Periodické krize...
… jako zmatek kolem nekvalitních hypoték jsou možná nutné, aby se nerozložily globální trhy
Potřebuje zdravá globální ekonomika periodické finanční krize?
Taková otázka může být choulostivá v době, kdy firmy na Wall Street neradostně sčítají cenu svých sázek na subprime hypotéky (hypotéky se značnou mírou rizika - pozn. red.) a trh bydlení v USA zdaleka nedosáhl dna. Přesto jsme byli v posledních dvaceti letech svědky pěti velkých finančních zlomů, počínaje krachem akciového trhu v říjnu 1987. Všechny tyto události se zdály potenciálně zhoubné. Například snížená úvěrová schopnost v letech 1990 až 1992 byla tehdy nazvána největší bankovní krizí od třicátých let 20. století. A technologický propad v letech 2000 až 2002 byl podle některých měřítek nejhorším medvědím trhem od hospodářské krize ve třicátých letech.
Ve všech případech byly škody obrovské, ale jejich rozsah poměrně omezený. Centrální banky a regulační orgány totiž rázně reagovaly, finanční trhy se nezhroutily a světová ekonomika se dále rozvíjela.
Od roku 1987 celosvětový růst dosahoval v průměru 3,7 procenta a ani jeden rok nebyl bez přírůstku. Ve stejném období Spojené státy prodělaly dva relativně mírné a krátké hospodářské poklesy.
Poslední finanční krize - a to, co patrně bude největším poklesem tamních cen v celonárodním měřítku od hospodářské krize ve třicátých letech - by mohla snížit růst USA na dvě procenta nebo ještě méně s určitou pravděpodobností mírného poklesu. Akciový trh však dosáhl 9. října nových vysokých hodnot, zaměstnanost je stále na vzestupu a zmatek kolem nekvalitních hypoték vypadá pro zbytek světa spíše jako potíž než jako pohroma. „Nenastane-li nic horšího, nemělo by to opravdu mít žádný podstatný dopad na světový HDP,“ prohlašuje Farid Abolfathi, odborník na mezinárodní ekonomiku u společnosti Global Insight.
Tyto finanční zlomy nejsou ani tak příznaky nestability a spíše mohou sloužit jako velmi důležité pojistné ventily globální ekonomiky. Periodické vlny volatility alespoň dosud investory a dlužníky odrazovaly, aby nebyli příliš rozjaření, aniž by však způsobovaly nějakou trvalou vážnější škodu růstu. Toto je důsledek: fungují-li globální trhy dobře, vždy bychom po několika letech měli očekávat finanční krizi. Rozhodně větším nebezpečím může být, že se interval mezi krizemi příliš protáhne, takže excesy se budou moci zvětšovat.
Uvažte tohle: Globální růst je v současné době zčásti poháněn volným tokem kapitálu. Pro lidi a společnosti na celém světě je stále snazší získávat peníze prostřednictvím nějakého z početných úvěrových kanálů. Konkrétní forma není důležitá. Finance mohou plynout ze soukromých kapitálových fondů, rizikových obligací, subprime hypoték, rizikového kapitálu, bankovních úvěrů, přímých investic korporací na nově vznikajících trzích nebo z exotických derivátů.
Přístup k relativně levným úvěrům nejen podněcuje celoplošné výdaje a růst, ale také otevírá možnost nebezpečných záchvatů půjčování a vypůjčování. Centrální banky dělají, co mohou, aby excesy potlačovaly. Na dnešních složitých a globálně integrovaných finančních trzích je však téměř nemožné, aby regulační orgány ucpaly každou díru.
Místo toho strach zabraňuje tomu, aby se vypůjčování vymklo kontrole. Věřitele a dlužníky musí značně znepokojovat, že nebudou-li jednat dost obezřetně, přijdou o poslední košili.
Finanční krize zhruba každých pět se tak stává součástí samovolného vyvažovacího mechanismu globální ekonomiky. Jeden úvěrový kanál je na čas zcela zničen, což účastníky trhu obrovsky vyděsí. Zbytek finančního systému však funguje dál, zejména když centrální banky zareagují dostatečně rychle a napumpují do trhů peníze. Například když v letech 1990 až 1993 banky přestaly půjčovat podnikům, dluhopisový trh se tohoto skluzu ujal a poskytl společnostem mnoho peněz. Dnes tuto laskavost banky oplácejí. V srpnu a v září zvýšily obchodní a průmyslové úvěry o 84 miliard dolarů, což je největší zaznamenaný dvouměsíční nárůst. Trhy s cennými papíry však zamrzly.
Skutečnou škodu způsobenou jednotlivcům, z nichž mnozí mají nízké příjmy a jsou významným finančním zlomem postiženi přímo, to minimalizovat nebude. V současnosti by například mnoho subprime dlužníků mohlo buď o své bydlení přijít, nebo uvíznout ve slepé uličce enormních hypotečních splátek. Při pohledu o deset let nazpět se ukáže, že krize nově vznikajících trhů v letech 1997 a 1998 strhla země, například Jižní Koreu a Rusko, do hlubokého hospodářského poklesu. Například nezaměstnanost v Koreji prudce stoupla ze 2,1 procenta v roce 1997 na nepříjemných osm procent koncem roku 1998. Nicméně obě tyto země následně prosperovaly a dnes mají větší podíl na globální ekonomice než před krizí.
Rovněž není žádná záruka, že se příští krize nerozšíří a nestane se velkou, podkopávající celý finanční systém. Toho se velice obávají centrální bankéři a ekonomové. „Jednotlivé složky finančního systému jsou navzájem velmi těsně propojeny,“ tvrdí Barry Eichengreen, expert na mezinárodní finance na Kalifornské univerzitě v Berkeley, „fakticky není k dispozici žádné rezervní řešení.“
Raghuram G. Rajan, který byl v letech 2003 až 2006 hlavním ekonomem Mezinárodního měnového fondu, si dělá starosti, že finanční zlomy samy o sobě nedostatečně odrazují od neopatrného chování. Centrální banky znepokojují hospodářské poklesy a rozšíření škod do finančního systému, a proto zasahují ještě předtím, než jsou velmi silně postiženi dlužníci a věřitelé. „Myslím, že existuje hranice tolerance k vedlejší škodě,“ uvádí Rajan, který nyní působí na manažerské škole Graduate School of Business při Chicagské univerzitě, „následkem toho trh není schopen dostatečně trestat.“
Rajan prohlašuje, že místo toho bude k omezení excesů asi třeba další kolo regulace a samoregulace. „Finance procházejí fázemi, v nichž po určitou dobu inovace bude patrně převažovat nad rozvážností,“ konstatuje, „zjišťujeme, kde nastávají poruchy, odstraňujeme je a jdeme dále.“
Zbavit se však finančních krizí úplně by vyžadovalo mnohem více regulace, než je žádoucí, či dokonce možné. Občasný finanční zlom, dokonce i závažný, dobře vyvažuje otevřený a snadný přístup k úvěrům a rychlý globální růst.
JE „KRIZE“ NOVÝM NORMÁLEM? Od propadu na burze v říjnu 1987 postihlo globální finanční trhy pět závažných krizí. Světová ekonomika však každý rok rostla v průměru o 3,7 procenta ročně.
- KRACH V ROCE 1987 Nejprudší pokles akciového trhu od října 1929.
- SNÍŽENÁ ÚVĚROVÁ SCHOPNOST V LETECH 1990 AŽ 1992 Podle některých tehdejších výroků šlo o nejhorší problémy bankovnictví od třicátých let 20. století.
- CHAOS ZPŮSOBENÝ V LETECH 1997 A 1998 NOVĚ VZNIKAJÍCÍMI TRHY Někteří pozorovatelé to nazvali nejhorší globální finanční krizí za posledních padesát let.
- TECHNOLOGICKÝ PROPAD V LETECH 2000 AŽ 2002 Podle mnoha měřítek nejhorší pokles cen na trhu od hospodářské krize ve třicátých letech.
- ZMATEK KOLEM NEKVALITNÍCH HYPOTÉK 2007-? Rýsuje se jako nejhorší pokles cen bytů od třicátých let.
Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
