Znovu jsem rozečetl legendárního Neuromancera od Williama Gibsona – temnou sci-fi, kde se nájemný hacker pohybuje na hraně zákona asijskými megalopolemi ze skla a oceli. S mojí četbou kolidovala kauza Edwarda Snowdena, amerického počítačového technika, který vynesl státní tajemství a pak se ukryl v Hongkongu. Na internetu jsem při čtení článků fandil Snowdenovi, v tramvaji nad knihou pak hackerovi Caseovi – hezky se to doplňovalo.
Také jsem si přečetl, že čínská vláda chce v příštích dvou dekádách přestěhovat do měst 250 milionů venkovanů, aby pomohla ekonomice. Představil jsem si, jak už teď přebujelé megalopole ze skla a oceli rostou dál, výš i hlouběji… Odtud jsem překlikl dál na zprávu o oblibě plastické chirurgie v Jižní Koreji a Asii celkově. Čína je po USA a Brazílii (kde je umělé poprsí často svatebním darem) v počtu plastických operací na třetím místě. V Asii chodí na plastiky už děti, říkal v článku korejský chirurg. Nejsou zkrátka spokojeny s tím, jak se narodily. Opět mi hlavou probleskl temný cyberpunkový svět Neuromancera, kde každý má alespoň jeden implantát.
Chtěl jsem se odreagovat v dalším článku, kde obrázek psa sliboval odlehčené čtení. Jenže text byl o tom, že pekingská policie dělá zátahy na psy. Vydala i seznam ras, které do centra města nesmí. Jde o kusy vyšší 35 centimetrů. Policie velké psy zabíjí ve strachu z útoků. A také ze vztekliny, v domnění, že velikost a nákaza spolu korelují. Majitelům prý bere i registrované psy, napsaly New York Times. V tu chvíli jsem raději číst přestal a vrátil se opět do cyberpunkového světa Neuromancera. Tam je bezpečněji.
• Čtěte také:
Pavla Palaščáková: Kde je Snowden?
Snowden požádal o azyl v Ekvádoru, zatím je na moskevském letišti
