Jiří Paroubek by byl bláhový, kdyby v kauze VZP spoléhal jen na nespolehlivé lidovecké honce
Je to jako z Čechova. Pozdní podzim. Mrholí. Brzy přijde večer a padne mlha. Krajem kráčejí dva lovci a rozprávějí o životě, o službě, o politice, a tak. Jdou na škodnou. Musí tady někde být. A neunikne. Jednou zazní osudný výstřel. Lovci Jiří Paroubek a David Rath, premiér a jeho talentovaný politik, mají políčeno na škodnou, ředitelku Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) Jiřinu Musílkovou. Vede se boj o její odchod z veledůležitého postu. Zda se o to nějak zasloužila chybami v práci, není jisté.
Stojí za pozornost, že tažení ministra zdravotnictví proti šéfce VZP podpořila v průzkumu STEM většina občanů, ačkoliv soudě na základě komentářů v médiích, je proti němu většina redaktorů. Ještě zajímavější a důležitější je ale to, jaký problém se řeší. A zda toto řešení přinese pohodu pojištěncům, kterou si VZP vetkla do názvu svého časopisu a která by měla být hlavním cílem veškerých změn.
David Rath jde po Jiřině Musílkové nesmlouvavě i demagogicky. Věci, které jsou VZP vytýkány, se děly řadu let. S vědomím vlády, a dokonce s jejím souhlasem, protože nešlo postupovat jinak. Anebo ano? Když začínal ministr Bohumil Fišer, byl ve VZP dluh dvě miliardy korun. Dnes je závazků po lhůtě splatnosti za třináct miliard. Mohou za to ministerské úhradové vyhlášky? VZP tvrdí, že ano. Jenže za Jozefa Kubinyiho byl dluh asi osm miliard a vyhláška byla od té doby vydána jen jednou.
Analýza hospodaření VZP by byla nutná ne proto, aby se našly argumenty pro odchod Jiřiny Musílkové, nýbrž proto, aby se na tomto reprezentativním vzorku posoudily problémy českého zdravotnictví a vyčíslila se váha jednotlivých faktorů. Kvůli tomu nebylo nutné vyhlašovat nucenou správu. David Rath a jeho lidé však dospěli k názoru, že jinak než v nuceném režimu do útrob VZP neproniknou.
Účelovost použitých argumentů – nenaplnění rezervního fondu, nedodržení lhůt splatnosti závazků a podobně – není ani skrývána, a právě to činí ministrovu šoulačku nesympatickou pro hloubavější část veřejnosti. Zkratka VZP neznamená „Velmi Zaclánějící Paní“, jak by se z ministrova počínání dalo usuzovat. Snaha o získání kontroly nad VZP má ale i věcnou rovinu: má ministerstvo nárok na převedení VZP pod svou kontrolu, anebo je to kousek z repertoáru chicagských gangsterů třicátých let? Pravda je asi někde uprostřed. VZP se tváří jako běžný podnikatelský subjekt, kterým ale není, protože byla zřízena zvláštním zákonem. Její postavení lze přibližně charakterizovat jako veřejnoprávní. Majetková odpovědnost statutárních zástupců za přijatá rozhodnutí na rozdíl od obchodních společností schází. Ztrátu vyrovnává stát.
Toto podnikatelsko-nepodnikatelské pojetí vzniklo v dobách, kdy českému zdravotnictví vládla ODS. Principiálně však kývá na silnou regulační úlohu státu, kterou hlásá ČSSD. Snaží-li se dnes David Rath převzít kontrolu nad VZP a učinit z ní něco ve stylu správy sociálního pojištění, je to vzhledem k jeho angažmá u ČSSD logické a systémové. Vadit na tom může osobní averze vůči Jiřině Musílkové. Nebo útoky vůči ODS a jejím představitelům, jsou-li opravdu nepodložené. Jenže upozornění na údajné zlořády ve spolupráci s ODS mají tu dobrou vlastnost, že umožňují jednoduše vyjádřit, co je černé a co bílé, a tudíž slouží potenciálním voličům ke správné orientaci. To stojí i za těch pár korun případného odškodnění.
Chování KDU-ČSL v této situaci je symptomatické. Ani tak, ani tak. Až to budí dojem, že dohoda o VZP již byla v koalici učiněna a výroky Miroslava Kalouska o nutnosti všechno dobře rozvážit jsou jen kouřovou clonou. Jiří Paroubek by ale byl bláhovým politikem (z čehož ho, jak s oblibou říká, nelze podezírat), kdyby ve věci, do níž vložil tolik osobní prestiže, spoléhal jen na nespolehlivé lidovecké honce.
Šéf poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik dobře věděl, co dělá, když se na rozdíl od Miroslava Kalouska hned na začátku kauzy VZP jasně vyjádřil pro setrvání Jiřiny Musílkové ve funkci, ačkoliv proti zesilování vlivu státu jinak KSČM nic nemá. Nalajnoval tak hřiště pro vyjednávání s ČSSD, které komunisté zahájili na soupeřově polovině. Bez KSČM se ČSSD neobejde ani při hlasování o návrhu na odvolání Jiřiny Musílkové ve správní radě VZP, ani při rozhodujícím hlasování ve sněmovně. A ani při případném upevňování regulační role státu ve zdravotnictví, pokud pro to po volbách vzniknou politické podmínky.
Pavel Kováčik sice týdeníku EURO sdělil, že zatím nemá poznatky, na jejichž základě by své přesvědčení o neopodstatněnosti odchodu ředitelky VZP změnil, ale tvrdí, že rozhodující bude, jak se v úterý 22. listopadu k věci postaví poslanecký klub. Rozhodne-li se dostatečně drtivou většinou, bude jeho stanovisko závazné pro poslance KSČM. A jaké bude to stanovisko? Musíme se nechat překvapit.
Dva lovci jdou dál podzimní krajinou a nikde není psáno, že by nemohli potkat kolemjdoucího. „Lovu zdar,“ povídá ten třetí. Slovo dá slovo, a jak se tak klábosí, přijde řeč i na to, že v revíru je ta škodná.
