V pátek 27. ledna 1922 ovládl československou sněmovnu chaos, zmar, řev a puch zkažených vajec. Nejdřív se činili komunisté.
Sotva do sněmovny vkročil její předseda František Tomášek, uvítali ho soudruzi „hurónským pokřikem“amáváním výtisků Rudého práva, ve kterém bylo zcenzurováno nedávné parlamentní provolání komunistického předáka Josefa Hakena k vojákům. Tomášek poté, jak psala Národní politika, zahájil „za pekelného burácení komunistických pultů“schůzi, pracovat se však nedalo. Komunista Jaroslav Blažek řval na celé kolo „Měli jsme ještě málo censorů rakouských? To je demokracie?“, poslankyně Anna Malá „rozmlátila na cucky“svazek „sbaleného pijavého papíru a spisů“ a jejich soukmenovec Josef Skalák „vytrhl ze svého pultu prkno a mlátil jím do taktu“. Nežinýroval se ani tehdejší místopředseda strany Bohumír Šmeral, který „pěstmi pult svůj silně poškodil“.
Vzápětí se přidali Němci - sociální demokraté i poslanci za Německou nacionální stranu (DNP). Vznikla z toho strkanice, bezmála rvačka, ale to už se komunisté postavili jako jeden muž do pozoru, zapěli „Rudý prapor“ ademonstrativně odešli. To nejlepší ale mělo teprve přijít.
Chvíli poté „rozplesklo se cosi na světlém zástěnku nad hlavou zvonícího a napomínajícího předsedy Tomáška“ a zápach zkažených vajec vyhnal poslance ze sálu. Pachatelem byl člen DNP Alois Baeran, který do parlamentu propašoval smrdutou pumu naplněnou sirníkem (sulfldem) amonným. Jindy vcelku umírněná Národní politika hodnotila jeho čin jako „útok bídáckého zhovadilce“ a vyslovila přání, aby „Baeran za zvrhlost svoji potrestán byl kriminálem, kam už dávno patřil“.
To se nakonec ostatně vyplnilo, když soud poslal Baerana na čtyři roky za mříže. Smrdutá puma v tom však hrála jen podružnou roli, protože se ukázalo, že Baeran má kromě zamoření sněmovny na svědomí také vyzvědačství ve prospěch Maďarska a Polska.
Máme nač vzpomínat Extempore poslance SPD Lubomíra Volného, který před pár dny ve sněmovně pořvával na sociálního demokrata Jana Birkeho „Pojď ven!“ nemá v českém parlamentě obdoby. Byla tu sice Topolánkova „jednička“, nahnědlé třeštění sládkovců, opilecké eskapády poslance ODS Petra Kotta (nejlepší je ta ze září 2003, kdy stranickému kolegovi Vlastimilu Tlustému, který se jej pokoušel „vybagrovat“ z hostince u Schnellů, řekl: „Víš co, jdi do prdele, Tlustimile.“), nejrůznější Rathovy či Kalouskovy sprosťárny, ovšem takhle buransky, „pohospodsku“ ještě nikdy žádný poslanec jiného na „férovku“ nevyzval.
Všechny mravokárce, kteří mají pocit, že dříve se k sobě lidé chovali slušněji, je však třeba zklamat - za první republiky i za císaře pána se k sobě poslanci chovali mnohem agresivněji. Doba byla tenkrát daleko méně uhlazená a fyzické násilí přijatelnější než dnes. Před první světovou válkou se ještě občas konaly souboje (například roku 1905 se jich v monarchii odehrálo 50), a lidé si proto dovedli vcelku snadno představit, že by svou či národní čest mohli hájit ručně.
Baeranův „smrdutý“ incident je možná ze všech nejpeprnější, ovšem zdaleka ne jediný. Obstrukce, hlasitý zpěv a nadávky bývaly tenkrát vcelku běžné, ovšem poslanci se nebránili ani brachiálnímu násilí. Facky a rvačky byly sice i tehdy excesem, ale k parlamentní debatě tak nějak patřily. Vzduchem také nelétaly jen smrduté bombičky a zmačkané papíry, ale třeba také - jak ještě uvidíme - kalamáře.
Tradičním zdrojem napětí bývaly česko-německé vztahy, ovšem po vzniku Československa se hlavními rušiteli parlamentního klidu stali komunisté.
Zakroutíme vám krkem Nejznámějším prvorepublikovým parlamentním skandálem je dnes nepochybně projev Klementa Gottwalda z 21.
prosince 1929. Stalinisté (říkalo se jim tehdy „Karlínští kluci“) vedení třiatřicetiletým Gottwaldem na začátku onoho roku ovládli komunistickou stranu, v říjnu se konaly volby a těsně před Vánocemi pronesl budoucí prezident svou první parlamentní řeč, ve které dal „měšťákům“ ochutnat, co je v budoucnu čeká.
Projev byl paličský od samého počátku.
Gottwald v něm například důsledně nazýval sociální demokraty „sociálfašisty“, a když se ozvali, vysvětlil jim, že to není nadávka: „Tak by mohl například říci vůl, když se mu řekne vůl, že je to nadávka, rovněž tak lump nebo vrah, když se mu tak řekne, by mohl tvrdit, že je to nadávka.“ Na výkřiky z pléna o sovětských žalářích pro změnu věštecky reagoval slovy, že v nich „sedí kontrarevolucionáři, sedí vrazi, právě tak, jako i vy budete jednou sedět ve vězeních československých“. Nakonec ještě přidal známá slova o tom, že „nejvyšším revolučním štábem“ československých komunistů je Moskva: „A my se chodíme do Moskvy učit, víte co?My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“
Bylo to nepochybně skandální, ale na druhé straně nešlo (zatím) o nic horšího než o řeči. Ve sněmovně se tenkrát děly mnohem horší věci.
Ani haléře kněžím!
Plný násilí byl například červen roku 1926, kdy strany „Panské koalice“ prosadily ve sněmovně přes odpor levice kongruový zákon (zavedení státních platů kněžím) a zvednutí agrárních cel, což zvýšilo ceny potravin. Zle bylo třeba 11. června, kdy obrovitý komunistický poslanec Jan Harus napadl lidovce Jana Šrámka kusem dřeva a poté, jak psalo s uspokojením Rudé právo, „levou rukou utrhl celou přední desku lavice, takže klerikální poslanci řítí se na zem“. Činila se i národněsocialistická výtržnice Fráňa Zemínová, která jednomu z klerikálních poslanců vlepila facku.
Vrcholu obstrukce dostoupily 19. června. Nejdřív se zpívalo. Komunisté notovali „Není na světe farára“, národní socialisté „Hranice vzplála tam na břehu Rýna“. Harus do toho podle Lidových novin rozvinul standardu s Husem a nápisem „Ani haléře kněžím“ anárodní socialisté - Zemínová a Emil Franke - vytáhli „šuplíky a jali se jimi bušit do lavic“. Vyvinula se z toho šarvátka, během které Harus hrozil místopředsedovi sněmovny lidovci Janu Dostálkovi těžkým, nad hlavu zdviženým křeslem, další komunista Emanuel Šafranko mu sebral zvonec a„zvonil jim do sálu“, Zemínová škrtila Dostálkova stranického kolegu Františka Noska a národní socialista Josef Knejzlík mezi křesťanské poslance metal, co mu pod ruku přišlo. Jestli to byl on, kdo hodil kus dřeva, který rozsekl ľudákovi Antonu Hanckovi ret, se však nezjistilo. Řádění trvalo celou půl hodinu a opadlo až poté, když se ukázalo, že vláda dokázala nehledě na všeobecný chaos prohlasovat, co chtěla.
Facka od exministra K vyvolání bitky ovšem někdy stačila i osobní urážka, nad kterou by se dnes asi nikdo ani nepozastavil. Stalo se tak v prosince 1920 během rozpravy o rozpočtu.
Lidovec Jan Rýpar tehdy bůhvíproč řečnil o Josefu II. a zavírání klášterů, což národní socialistku Luisu Landovou-Štychovou vyprovokovalo dle Národní politiky k výkřiku: „Neshromažďujte pokladů!“ Rýpar se nenechal rušit a od boku vypálil: „My neshromažďujeme, jen vy neshromažďujte po vrbensku.“ Byla to zjevná narážka na národního socialistu Bohuslava Vrbenského a jeho nedávnou činnost v křesle ministra výživy lidu.
Jenže Vrbenský byl „pruďas“ a okamžitě žádal satisfakci. Když mu ji Rýpar neposkytl ani poté, co domluvil, Vrbenský k němu přistoupil a „vyťal mu políček“.
Okamžitě se na něj vrhlo několik lidovců a moravský sedlák Josef Šamalík spolustraníka pomstil, když „spoličkoval dra Vrbenského“. V následné čtvrthodinové vřavě byl slovenský ľuďák (a kněz) Florian Tománek sražen k zemi a komunista Ladislav Kučera utrpěl krvavé zranění prstu.
Poslanci se však uráželi, rvali a fackovali už za císaře pána.
Nůž na Říšské radě Slušná mela se strhla například ve vídeňské Říšské radě, když v dubnu 1897 protestovali němečtí poslanci proti takzvaným Badeniho jazykovým nařízením, která se pokoušela zrovnoprávnit češtinu s němčinou. Němečtí poslanci tenkrát oblehli předsednické pódium a Georg rytíř von Schonerer dokonce dle dobového tisku ukořistil zvonec a „vysoko s ním mávaje ve vzduchu“sám sobě udělil slovo. Byla z toho rvačka Čechů a Poláků proti Němcům, kterou profesor pražské německé univerzity Emil Pfersche korunoval vytasením kapesního nože.
Proslulým rušitelem pořádku býval v Říšské radě český poslanec hrabě Vojtěch Václav Sternberg (mimochodem proslulý duelant). V únoru 1905 zfackoval - kvůli pomlouvačnému článku - zpravodaje Národních listů Josefa Penížka, za což od soudu dostal tisícovku pokuty.
Špatně dopadl rovněž místopředseda sněmovny Jan Žáček, kterému nezkrotný hrabě spílal do „lumpů“ a „darebáků“ či německý poslanec Karl Hermann Wolf, po němž Sternberg mrštil sklenici vody.
Podobenku sociálnědemokratického poslance Franze Schuhmeiera vlepil hrabě pro změnu do obrázkového časopisu místo hlavy jakéhosi „lokaje na kozlíku“ a poté, jak psala Nová doba, s touto „perfidností chodil (…) v kuloárech a ukazoval ji poslancům“.
Cukr & roury Vesele však bývalo i na českém zemském sněmu. Po volbách z roku 1908 zasedl sněm již v polovině září, ovšem kvůli neustálým obstrukcím německých poslanců neprojednal během příštího měsíce vůbec nic. Němcům se toho nelíbilo hodně a nejvíc ze všeho skutečnost, že ve sněmovní kanceláři zasedli výhradně čeští nižší úředníci - aktuáři.
Oblíbeným fíglem, jak znemožnit jednání, bývala tehdy žádost jednoho z německých poslanců o dovolenou, což byla kupodivu záležitost, ve které se mohli ostatní „sněmovníci“ přihlásit do rozpravy, což činili s neobyčejným zápalem.
Vše se vyhrotilo 15. října, když si po dvouhodinové debatě o smyslu poslaneckých dovolenek vzal slovo příští československý premiér Antonín Švehla a výkon protistrany označil za „trapné jednání komediantské“.
Nejdřív nešlo o nic horšího než o křik, pískání a bušení do pultů. Potom si poslanci začali navzájem vyčítat nejrůznější aféry. Nejvíc ze všech byl podle Národní politiky slyšet poslanec Adolf Glockner, který popadl „lepenkovou urnu hlasovací a bubnuje na ni“ volal spolu s ostatními Němci: „Roury! Roury!“ Naráželi tím na nedávný skandál, během nějž se - národnostně české - pražské zastupitelstvo dostalo do řečí kvůli korupci doprovázející nákup trubek pro městské vodárny.
Češi si to nenechali líbit a na Glocknera křičeli: „Svůj k svému - trouba k troubě.“ Mladočech Václav Karta poté vytáhl z kapsy kostku cukru a s voláním „Cukr! Cukr!“ ji strčil před oči německému poslanci Wolfovi (tomu, na kterého hrabě Sternberg hodil sklenici vody) - aktérovi tehdy všeobecně známé korupční „cukerní aféry“.
Bídný pse Na Wolfa to už bylo moc a se slovy „bídný pse“ se „vrhl na poslance Kartu a uchopil jej za prsa, zasáhnuv jej při odrazu podávaného cukru do brady“. Vzápětí Wolfa obklopil chumel poslanců obou stran, přičemž ze známých osobností se do strkanice zapojili například již zmíněný agrárník Švehla, budoucí národněsocialistický ministr obrany Václav Klofáč či koryfej sociální demokracie Josef Hybeš.
Násilí dostoupilo vrcholu v okamžiku, kdy do řad zápasících přiletěl kalamář, „jehož obsah potřísnil jak obličeje, tak i šatstvo celé řady českých poslanců“. Kdo to byl, se nikdy nezjistilo, podezření však okamžitě padlo na německé poslance Josefa Meyera a Maxe Morawetze. „Pusté výjevy“, které poté na „bojišti“ nastaly, se dle novin nedaly „ani vylíčiti“. Poslanec „Sojka uchopil německého agrárníka Mayera za vlasy a drahnou dobu jím cloumal“, jeho kolega Douša ze vzteku roztřískal stolek a poté už prý bylo „viděti jenom míhající se paže, mezi nimiž s jedné strany na druhou potácely se postavy německých radikálů Meyera a Morawetze, jemuž visel s krku límec čísi rukou stržený“.
Když pak mezi českými poslanci přistály další dva kalamáře, prohlásil nejvyšší maršálek (předseda sněmovny) jednání za ukončené a odešel ze sálu. Nikdo ho však neslyšel, a tak řež pokračovala ještě dobrých deset minut, než „zhasili sluhové elektrické světlo, takže zasedací síň zahalena byla tmavým šerem končícího dne“. Když se opět rozsvítilo, naskytl se přítomným podle německé Bohemie politováníhodný pohled. „Bylo vidět početné poslance s rozcuchanými vlasy a utrženými límci a manžetami. Podlahu pokrývaly střepy, rozbité monokly, manžetové knoflíčky a z obleků utrhané knoflíky.“
Nechceme to přivolávat, ale trochu se bojíme, aby za pár let parlamentní zpravodajství nevypadalo díky násilnickým spádům poslance Volného lautr stejně. •
Bylo vidět početné poslance s rozcuchanými vlasy a utrženými límci a manžetami. Podlahu pokrývaly střepy, rozbité monokly, manžetové knoflíčky a z obleků utrhané knoflíky.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
