První obraz z Laosu je hodně surrealistický. Stařenka v tradičním barevném kroji sedí hned za hranicí na zemi u velkého mraveniště a shrabává mravence na hromádku. Až pak mi to dochází - vždyť ona tady vlastně prodává svačinu. Mraveniště si sem z lesa přinesla v ošatce. Mravenci se ovšem nejí syroví! Nejprve je přece musíte lehce osmažit. Nejlepší prý jsou kukly. Zvířata, hmyz a rostliny ulovené či posbírané v přírodě tvoří v této z poloviny stále zalesněné zemi nemalou součást potravy. Ještě letos na jaře vědci během prohlídky zboží na vesnickém trhu identifikovali tři nové zvířecí druhy včetně zcela unikátní skalní krysy.
Bylo to 11. září 2001, kdy v New Yorku prolétla letadla mrakodrapem. O ničem takovém jsem ale neměl tušení, neboť jsem zrovna navštívil horskou vesnici kmene Akha v severním Laosu. Sem ještě neproniklo 21. století, a vlastně ani to dvacáté. Nejenže tady nebyla cesta, voda, elektřina, ale nikde dokonce ani žádný kov, natož umělá hmota. Muži byli na lovu v pralese a u chatrčí z bambusu a palmových listů zůstaly jen děti a ženy. Všichni jsou oblečeni ve svých fantastických tradičních oděvech, černých s barevnými nášivkami, a ověšeni stříbrnými šperky. Ženy a dívky jsou nahoře bez. Opravdu hezká vesnice, pokud se ovšem muži nevrátí předčasně. Za rok či dva ji opustí a přesunou se na jiné místo v džungli, kde si postaví novou. Porost okolo vypálí, zasadí banány a pár dalších plodin a nějakou dobu budou lovit na novém místě. A pak zase půjdou dál.
Kmen Akha ještě žije na pokraji doby kamenné a s naším světem se setká jen občas na trhu v údolní vesnici, jejíž poloha se nemění každé dva roky. Peníze moc nevyužijí. K uchování hodnoty užívají staré francouzské nebo čínské stříbrné mince, některé ještě z 19. století. Ale je jasné, že už těmto lidem moc dnů nezbývá. Ani v Laosu, jedné z nejchudších zemí světa. Letos, pouhé čtyři roky poté, je z vesnice turistická atrakce. Návštěvníků sice nejsou davy, ale dost na to, aby se vše změnilo. Místo lovu muži prodávají „autentické“ tradiční výrobky, za fotku se platí a ženy už jsou cudně oblečeny. Ale možná, že to jsou nějací úplně jiní lidé a ti „moji“ Akha se odstěhovali kamsi hluboko do pralesa. Snad.
Když jsem se v „civilizovanějším“ Laosu po pár dnech dozvěděl o útocích v New Yorku, měl jsem takový divný pocit, jakoby mnozí Laosané měli radost. Jsou snad tito lidé tak zlovolní? Ne že by přímo hlasitě jásali, ale v jejich očích jsem četl zadostiučinění. Od roku 1964 do roku 1973 totiž USA v rámci podpory své války ve Vietnamu na Laos shodily přes dva miliony tun bomb, tedy dvakrát více, než spadlo na nacistické Německo za celou druhou světovou válku. Laos se tím stal nejbombardovanější zemí všech dob. Deset let na něj padalo v průměru 160 bomb denně; na každého Laosana připadlo 500 kilogramů výbušniny. V provincii Xieng Khouang nezůstala jediná stojící budova. Na zemi, v níž tehdy žily čtyři miliony obyvatel, dopadlo i 80 milionů malých min, takzvaných cluster bombs. Z nich patnáct milionů někde dodnes leží nevybuchlých a měsíčně zabijí několik Laosanů. Ale nečekejte s návštěvou, až budou ostraněny, protože k tomu dojde za 80 až 100 let. Američané na odminování přispívají milonem dolarů ročně (nálety je stály devět milionů USD denně), zatímco ostatní země nedávají většinou nic.
Ani masivní bombardování nezabránilo nástupu komunistů k moci, možná naopak. Vládnou dodnes, takže Laos zůstane ještě nějakou dobu zaostalý. Obaly vybuchlých bomb se v chudém Laosu důkladně zužitkovávají. Vyklepou se do plechů na střechu nebo se použijí jako květináče. Velké napalmové bomby se na jihu země používají jako kanoe.
Hlavními atrakcemi Laosu jsou kmeny žijící tradičním způsobem, ke kterým musíte stále hlouběji do džungle, divoká příroda v mnoha málo zmapovaných oblastech a město Luang Prabang, zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. Toto dřívější královské sídelní město na hnědočervené řece Mekong je plné barevných buddhistických chrámů a elegantních domů postavených za časů francouzské kolonizace. Vliv Francie je stále cítit – nikde jinde v jihovýchodní Asii nedostanete tak křupavé bagety a i ta sebemenší kavárna je trochu chic. Luxusnější hotely, restaurace a dokonce vinotéky uspokojí i zmlsaného cestovatele.
V Luang Prabang a vlastně nikde v Laosu nechoďte po ulici moc rychle. A ani k tomu nebudete mít sklon. Zcela nepatřičně byste totiž vybočovali a kazili všeovládající charakteristickou atmosféru klidu, pohody a uvolněnosti, která se vám dostane pod kůži. V Laosu je na vše dost času, spěchat není kam a proč.
Laos má také své tajemné místo – Planinu džbánů. Na ní na čtyřech stech místech, často mnoho kilometrů od sebe vzdálených, jsou tisíce velkých kamenných džbánů. Odhaduje se, že jsou z 1. až 5. století. Žádný z nich není vyroben z místního kamene, takže i ty největší - třímetrové a patnáctitunové - sem musely být dopraveny. Kým a jak a proč? Někteří archeologové se drží pravidla: „Když nevíš, co jsi našel, řekni, že je to pohřebiště.“ Jiní se domnívají, že džbány mohly být zásobárnami vody karavany přicházející ze severní Indie. Leží totiž v přímé lince. Místní Laosané ale tvrdí, že zemi kdysi obývali obři, kteří rádi pořádali pitky s rýžovým vínem a prostě po sobě neradi uklízeli.
