Pohádky strýčka Sobotky

Nikdo to tak neudělá, jak to česká vláda slíbí

Je to prý vážně míněný dokument, a tak se občane nesměj. Ono to už skutečně moc k smíchu není. Spíše k pláči. Řeč je o konvergenčním programu, který schválila vláda minulý týden a do poloviny května ho má předat bruselským úředníkům. Na základě tohoto programu má reforma veřejných financí kvačit mílovými kroky a deficit se má v roce 2007, tedy rok po příštích parlamentních volbách, propadnout na pouhých 3,5 procenta. O rok později má Česká republika plnit bez problémů maastrichtská kritéria pro zavedení společné měny. K tomu lze dodat jediné: A pak zazvonil zvonec a vy, děti, běžte hezky spát.
Možná lze touto pohádkou obloudit bruselského úředníka. Ale základním předpokladem v tom případě je, že ten člověk nebude nic tušit o skutečném průběhu takzvané reformy veřejných financí v Česku. A zejména si současné sliby neporovná se sliby z předvstupního hospodářského programu a nebude je konfrontovat s realitou.
Konvergenční program totiž navazuje na předvstupní programy, v nichž vláda slibovala nápravu nejdůležitějších hříchů, které České republice Evropská komise vyčítala. V loňském dokumentu je také charakteristika připravené reformy veřejných výdajů se slibem snížit schodek veřejných rozpočtů na čtyři procenta HDP do roku 2006. Ke snížení deficitu mělo dojít především skutečnými reformami, a nikoli jednorázovými škrty a krátkodobými úspornými opatřeními.
Evropská komise dokument odpovědně vyhodnotila o a ocenila zejména dva české záměry. Prvním bylo zavedení výdajových limitů na několik let dopředu, druhým byl záměr posunout těžiště reformy na výdajovou stranu. Poměr úspory výdajů a zvýšení daní byl 2:1. Jenže nikdo nedokáže reformovat tak krásně, jak to Špidla umí slíbit. Tabulky v dokumentu vypadají dodnes parádně, jenže realita je už dávno jinde. Především je zřejmé, že těžiště reformy zdaleka neleží v oblasti nadměrných mandatorních výdajů, byť se zřejmě jejich neustálý růst podařilo dle některých známek přibrzdit. Jednou z klíčových úspor mělo být zpomalení valorizace důchodů na nejnižší zákonnou úroveň, což nebylo dodrženo a letošní navýšení penzi spolklo o čtyři miliardy korun více, než bylo nutné. Nyní ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach požaduje ještě razantnější valorizaci, aby byl ubráněn fetišizovaný princip, že průměrná penze nesmí klesnout pod čtyřicet procent hrubé mzdy. Pokud se to naplní, bude to stát minimálně deset miliard korun ročně navíc.
Dalším hřebíkem do rakve úspor je Grossovo procentíčko. Tak by se daly označovat zákony, které navyšují platy především v ozbrojených složkách a dalším státním zaměstnancům. Dopad těchto zákonů se odhaduje na dvacet miliard, tedy zhruba na jedno procento hrubého domácího produktu. Samozřejmě Předvstupní program přitom sliboval, že platy státních zaměstnanců nevzrostou dohromady o více než pět miliard ročně. Navíc těch zaměstnanců mělo ubývat. Během tří let o šest procent, což je symbolická suma, protože na to postačí zrušit neobsazená pracovní místa. Ani to však není jisté. Do konce letošního roku měly proběhnout v resortech personální audity. Jenže dosud nikdo nezačal ani s výběrem firem, které by se touto záslužnou činností zabývaly.
Snad by ekonoma mohly potěšit alespoň změny v podporách v nezaměstnanosti, které zpřísňují požadavky na žadatele a po slovenském vzoru zavádějí povinnost příjemců dávek akceptovat účast na obecně prospěšných pracích. Jenže na druhou stranu v rozporu se slovenskou praxí dochází ke zvýšení dávek a uvolnění možností přivýdělků, což rozšíří možnosti beztrestné práce načerno a zvýší atraktivitu pobírání podpor. Spíše než úspory to přinese zvýšení nákladů. Další ránu pro úsporné programy znamenají letošní jednorázové předvolební úplatky důchodcům a rodinám s dětmi a následné podstatné navýšení rodičovských dávek.
V rozpočtu na letošní rok rozhodující část úspor představovaly jen jednorázové škrty, a nikoli systémová opatření. Již nyní je zřejmé, že v rozpočtu pro rok 2005 tomu nebude jinak. To samozřejmě ovlivní i to, zda vůbec bude možné udržet výdajové programy v rámci limitů schválených loni. Jisté je, že se o to povede ostrý spor uvnitř vládní koalice. Problémem však je, že na základě projektu reformy má rozsah úspor rok co rok narůstat.
Věřit tomu, že rozklížená sociální demokracie bude v předvolebním roce schopna najít úspory, je zcela iluzorní. Naopak se v ohrožení mohou ocitnout slíbené daňové škrty. V příštím roce by mělo dojít ke zrychlení odpisů. Podnikatelé věří, že se tak skutečně stane. Původně naplánované snížení sociálního pojištění placeného zaměstnavateli však již padlo za oběť neochotě šetřit a není vyloučeno, že i další slib zůstane nenaplněn. Jen nekritický obdivovatel této vlády nyní může žít v přesvědčení, že záměry ve snižování deficitu vláda skutečně dodrží.
Doufejme, že bruselští úředníci už nebudou tak důvěřiví a hezky vyšampónují hlavy ve Strakovce. Jenže i to je málo platné. S reformou je třeba počkat na další vládu. Nakonec, i když se s ní začne až za dva roky, pořád je dost času dát veřejné finance do pořádku tak, aby na konci desetiletí bylo možné v Česku platit eurem.