V Česku se začala Eva Jiřičná angažovat až poté, co ji oslovil prezident Václav Havel. Přestavěla pro něj oranžerii na Pražském hradě a je autorkou náročné rekonstrukce kostela v centru metropole.
Definujete si sama pro sebe pojem architektura?
Ve slovníku většinou stojí, že je to výstavba budov, urbanismus a design. Ale ve skutečnosti architektura je všechno, co se kolem nás děje, včetně životů lidí, kteří ji budou používat. Chcete-li postavit dobrý dům, musíte se dobře vyznat i ve vztazích lidí, kteří v tom domě budou bydlet. Proto architekt musí rozumět do určité míry psychologii, fyzice, umění, přírodě a i třeba chemii, aby se neodlepovala barva, protože je nanesena na špatný podklad. Architektura předpokládá odpozorování života po všech stránkách. Pro mě je architektura život, pro jiné nuda a pro ještě jiné nepříjemná zkušenost. Vyberete si?
To, co děláte, bývá nazýváno poetickým minimalismem. Jak se tento styl zrodil, kde má kořeny?
V architektuře se člověk učí prakticky celý život, a učí se někdy od věcí, ale hlavně od lidí. Začínala jsem u velké firmy Louis de Soisson, stavěli jsme v Brightonu město na vodě a o žádné poezii nemohla být na začátku řeč. Skoro jsem za tu dobu nesundala z nohou holínky. Po deseti letech jsem z této práce přešla rovnou k interiérům. To bylo v období, kdy v Anglii vládl tzv. hi-tech, šlo vlastně o obdiv k technologiím, které byly použity pro válečné účely a nakonec spojencům dovolily vyhrát druhou světovou válku. Týkalo se to vlastně celé mé generace, která studovala v padesátých a šedesátých letech minulého století a tyhle technologie obdivovala a snila o tom, jak by se daly použít pro mírové účely. Navazovala na ně. Tenkrát se nám zdálo, že novými technikami bude možné vyřešit ledacos: bydlení, které lidi za války ztratili, plánování nových měst, dopravu atd. Všechno se zdálo být na dosah ruky. Vládlo přesvědčení, že se dá technologie z jednoho oboru přenést do druhého, že to, co se vymyslí pro cesty do vesmíru, je možné použít i na zemi. To byl hlavní motiv a motor mé generace či přesněji mých britských kolegů.
Čím se hi-tech vyznačoval?
Hi-tech, tedy obdiv k technice, silně poznamenal architekturu snahou se inspirovat technologií jinou, která se ještě nepoužívala ve stavebnictví, a tento obdiv vedl často k nadsazení detailů a nezvyklému výběru materiálů: všechno se zvětšovalo, od pantů na dveřích až po šrouby, které musely být aspoň třikrát větší, než by měly být, stejně se zviditelňovalo množství viditelné konstrukce atd. V té velké firmě, kde jsem byla zaměstnána, jsem pracovala se statikem Ove Arupem. To byl pán, který celý život používal statiku k tomu, aby mohl spotřebovat minimálně materiálu: statika podle něho vedla k nejekonomičtějšímu řešení.
Co vás tedy přivedlo k tomu poetickému minimalismu, kvůli kterému je váš architektonický rukopis snadno rozeznatelný, což je dnes už velmi výjimečné?
Napadlo mě, že i technologie se dá „zcivilizovat““. Pokusila jsem se zlidšťovat detaily, protože předimenzované detaily, jako například velké panty u dveří, které vypadaly jako od vrat, mi byly nepříjemné, vadily mi. Myslela jsem si, že všechno, při troše práce, může vypadat esteticky dobře a vše se dá zjemnit.
Vaše první stavba v Čechách byla hradní oranžerie, která se stavěla v letech 1995 až 1999. Bylo pro vás něco při tomto zadání určující?
Původní oranžerie byla na Hradě postavena ve 16. století hned za zdí hradní zahrady směrem k Jelenímu příkopu. Stavěli jsme ji na původním místě. Stará konstrukce byla kamenná, v létě otevřená a v zimě se zakryla dřevem a slámou, uvnitř se topilo dřevěným uhlím. Měla půlkruhová okna, možná taky otevřená a později zasklená. Tato konstrukce vydržela až do první světové války, kdy neměli slámu, protože ji dali dobytku, dřevěné uhlí taky nebylo, oranžovníky neměli zahradníci čím přikrýt a rostliny pomrzly. Po roce 1918 chtěli oranžerii obnovit, a protože už uměli pracovat se sklem, původní konstrukci doplnili jednoduchou skleněnou střechou, ale pořád v oranžerii prý topili dřevěným uhlím. Na konci 20. století byla celá konstrukce ve špatném stavu, sklo praskalo, byly pod ním natažené sítě, aby nikoho padající kusy skla nezranily. To byl důvod, proč se rozhodli, že postaví novou oranžerii, i když už nešlo o oranžovníky, ale o okrasnou zeleň, která se tam měla pěstovat pro Hrad, a o jakousi nemocnici pro unavené okrasné květiny.
Problém však byl, že stavba měla stát na hraně Jeleního příkopu, kde podloží není pevné. Skleník by mohl sklouznout dolů a na druhé straně jsme se nesměli zase opřít o historickou zeď. Mohli jsme si jen postavit pár pilotů vedle staré zdi, které zároveň zabraňovaly jejímu pohybu. Stabilizovaly ji a zároveň byly hlavní podporou celé stavby.
A co bylo dál?
Pracovali jsme se třemi verzemi. První verze představovala jen šikmou střechu, která byla na jedné straně zatížená a na druhé vyvážená táhlem. Druhá verze byla podobná původní oranžerii a třetí verzi jsme říkali punčocha, a to je to, co dnes stojí. Byli jsme vázáni i požadavkem, aby konstrukce oranžerie byla demontovatelná, protože se počítalo s proměnou hradních zahrad, které měly být přístupné veřejnosti, takže si nikdo tím místem nebyl jistý. Zároveň jsme chtěli zachovat zbytky původní oranžerie, aby bylo vidět, kde stála i fontánka z růžového mramoru, o které se myslelo, že ji možná navrhl Plečnik. Není to pravda, ale je hezká. Začali jsme kvůli šetření, jako u každé státní zakázky, úvahami o jednoduchém zasklení, ale hlavně o zatížení. Jenže přišli zahradníci a řekli, že takový skleník by neměl význam. Potřebovali moderní, s větráním, topením, mlžením, počítačovou kontrolou, automatickým zastíněním atd. Nakonec je z toho velice komplikovaný projekt. Celý skleník má necelých devadesát metrů. Sklo jsme svěsili z ocelové konstrukce, aby celoskleněná střecha nepůsobila příliš agresivně v kontextu s historickým okolím a aby se „punčocha“ dala čistit.
Pro prezidenta Václava Havla jste rekonstruovala i Pražskou křižovatku v kostele svaté Anny. Jak probíhala tahle přestavba či restaurování?
Jednou v roce 1998, když Václav Havel dostal ve Velké Británii čestný doktorát v Oxfordu, sezvala ambasáda hosty na jeho počest a byla jsem také pozvaná. Když jsem panu prezidentovi gratulovala, zašeptal mi, že shání v Praze nějaký kostelíček, kde by se mohly konat kulturní akce, debaty, koncerty atd., a až budu v Praze, ať se ozvu. Po čase mně zavolala kamarádka dr. Fučíková, která u něj v kanceláři pracovala, že pan prezident už něco sehnal a že bychom se měli sejít v kostele sv. Anny v areálu Anenského kláštera.
Jakou má historii tento gotický kostel…
Původně šlo o templářskou rotundu tuším z 12. století, která byla přestavěna na katolický kostel. Ten byl mnohokrát přestavován, přežil husitské války, kdy byl proměněn na skladiště střelného prachu. Od té doby chátral, až v 18. století byla klenba stržena. Kostel ale dál chátral, teklo do něj, a proto v roce 1992 památkový ústav začal objekt opravovat: vyměnil střechu a nasekal tam dvakrát tolik vazníků, než tam původně bylo. Už při první prohlídce bylo patrné, že na stěnách jsou staré fresky, ale většinou byly pod omítkou, a také tam byly vazníky, které byly nové. V té době jsem ještě nevěděla, v jakém stavu jsou a že některé jsou z doby Karla IV. a možná i od Mistra třeboňského.
Můžete popsat postup prací a komentáře památkářů?
Nejprve jsme připravili model a se statiky jsme udělali návrh na odstranění všech nových trámů a ověřili jsme si, že takový zásah je naprosto bezpečný. Topení jsme navrhli umístit do podlahy. Úmysl byl zřejmý: konzervovat existující památku včetně fresek v dnešním stavu, protože se nešlo rozhodnout, která z historických epoch je důležitější. Povolení jsme dostali v roce 2002 a projekt dokončili. Jde tedy o konzervaci, klenba je jen naznačená trubkovou konstrukcí a na podlahu jsme místo původní hlíny položili tzv. topinky, dlažbu, která se používala v podobných prostorách v různých historických obdobích. Naše intervence byla v architektonickém smyslu minimální a jsem moc ráda, že jsme celou anabázi vydrželi a té významné stavbě prodloužili život. Pražská křižovatka byla otevřena na Havlovy narozeniny 5. října 2004. Jinak by zřejmě dál chátrala.
Váš poslední realizovaný projekt stojí ve Zlíně: budova univerzity a kongresové centrum. Jak se zrodily tyto stavby?
Ve Zlíně šlo o zastavění pozemku v centru města u bývalého vchodu do továrny na náměstí Práce, kde původně stály Masarykovy provizorní školy realizované z jedné vody šup na plot, jak říkala maminka: Baťa stavěl rychle. Za komunismu tam dál školy nějaký čas fungovaly, ale protože se o ně nikdo nestaral, spadly. Pozemku si všiml rektor místní univerzity prof. Petr Sáha, s kterým jsem se někdy před deseti lety setkala v Brně. Tehdy se mě jen tak mezi řečí zeptal, jestli bych jim ve městě nepostavila univerzitní knihovnu. Takovou poznámku slyším každou chvíli, proto jsem jen zdvořile přikývla a zapomněla jsem na to. Jenže asi za rok se mi skutečně pan rektor ozval. To se psal rok 2000. Pan Sáha přijel do Prahy a sdělil mi, že se shodli s městem, že na zmíněném pozemku by mohly stát dva objekty: sál pro zlínskou filharmonii a univerzitní knihovna s rektorátem, to bylo někdy v roce 2003. Po jednání s primátorem a rektorem jsme za dalších pár měsíců vypracovali první urbanistický návrh.
Jak původní návrh vypadal? Čím se liší od dnešních realizovaných budov?
První problém byl v tom, že obě budovy objemem i obsahem byly mnohem větší než Masarykovy provizorní školy. A na popud tehdejšího velmi zkušeného a moudrého hlavního architekta města Petra Nováka jsme měli dodržet obě původní osy písmena Y. Jedna věc byla ještě předem daná: ve Zlíně nemůže stát nic moc vysokého, protože bychom pokazili lidem výhled. Za těchto omezení nám záhy vznikly ve skicáku dva elipsové tvary, jinak by nám rohy obdélníkových tvarů moc vylézaly do silnice.
Co tomu říkali místní lidé: Zlín je samá kostka, a vy jste přišli s elipsami? Neprotestovali lidé proti této změně?
Právě. Vznikla z toho velká debata. Návrh šel do Brna, z Brna do Prahy, kde šéf památkové komise profesor Kotalík řekl, že nemá žádný problém s tvary a že kombinace kulturní a výchovné složky je přesně v intencích Tomáše Bati. Univerzita sehnala peníze dříve a město se nejprve podílelo jenom na postavení inženýrských sítí a parkoviště pod oběma budovami. Po volbách se změnil primátor, přišla na jeho místo paní dr. Irena Ondrová a ta si stavbu vzala za svou. Jako první se postavila univerzitní část a za dva roky Kongresové centrum Zlín, které jsme otevřeli 1. ledna 2011.
A na čem pracujete v zahraničí?
Protože ještě letos, v roce 2011, je recese, skoro všechno se děje mimo Velkou Británii. V Londýně jde jen o přestavby: v obchodním domě Harrods jsme udělali nový interiér v oddělení drahých šperků, bižuterie a právě navrhujeme oddělení hodinek. Současně rekonstruujeme část paláce Somerset House, navrhujeme hotel v Greenwich a několik přestaveb domů. Kromě toho pracujeme v Monaku na přestavbě konferenčního centra Grimaldi Forum, v Tel Avivu přestavujeme a zařizujeme jeden byt a v New Yorku rekonstruujeme horní patro v Muzeu historie Spojených států.
Eva Jiřičná (72)
3. března 1939 se narodila ve Zlíně
1945–1953 základní škola v Praze
1953–1956 ruské gymnázium (později 17. jedenáctiletka) v Praze
1956–1962 ČVUT, obor architektura a územní plánování
1962–1964 nejprve dostala umístěnku do cementárny u Kladna, ale skončila jako učitelka architektury na Univerzitě 17. listopadu v Praze
1963 sňatek se spolužákem Martinem Holubem
1964–1967 AVU, obor architektura, večerní studium
1964–1968 Ústav bytové a oděvní kultury, Praha
1968 rozchod s manželem
1968–1980 ateliér Louis de Soisson, Londýn
1974 – začala učit na univerzitě v jižním Londýně a od té doby je členkou diplomních komisí na celém světě
1980–1982 založila firmu Hodges-Jiricna Partners
1978 navrhla první interiér
1969–1981 žila s Janem Kaplickým
1982 – 1984 pracovala v ateliéru ateliér Richarda Rogerse
1984 založila ateliér Eva Jiricna Architects v Londýně a v roce 2001 otevřela pražskou pobočku Al Design
1987 –2006 přátelila se s francouzským architektem a spisovatelem Marcem Emerym
1994 obdržela Commander of the Order of the British Empire (CBE) a brzy na to ji časopis Evening Standard zařadil mezi stovku nejvlivnějších žen žijících v Londýně
1996–2009 profesorkou architektury na VŠUP v Praze
2009 Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury
2011 čestný doktorát za celoživotní dílo a přínos v oblasti architektury a interiérového designu, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně
