Politická objednávka bude stěží naplněna
O politické objednávce alespoň na jednu pořádnou hlavu z bývalého vedení Komerční banky hovoří snad všechny osoby pohybující se v okolí smluvně opozičních stran. Vyšetřovatelé už obvinili jedenáct osob z porušování povinností při správě cizího majetku a porušování závazných pravidel hospodářského styku, mezi nimi i dva současné členy představenstva Petra Budinského a Jaroslava Mareše. U obou se počítá s tím, že tento orgán brzy opustí. Před časem to potvrdil předseda dozorčí rady Karel Kopp. Zatím je ovšem, a to v zájmu udržení schopnosti představenstva přijímat usnesení, dozorčí orgán na svých místech ponechal. V představenstvu banky by totiž zůstali jen jeho předseda Radovan Vávra, Radomír Lašák a Peter Palečka. „Dozorčí rada vyjádřila vůli provést změny tak, aby složení nového představenstva prezentovala nejpozději na valné hromadě banky, prohlásila mluvčí banky Marie Růžičková.
Touha po tom, aby ztrátové obchody s firmou B.C.L. Trading, případně se společnostmi potravinářského magnáta a šéfa českého fotbalu Františka Chvalovského, přivedly za mříže i viníky z bývalého představenstva našeho největšího peněžního ústavu, je zřejmě velká. Naplnit společenskou a možná i politickou objednávku však nebude jednoduché. Zatímco na úrovni středního managementu docházelo u případu B.C.L. Trading podle forenzního šetření Deloitte & Touche k manipulaci s podklady a zamlčování důležitých informací, členům představenstva bude těžké dokázat úmyslné poškození firmy. Zvláště, když leccos nasvědčuje tomu, že na úrovni nejvyššího orgánu banky o žádný úmysl skutečně nešlo.
Špatně odhadnuté riziko?
Oba prodělečné případy se odlišují tím, že zatímco o úvěrech pro společnosti Františka Chvalovského víme jen z neoficiálních zdrojů, případ B.C.L. Trading je poměrně dobře popsán díky forenznímu šetření Deloitte & Touche. Vyšetřovatel případu také potvrdil, že zatím se žádné z již vznesených obvinění netýká obchodů s nejvrchnějším představitelem českého fotbalu.
Jedna ze zpráv této auditorské firmy (EURO 4/2000) uvádí, že angažovanost banky vůči rakouské firmě B.C.L Trading byla absurdní již od začátku. Představenstvo banky v červnu 1996 jednomyslně schválilo limit dovozních akreditivů pro tuto společnost ve výši 100 milionů dolarů. Už samotná skutečnost, že šlo do tak velkého obchodu samostatně, bez spolupráce s jiným peněžním ústavem, vyvolává pochybnost řady bankéřů. Navíc si nejvyšší představitelé banky nevyžádali všechny dostupné informace. Například doporučení agentury Dun & Bradstreet z listopadu 1995, které se přiklánělo k tomu, aby firma B.C.L. dostala úvěr nejvýše do deseti tisíc rakouských šilinků, tedy přibližně 25 až 27 tisíc korun, respektive 800 až 850 dolarů. Tento materiál byl v bance dostupný a ředitelka příslušného odboru ho představenstvu zatajila.
To však rozhodně nemůže sloužit jako omluva. Představenstvo si v červnu roku 1996 zjevně nezajistilo všechny potřebné podklady. To je také jeden z důvodů, proč bylo některým jeho členům sděleno obvinění pro porušování povinností při správě cizího majetku, neboť podle vyšetřovatele nepostupovali s odbornou péčí. Důvody, proč osoby v nejvyšším statutárním orgánu banky obchod schválily, je ale zřejmě třeba hledat jinde než v nedostatku informací.
Samozřejmě je možné uvažovat o zlém úmyslu a zainteresovanosti na celém případu. To je však těžko předvídatelné u celého orgánu. Je sice pravda, že v roce 1996 bylo zvykem hlasovat jednomyslně a ruku zvedl pro obchod nakonec i Petr Budinský, který byl údajně od začátku proti. Přesto lze ale těžko předpokládat možnost, že by jedinec prosadil něco, z čeho by ostatním běhal mráz po zádech.
Spíše je tedy pravděpodobné, že obchod byl odhlasován s přesvědčením, že není tak riskantní, jak se nám dnes jeví. Důvod pro vysvětlení může být jen jeden – dokumentární akreditivy nejsou úvěr a na první pohled mohou vypadat jako stoprocentně zajištěný obchod. Otevírají se totiž až v případě uzavření obchodu a dodání zboží na základě potvrzení kupujícího, že převzal zboží v odpovídající kvalitě. Má to tu výhodu, že pohledávka je potom zajištěna právě tímto existujícím zbožím.
Formálně to byla nula.
Skutečnost, že nešlo o úvěrový obchod, nýbrž transakci s akreditivy, se také výrazně promítla do výkaznictví banky. Ta sleduje velké případy podle různých kritérií. V současné době je jich pět – hrubá angažovanost vůči klientovi, čistá angažovanost (po odečtení zajištění), analýza zajištění, již předem očekávaná tvorba opravných položek a nakonec specifické riziko klienta. V minulosti se však zjevně postupovalo jinak.
Dokumentární akreditiv má z tohoto pohledu jedno specifikum. Formálně je vždy stoprocentně zajištěn. Proto také u případu B.C.L. vycházela čistá úvěrová angažovanost na nulu. A proto také o případu nevěděli v ČNB, protože tam se posílá seznam klientů s vysokou čistou úvěrovou angažovaností. Samozřejmě jinou věcí je angažovanost hrubá. Ta dosáhla 8,4 miliardy korun. Sice se od ní odečítala částka 3,5 miliardy, kterou B.C.L. uložila v bance, přesto zůstávalo úctyhodných téměř pět miliard. „Pokud by všechno v bance bylo perfektně vykázáno, objevil by se v rámci tohoto hlediska případ s B.C.L. Trading zcela jasně, připouští v této souvislosti jeden z bývalých členů představenstva. „Operace tohoto typu nebyly v rámci řízení kreditního rizika vůbec popsány, dodává a připomíná, že způsobem provedení nebyl tento případ jediný.
Budoucí způsob a forma zachycení či nezachycení případu ve výkaznictví banky samozřejmě nevysvětluje, proč vůbec vznikl. Dokumentuje však, jak se asi představenstvo mohlo dívat na financování prostřednictvím dokumentárních akreditivů. Pokud lze jednoho z jeho členů považovat za důvěryhodný zdroj, potom je možné konstatovat, že akreditivy pro B.C.L. měly ještě specifickou příchuť superjistého a přínosného obchodu.
Nižší patra v tom jela.
Ať již došlo během čtyř let, po něž čerpala B.C.L. peníze od Komerční banky, ke změně pravidel tohoto obchodu, či nikoliv, je jasné, že se na celé kauze musela efektivně podílet nižší patra řídící struktury. Buďto pomohla prosadit od začátku nečistý obchod, nebo jej potom naplnila tak, aby na tom protistrana vydělala. O tom svědčí i informace, že podobných transakcí je v Komerční bance více.
Také jedna ze zpráv Deloitte & Touche o podílu především ředitelky příslušného odboru Jiřiny Kaplanové hovoří zcela jednoznačně. Například upozorňuje na to, že se do jednání představenstva nedostala řada negativních materiálů o B.C.L. Vedle již zmíněného doporučení Dun & Bradstreet jde například o negativní stanovisko pracovníka odboru zahraničních vztahů Petra Tolgyesiho. Ten podle citace obsažené ve forenzní zprávě už tehdy uvedl, že kvůli nedostatku potvrzených informací nelze klienta B.C.L. z hlediska úvěrové spolehlivosti vůbec analyzovat. Není možné zjistit zadluženost firmy, velikost pracovního kapitálu ani další důležité ekonomické ukazatele. „Za zmínku stojí také fakt, že ředitel firmy – jeden ze dvou zaměstnanců a vlastník Alon Barak – je zároveň zaměstnancem několika dalších firem, které sídlí na stejné adrese jako B.C.L. Z tohoto důvodu nelze vyloučit riziko přelévání kapitálu, uvedl například Tolgyesi. Proto navrhl zařadit klienta do skupiny F3, což je nejnižší možné hodnocení akceptovatelného obchodního partnera.
Týdeník EURO má informace, že proti obchodu se postavil také tehdejší šéf investičního bankovnictví a skupiny posuzující rizika všech obchodů Lubor Žalman. Ten své stanovisko údajně tlumočil i na představenstvu. Ze zprávy Deloitte & Touche jasně vyplývá, že tím, kdo obchod naopak prosadil, byla ředitelka odboru Jiřina Kaplanová. Údajně své stanovisko zdůvodnila absurdním tvrzením, že chystané obchody s B.C.L. jsou jedinou šancí, jak kompenzovat ztráty z předešlých transakcí s firmami Alona Baraka.
Auditor došel při svém šetření k závěru, že představenstvo dostávalo dokumenty nesoucí znaky manipulace a řada důležitých faktů mu byla zamlčena. Například materiál, který projednávalo v roce 1997 a na jehož základě rozhodlo o navýšení limitu pro B.C.L., obsahuje vyslovené nepravdy. Například se v něm říká, že Dun & Bradstreet „firmu hodnotí jako důvěryhodnou, bez problémů, s dobrou platební morálkou .
Na druhé straně je jasné, že v roce 1997 už představenstvo mělo k dispozici řadu negativních údajů o B.C.L. Mimo jiné návrhy Dun & Bradstreet ohledně maximálního úvěrového rámce. Přesto navýšilo limity pro obchod a učinilo to ještě v roce 1998. Odpověď na otázku, proč tak učinilo, stále neznáme.
Jediné možné vysvětlení stále spočívá v tvrzení, že obchody měly být koncipovány tak, že by zboží i jejich původce vybírala sama Komerční banka. Koneckonců, v návrhu na zvýšení limitů pro B.C.L. z roku 1997 se uvádí jedno zásadní tvrzení. Podle něho „není nutné brát úvěrové limity v úvahu, používají–li se dokumentární akreditivy . Bylo by jistě prospěšné, kdyby vyšetřovatelé zjistili, zda šlo o alibistické zdůvodnění ze strany představenstva, nebo boudu na jeho členy ušitou v nižších patrech Komerční banky. To ale zřejmě dokážou jen stěží.
