Pohrobci jedné federace

Slováci se mohou poučit z českých chyb

Slovensko v těchto dnech odstartovalo privatizaci vodárenských sítí. V porovnání s Českem je úplně na začátku. Zatímco slovenský Fond národního majetku (FNM) nyní převádí akcie vodárenských podniků do rukou měst a obcí, Česká republika je privatizovala už před deseti lety. Slováci jsou přesto ve výhodě: mohou se poučit z českých chyb. O tristním výsledku českého způsobu privatizace se otevřeně hovořilo na vodárenské konferenci, kterou uspořádala začátkem května v Bratislavě vídeňská firma Economy Forum Consulting. Na území České republiky dnes působí více než sto vodárenských firem, od nejmenších s několika zaměstnanci až po obří s několika stovkami lidí. Přestože jde o ryze monopolní odvětví a uplatňují se v něm snad všechny možné vlastnické modely, nemá regulátora nebo jiný dohled, který by účinně chránil zákazníky. „Země prošla nepěknou, špinavou privatizací,“ upozornil na konferenci jeden z předních evropských odborníků, konzultant Pavel Policar.

Neviditelná ruka trhu.

Do roku 1992, kdy privatizace začala, existovalo v Čechách a na Moravě deset vodárenských podniků, jejichž teritoria zhruba kopírovala území krajů. Jenže o licenci na provozování vodovodů a kanalizací si tehdy mohl požádat kdokoli a stejně tak podat privatizační projekt. Licencí se udělilo na tisíc, privatizačních projektů s nejrůznějším způsobem vlastnictví od ryze obecního, přes kuponové až po soukromé bylo hodně přes stovku. Mezi vodaři se traduje historka, že osmdesátiletý úředník ministerstva zemědělství dokázal tyto projekty opatřit svým schvalujícím podpisem během jediného dne. „Tato fragmentace znemožnila jakékoli plánování či koncepční rozvoj odvětví a dnes ji můžeme označit za naprostou katastrofu,“ konstatuje Policar.

Solidní základ.

Slovensko se v tomto bodě poučilo. Jeho vláda rozhodla, že zabrání štěpení a prosadí takovou privatizaci, aby vodárenské sítě zůstaly v majetku měst a obcí. Přestože se o počet a velikost vodárenských firem vedly dlouhé spory, ustála svůj požadavek velkých solidárních celků. Na základě rozhodnutí z června roku 2001 se mělo z původních pěti státních podniků vytvořit šest akciových společností. Později se jedna z nich – ze západního Slovenska - ještě rozdělila na Bratislavskou a Trnavskou společnost.
Města a obce nyní bezplatně přebírají akcie „svých“ regionálních společností a žádný další vlastník zatím do privatizace nevstupuje. I když zřejmě časem přijde, ať už jako strategický partner, nebo provozovatel vodárenské sítě, rozhodnou o tom společně.

Toho bohdá nebude.

Je to krásný scénář, pokud se jednotlivá města nerozhodnou pro vlastní cestu. Varováním je opět příklad České republiky, v níž nyní probíhá další živelná vlna privatizace v podobě prodeje vlastnických práv (EURO 7/2003) a kde se některé provozní smlouvy prodloužily bez výběrových řízení. Skandální je přitom nejen to, že města prodávají vodárenský majetek, ale i způsob, jakým tento prodej probíhá. „Doufám, že české orgány zaútočí na tyto praktiky a pokusí se zjednat pořádek,“ řekl v Bratislavě k situaci v ČR zástupce Evropské komise Carsten Rasmussen.
Slovenský FNM sice prosadil do stanov nových akciových společností některé blokační mechanismy – například možnost prodeje akcií jen mezi obcemi a 75 procent nutných pro změnu stanov – ale příklad Česka svědčí, že tyto bariéry lze obejít právě prodejem akcionářských práv. Anna Bubeníková z FNM věří, že obce budou postupovat společně a nedovolí, aby některá z nich prodejem svých akcií nebo snahou o rozštěpení firmy porušila pravidlo vodárenské solidarity. „Akcie jsou jejich majetkem a toto je z právního hlediska maximum, jak lze nakládání s tímto majetkem omezit,“ vysvětlila pro týdeník EURO.

Obrovský byznys.

Možnosti, které skýtá trh zemí střední a východní Evropy, si zatím uvědomují hlavně zahraniční investoři. V Česku již ovládli řadu vodárenských společností a boj pokračuje. Na konferenci v Bratislavě prezentovaly své záměry a cíle nejen firmy, které působí v Česku - tedy Vivendi Water, jež má od tohoto měsíce nový název Veolia Water, Ondeo a Anglian Water - ale také další nadnárodní vodárenské společnosti, jako Saur International, United Utilities či BerlinWasser.
Neobsazené vodárenské trhy jsou lákavé. V zemích Evropské unie se v tomto monopolním odvětví ročně protočí 80 miliard eur, což je více, než generuje například plynárenství nebo prodej motorových paliv. V Česku a na Slovensku sice ještě vodné a stočné ani zdaleka nedosahuje evropské úrovně dvou až čtyř eur za kubík, ale nikdo nepochybuje, že na ni ceny jednou dorostou. V České republice letos vodné a stočné vyšplhalo v průměru na necelých 40 korun za kubík. Na Slovensku, kde se s razantnějším zdražováním začalo až letos, platí obyvatelé jen 24 slovenských korun. Nízkou cenu jim dotují podniky, pro které je kubík za 40 až 60 Sk. Slovenská vláda chce tyto křížové dotace odstranit do tří let.
Příležitost cítí i další, zejména finanční investoři. Kandidátské země musí do deseti let splnit požadavky Evropské unie týkající se dodávek pitné vody a čistění odpadních vod, Slovensko odhaduje, že bude muset pro splnění těchto požadavků v příštích letech investovat do vodárenských sítí 155 miliard Sk. Česko je na tom o něco lépe, ale také bude muset sehnat 60 až 80 miliard Kč. Při deficitních rozpočtech obou částí bývalé federace je jasné, že to nebude lehké.

Dotace ano, ale..

Evropská unie, která už nyní nabízí kandidátům na budování vodárenské infrastruktury peníze z předvstupních fondů ISPA a SAPARD (EURO 12/2002), hodlá tuto nabídku po rozšíření zvýšit na čtyřnásobek. V letech 2004 až 2006 bude mít pro nové členy nachystáno 4,2 miliardy eur (133 miliard Kč) v nových kohezních fondech a jednu až tři miliardy ze strukturálních fondů.
Dotační tituly mohou pokrýt jen část investic a navíc se o ně bude tvrdě bojovat. Peníze jsou určeny pro všechny kandidátské země a musí se utratit do tří let. „Záleží na jednotlivých státech, který z nich bude lépe připravený,“ řekl v Bratislavě Rasmussen, který má v Evropské komisi na starosti Slovensko a program ISPA. Slovensko má ve srovnání s českými zeměmi lepší startovní pozici. Vytvořilo velké vodárenské celky a jejich vlastníky jsou zatím výhradně města a obce. „Evropská komise rozhodně nebude financovat žádné projekty, v nichž je majitelem sítí soukromý vlastník nebo kde neproběhl řádný tendr,“ řekl Rasmussen. Poznamenal, že Česko bude mít se získáváním dotací značné problémy. „Renegociovat již uzavřené kontrakty bude určitě těžké, a proto musím v tuto chvíli říci, že komise nemá pro Českou republiku žádné rychlé řešení, a nejsem ani optimista, že ho brzy najde.“

Tři Pé.

Slovenská města a obce sice přebírají obrovský majetek – dohromady přes 33 miliard slovenských korun, jenže zároveň je čekají velké investice, vyplývající ze závazku vůči Evropské unii. Účastníci bratislavské konference načasované přesně do bodu nula - sedm dní před jejím konáním převzala vodárenské akcie jako první město Bratislava - se shodli na tom, že ani stát ani obce nejsou schopné takovou finanční zátěž zvládnout. Do hry musí vstoupit soukromý kapitál, otázkou ovšem je, jakým způsobem. Jak zahraniční firmy, tak i bankéři a poradci upozornili, že takový vstup se musí uskutečnit na základě jasně definovaných pravidel a smluv. Angličtina má pro toto spojení soukromého a veřejného kapitálu termín Private Public Partnership (PPP). I když model PPP doporučovali snad všichni účastníci konference, ozvaly se i varovné hlasy, že sám o sobě není všelékem. „Každou investici nakonec musí zaplatit zákazníci v ceně vody,“ připomněl ředitel projektů francouzské Saur International David Logan.
Zájmy soukromého a veřejného kapitálu se kříží: zatímco města a obce budou chtít udržet vodné a stočné na přijatelné úrovni, soukromý investor se bude vždy orientovat na zisk. Velké nadnárodní firmy však mohou přinést efektivnější metody hospodaření. Lépe si ohlídají své investice a mohou pomoci s půjčkami. Minimálně tím, že municipální vlastník bude mít vůči bankám lepší úvěrovou pozici. „Vstupu privátních firem se nemůžete ubránit,“ řekl na závěr konference právník Neil Upton, partner londýnské kanceláře firmy White & Case. „Je však třeba, aby města a obce dokázaly být zahraničním investorům rovnocennými partnery, uzavřely vyvážené a uvážlivé smlouvy a dokázaly odolat různým lobbistickým tlakům“.