pachatelé měli spřežence uvnitř banky.
Aktuální problém.
Faktoringové služby začínají být nabízeny i podnikům s menším obratem - ale paradoxně za podmínek přísnějších než firmám s obratem velkým. To zřejmě souvisí s empirickým poznáním, že čím menší podvod, tím spíše se na něj přijde. Když jsou finanční kontroloři sami hodnoceni podle „čárkového systému“, musejí chtě nechtě udělat množství kontrol drobných (až bezvýznamných) podnikatelů, kteří si ve svém poměrně jednoduchém účetnictví neoprávněně snížili daně o pár tisícovek. Na větší případy si zdaleka ne všichni „financové“ troufnou. Je to zdlouhavé a nesmírně náročné se vyznat ve složitém a rozvětveném podnikání, přičemž výsledek je nejistý. Na pár vybraných tisícovkách se ovšem ekonomika státu nezahojí - a ani kontroloři si na sebe takto nevydělají.
Jaké je řešení?
Redukce počtu a výše škod způsobených nezákonným jednáním je možná jedině koordinovaným, odborným a aktuálně poučeným postupem finančních institucí, finančních úřadů a finanční policie. Na všech stranách to vyžaduje zaujetí více tradičně konzervativních a opatrných přístupů na úkor těch „žraločích“. Ty jsou naopak nezbytným prostředím pro úspěšné páchání všelikých nepravostí. Popsaný vysoce sofistikovaný způsob nelegálního získávání (nebo propírání) finančních prostředků zneužitím faktoringového servisu je poměrně rezistentní vůči systémovým ochranným opatřením bank a finančních institucí. Jeho odhalení a zadokumentování vyžaduje složité rozpracování, jehož byla v dosud nejvyšší míře schopna až nedávno zrušená FiPo. A zrušení FiPo, ať jakkoli motivované, nastavuje opět příznivější prostředí pro páchání těchto zločinů.
