Nezaškodilo, když v první jarní den – na pozadí japonské radioaktivity a libyjských bojů – uklidnil manažerské auditorium Žofínského fóra premiér Petr Nečas. „Nestavíme svoji politiku na mýtech nebo pohádkách, ale stavíme ji na reálném základě,“ řekl.
Foto: Profimedia.cz
Myslel tím reformní politiku, která povede k „dlouhodobé konkurenceschopnosti naší země“, pevnou pozici Česka v globální ekonomice. A začal mýtem, pohádkou. Nemáme prý mluvit o globální ekonomické krizi uplynulých let. Vždyť v roce 2009, kdy hospodářství Evropské unie šlo do poklesu a česká ekonomika se propadla o 4,1 procenta, vykázala Čína růst více než 10 procent HDP, Indie překročila devět procent a průměrný růst zemí Latinské Ameriky se pohyboval nad šesti procenty. Závěr předsedy vlády? „Tady vidíme, že to, co bylo označováno za globální ekonomickou krizi, bylo spíše krizí evropskou a severoamerickou.“
Špatným svědkem je zrak, když duše dřímá. Vyprávění musí znít poněkud jinak: Stalo se na konci 70. let minulého století, že určitý způsob expanze zboží, služeb, kapitálu a masové spotřeby – určitý model akumulace – vstoupil do krize, v níž hrály klíčovou úlohu dva ropné šoky. Krize byla „vyřešena“ všeobecným zadlužením firem, domácností i států v Americe a v Evropě. A expanzí financí, přesunem investic do globálního kasina, výrobou peněz z jiných peněz.
V dekádách počínajících roky 1980, 1990 a 2000 se postupně – ve víru různých turbulencí – ukázalo, že toto zadlužení nemůže kompenzovat oslabenou kupní sílu a realizovat na trzích produkční kapacitu světové ekonomiky. Tento stav trvá, a proto je „oživení“ stále provázeno nezaměstnaností krizové úrovně. Proto předchozí masová spotřeba, kterou boom luxusních anebo spekulačních komodit nenahradí, nebyla obnovena. A sotva bude, stavíme-li „obnovu konkurenceschopnosti“ na dalším poklesu koupěschopné poptávky. Na sociálním sešupu Evropanů co nejblíže k asijské píli, pokoře a skromnosti…
Hloubka mýtu
Je ovšem pravda, že krize udeřila do centra – do USA a Evropy – a nikoli na periferii (kterou naopak zasáhla „asijská chřipka“ 1997-1998), do níž je třeba stále řadit Čínu, Indii i klíčové země Latinské Ameriky. Je také pravda, že především Čína nyní funguje jako expandující lokomotiva světové ekonomiky. Že ve značném rozsahu využívá svět k vlastním investicím a pikantně nakupuje dluhy evropských států „v nesnázích“ – Řecka, Portugalska a Španělska. A že se čínská ekonomika – již dnes objemově druhá největší na světě – stane v nadcházejících letech pilířem nové velmoci prvního řádu.
Ale pohádky je zde konec. Neexistuje totiž žádné skutečné rozdělení globální ekonomiky, neexistují neprodyšné přepážky, které by osamostatňovaly „tahouny“ a „pasažéry“. To je mýtus. Stejně jako ten, který tvrdí, že „reálná“ a „finanční“ ekonomika nejsou spojené nádoby, že jedno s druhým nesouvisí, jedno ve druhé se nemění a jedno kvůli druhému nepraská.
Proto ani Čína ani ostatní „vynořující se“ ekonomiky nejsou schopny zajistit globální oživení. Struktura vkladu těchto zemí do světového hospodářství je mimořádně křehká. Nelze zapomínat, že 42 procent čínského HDP pramení z vývozů. Čína má dynamiku proto, že čerpá z ostatních exportujících ekonomik, ať už jde o suroviny (Brazílie, Argentina) anebo investiční celky, technologie, fixní kapitál (Německo). Přidusíme-li Evropu úslužností k ratingovým agenturám, stáhneme do černé díry samy sebe i Číňany – jejich „americký sen“ o vzestupu z rýžovišť až k mrakodrapům.
Nemusíme klesat k současné Číně, ona se může zvednout k nám. To však závisí na tamní schopnosti vybudovat vnitřní trh a novou infrastrukturu, zvýšit mzdy, zavést sociální zabezpečení, institucionalizovat svobodu. Může to být stejně obtížné jako to dnešní „arabské jaro“…
Mýtus neznamená jen smyšlenku. Je to tradovaná informace, která lidem nejednou posloužila k hlubšímu porozumění celku světa. K takovému mýtu zatím nikde premiéři nedospěli. Ani k vědomí, že podstatnou náležitostí pohádek je potření anebo náprava zla. A že to má vyčíslitelné dopady.
