POHŘEB PĚT LET PO SMRTI

ČKD Praha

Prázdné výplatní pásky a odchod Jiřího Marouška nejsou žádným mezníkem v historii elektrotechnického a strojírenského gigantu ČKD. Jsou jen logickým důsledkem nahromaděných chyb.

Z osmnácti firem holdingu jsou zatím v konkursu dvě dceřiné společnosti - Kompresory a Lokomotivka. Zaměstnanci další dcery, firmy ČKD Dopravní systémy, dostali naposledy výplatu 18. března. Jiří Maroušek, který se stal generálním ředitelem a předsedou představenstva holdingu v červenci 1994, odstoupil ze svých funkcí 23. května tohoto roku. O dva dny později podali odboráři dceřiné společnosti ČKD Dukla trestní oznámení na management holdingu a na firmu Inpro. Firma podle nich podnik tunelovala a jen společnost ČKD Dukla připravila v letech 1996 až 1998 o 335 milionů korun. Jiřímu Marouškovi ani dalším manažerům zatím nikdo nic nedokázal. ČKD je však nesporně (po kladenské Poldi a plzeňské Škodovce) dalším příkladem nepovedené privatizace. V neoprávněné euforii začátku devadesátých let mohli tuzemští manažeři získat podnik na dluh (od koho jiného než od tuzemských bank) a za podmínek, u nichž bylo už od začátku jasné, že je těžko mohou splnit. Příliš snadný přístup k úvěrům ovšem měli i později, v době, kdy jim banky půjčovaly na nesmyslnou expanzi. Zadlužení ČKD, které má základní jmění ve výši necelých pět miliard korun, už druhý rok přesahuje devítimiliardovou hranici. Ovšem jestliže se s Marouškem dostal holding na buben, před ním to nebylo o mnoho lepší.

Solventní kupci by se našli
Společnost Inpro v roce 1994 rozhodně nepřebírala vzkvétající podnik. Firma už tehdy byla na dně a nikdo jí nechtěl půjčit na další výrobu. Podle tehdejších odhadů potřebovala k obnovení likvidity nejméně 2,5 miliardy korun. Modernizace by si v prvních dvou letech vyžádala 1,6 miliardy korun a i pro další léta se potřeba investic odhadovala na 1,4 miliardy korun ročně. Přesto byla zvolena česká cesta privatizace a podnik získala firma, která měla tehdy základní jmění 126 milionů korun. Na jaře 1994 rozhodla vláda o privatizaci do rukou českého subjektu přesto, že probíhala jednání se zahraničními investory. „Přijeli jsme z Frankfurtu, kde jsme měli jednání s firmou AEG, a najednou jsme se dozvěděli, že zahraniční partner nepřipadá v úvahu, vzpomíná bývalý technický ředitel holdingu Zdeněk Trinkewitz. Firma se v tíživé finanční situaci ocitla už na začátku devadesátých let a spojení se zahraničním kapitálem považovalo tehdejší vedení za jedinou možnou šanci. Do první vlny kuponové privatizace proto šlo jen 39 procent akcií s tím, že se o zbytku rozhodne až po vstupu zahraničního partnera. „Jednání se protahovala a v roce 1993 jsme se octli prakticky v údolí smrti, připouští však i Trinkewitz. Někteří zájemci, například firmy Siemens a ABB, odpadli, protože management podporovaný státními úředníky měl o hodnotě firmy přemrštěnou představu. Přesto ještě začátkem roku 1994 byl ve hře francouzský GEC Alsthom a firma AEG. Podle Trinkewitze se jednání protahovala uměle a čeští úředníci byli čím dál méně ochotní přistoupit na podmínky investorů. „Řeči o českém stříbru sílily a partneři odpadali jeden za druhým, uvádí. Vstupu zahraničního vlastníka se bránili i někteří z tehdejších šéfů ČKD. „Mnozí si uvědomili, že by potom v podniku skončili, říká Trinkewitz.

Hlavně ne cizincům Své rozhodnutí o veřejné soutěži na 51 procent akcií, a to výhradně pro český subjekt, vláda nijak nezdůvodnila. Tehdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý na jaře roku 1994 pro Hospodářské noviny uvedl, že kritickou situaci holdingu nelze řešit státní pomocí, a že vláda proto uvažuje o prodeji akcií vybranému vlastníkovi. O strategický balík ČKD se podle něj tehdy zajímali výhradně čeští investoři. Trinkewitz ovšem tvrdí, že se ještě v té době pokoušel s některými manažery ČKD vládu přesvědčit, že strategického partnera dokážou najít. „Chtěli jsme deset procent akcií s tím, že připravíme restrukturalizaci a najdeme kapitálově silného partnera. Nikdo se však s námi o tom nehodlal bavit, říká. Podle Tomáše Ježka byl tento postoj logický. Původní myšlenka hledání strategických partnerů měla v roce 1994 velmi silné odpůrce. „Prosazoval jsem ji od samého začátku, ale z ministerstva pro privatizaci jsem odešel v červnu 1992. Už v červenci si Václav Klaus prosadil a posléze nechal schválit myšlenku veřejných soutěží pro české subjekty. Metody veřejných soutěží byly podle Ježka alibistickým řešením, nehledě na to, že jejich vítězové pak většinou stejně dohodnutou cenu nezaplatili. Manažeři kolem Trinkewitze se přesto pokusili odpovědné vládní představitele upozornit na úskalí zvolené české cesty. „V nejbližším období nelze v ČKD Holding očekávat vyšší rentabilitu vlastního jmění než tři procenta a celý rozvoj podniku musí být financován pouze cizím kapitálem. Pokud si zájemce o akcie vezme už na jejich nákup úvěr, bude ho schopen splatit jen při velmi nízké ceně odpovídající zhruba pěti procentům jejich nominální hodnoty, psali tehdy jak ministru pro privatizaci Jiřímu Skalickému, tak i Václavu Klausovi a Romanu Češkovi. Na dopis nikdy nedostali odpověď a vláda přiklepla většinový balík akcií za cenu, která byla čtyřiceti procenty jejich nominální hodnoty. Firma Inpro ho získala nejvyšší nabídkou, na nákup akcií si půjčila v Investiční a Poštovní bance.

Novodobí továrníci Noví majitelé nastoupili do holdingu v červenci 1994. Hned zpočátku silně omezili původní pravomoci jednotlivých dcer a zavedli znovu centralizované řízení. Jednotlivé firmy přestaly rozhodovat o objemu výroby, odtrženy byly také jak od sjednávání zakázek, tak i od účasti na prodeji svých výrobků. ČKD sice postupně zvýšilo obrat na trojnásobek, jeho zisky však byly čím dál nižší. V roce 1996 zaznamenal holding propastnou, téměř třímiliardovou ztrátu. Také vloni se ztráta přiblížila dvěma miliardám korun. Firma, která potřebovala od samého začátku hlavně zeštíhlení, si stejně jako Soudkova Škoda či Junkův Chemapol troufla na poměrně velkou expanzi. Holding ČKD postupně koupil podíly například ve Vagónce Studénka, Daku Třemošnice a ve firmě Carborundum Benátky. Nový management také zvolil vlastní cestu restrukturalizace. Klíčovou složkou holdingu se stala výroba kolejových vozidel, tedy část, které se chtěl dřívější management zbavit. „Věděli jsme, že by do likvidace měly jít především Tatra, Lokomotivka a Trakce. V té době ještě fungovaly a byla naděje, že je někdo koupí a pomocí masivních investic oživí, říká Trinkewitz. S tím, že to nyní bude těžké, souhlasí i konkursní odborníci. Ve firmách podle nich zbylo příliš málo majetku. Pochybnosti panují rovněž kolem nynější zakázkové náplně. ČKD i jeho věřitelé sice tvrdí, že je dokončení těchto zakázek jedinou záchranou, odborníci však upozorňují, že například dodávky tramvají pro filipínskou Manilu byly ztrátovým obchodem od samého začátku. Potíže měla firma rovněž se zakázkou pro pražské metro a dodávky do Polska skončily fiaskem, když tam polovina vozů nefungovala.

Dobré jméno především Jestliže však něco dokázal management Inpra dovést téměř k dokonalosti, bylo to budování dobrého jména. V tom byl natolik úspěšný, že první informace o potížích ČKD pronikly na veřejnost až koncem minulého roku. Podle odborníků, kteří se zabývají konkursními případy, byla přitom klíčová dcera holdingu, ČKD Dopravní systémy, na konkurs zralá už před třemi lety. „Při návštěvě této dceřiné společnosti jsme si před rokem všimli, že se už hodinu před koncem pracovní doby dělníci kolem rozdělaných strojů víceméně poflakují, uvádí jeden z tuzemských analytiků, který si ovšem ani dnes nepřál být v této souvislosti jmenován. Vedení firmy to tehdy vysvětlovalo tím, že je právě doba oběda. „O měsíc později si podezřele poklidného pracovního ruchu všimli i naši kolegové, kteří prohlídku absolvovali v dopoledních hodinách. Také jim představitelé firmy tvrdili, že jde o výjimku kolem svačiny, vzpomíná. Když skupina analytiků později při této návštěvě upozornila na chyby v předkládaných rozvahách, dokázal finanční ředitel sehnat opravenou verzi během půl hodiny. Management prezentoval ČKD jako úspěšnou a perspektivní firmu prakticky až do konce minulého roku. Pozitivní image firmy se dlouho odrážel i v nesmyslně vysokém kursu akcií. „ČKD Praha zhodnotilo majetek svých akcionářů sedminásobně, psal v srpnu 1998 ekonomický týdeník Svět hospodářství. Kurs se v té době pohyboval nad 800 korunami za kus, potom však už prakticky jen klesal. Historického maxima dosáhly akcie holdingu na jaře minulého roku, kdy se blížily 1400 korunám za kus. O tento kurs se však podle burzovních odborníků zřejmě postarala až příliš příznivá hodnocení některých investorských firem. Odboráři ČKD nyní Jiřího Marouška a Inpro obviňují z tunelování holdingu i jeho dcer. Tvrdí, že se prostřednictvím firmy Inpro prováděly veškeré obchody a velké částky si tato firma účtovala i za poradenské služby. Případné šetření by se podle nich mělo týkat i nakládání s majetkem. Podle zatím nepotvrzených informací například firma Inpro nakupovala zařízení likvidovaných provozů v ceně šrotu a pak je dále a se ziskem prodávala jako použité stroje. Předmětem největších spekulací se však mohly stát lukrativní pražské pozemky. Firma původně vlastnila (nebo ještě vlastní) nemovitosti a pozemky ve spodní části Václavského náměstí nebo kolem Hlavního nádraží. Pro odboráře jsou příkladem tunelování i manažerské platy. Po nástupu do ČKD si je nejvyšší manažeři už v roce 1994 zvedli z původních zhruba 40 tisíc korun měsíčně na 200 tisíc. Odchodem Jiřího Marouška holding nekončí, ale po fatálních chybách minulých let je naděje na oživení minimální.