Křivka zájmu o dotace z programu Zelená úsporám má čím dál strmější růst
Kdo bude svou žádost o podporu na zateplení nebo na záměnu uhelného kotle za ekologický příliš dlouho odkládat, nemusí se na něho vůbec dostat. Se železnou jistotou to předpovídá Martin Hanák ze Svazu českých a moravských bytových družstev. Ví, o čem mluví: jenom družstva z tohoto svazu zamýšlejí zažádat o komplexní rekonstrukce bytových domů v hodnotě deseti miliard korun, což odčerpá z programu Zelená úsporám čtyři až pět miliard dotací. Poté, co byla pomoc zpřístupněna i panelovým domům a program se posléze rozšířil o některé veřejné budovy, si je Hanák jist, že podpory se roku 2012 nedožijí, neboť získaných devatenáct miliard bude rozděleno mnohem dříve.
Hanákovy praktické postřehy uzavřely seminář o Zelené úsporám, který do hotelu Mlýnec k jedné ze svých debatních snídaní svolal týdeník EURO. Předtím zazněly i příspěvky, které zhodnotily výjimečný význam tohoto programu pro ekonomiku zmítanou krizí. A vyvrátily předsudky, jež provázejí program Zelená úsporám od počátku. Jeho pomalý rozjezd v dubnu 2009 byl komentován s velkou škodolibostí. Nyní je již přijato dvacet tisíc žádostí na dotace za 4,5 miliardy korun. Jen od března do poloviny května bylo zažádáno o více než dvě miliardy korun, zájem o podporu z programu Zelená úsporám nyní roste nade všechna očekávání.
Daňoví poplatníci, setrvejte v klidu
Na devatenácti miliardách korun programového fondu se daňoví poplatníci nepodílejí ani haléřem. Peníze pocházejí jen a jen z prodeje přebytečných emisních kreditů (neplést s evropskými povolenkami), které získal stát na základě ustanovení Kjótského protokolu za útlum emisních zdrojů vůči roku 1990. Ředitel Státního fondu životního prostředí Petr Štěpánek zdůraznil, že na dotace programu Zelená úsporám tyto peníze určil zákon a nelze je použít na jiný účel než na redukci oxidu uhličitého. I kdyby jiný zájem byl sebeušlechtilejší.
Program Zelená úsporám je nezbytnou podmínkou pro to, aby stát mohl své kredity prodat za rozumnou cenu. Kupujícím kreditů velmi záleží na tom, aby jejich peníze byly po transakci ekologicky využity. Dobrá cena není podle Štěpánka samozřejmostí: „Kolegové ze Slovenska se o významnou část emisních kreditů připravili tím, že si je nechali ukrást. Svěřili ministerstvo životního prostředí nedůvěryhodné Slovenské národní straně. Ta prodala kredity jakési virtuální firmě a 76 milionů eur vzalo za své.“ Stejně dopadla Ukrajina. Nejenže kredity prodala mnohem levněji než Česko, ale ani tento chabý výnos neodolal zlodějům.
Rusko má ohromný přebytek kreditů, přesto z nich také dosud nemá vůbec nic. Čas přitom nemilosrdně běží, neboť prodej se musí uzavřít a výtěžek ekologicky investovat do konce roku 2012. Rusko si však neumělo včas vybudovat ani administrativní kapacitu, natož vymyslet program na využití výnosů. I Poláci to vzali za špatný konec. S emisním obchodováním začali pozdě, a tak se rozhodli přebytečné kredity nejdříve prodat a teprve pak pro ně hledat využití. Tím se zbavili možnosti vyjednat slušnou cenu. A tak jediní, kdo kromě Čechů dokázali kredity dobře využít, jsou Maďaři.
Zelenému štěstí naproti
Prodáváme tedy nejen přebytečné kredity, ale i takzvaný greening, tedy schopnost za získané peníze ušetřit emise. A jak zdůraznil Štěpánek, úspory emisí musejí být prokazatelné a kvantifikovatelné. Česká strana musela japonské vládě, která byla prvním kupcem českých kreditů, zaručit možnost kontroly na patnáct let dopředu. Japonské firmy se nám snaží greening ulehčit nabídkou ekologicky šetrných technologií. Natolik jim věří, že českou stranu nezavazují k jejich nákupu, což by mohlo kohokoli napadnout při velkém přísunu japonských peněz do české ekonomiky. Japonci si vystačí jen s možností představit své výrobky a technologie českým podnikatelům. „Důvěra Japonců se těžko získává, ale když se to podaří, zájem o spolupráci je velký,“ poznamenal náměstek Karel Bláha, který na semináři zastupoval ministryni životního prostředí Rut Bízkovou.
Jestliže pro Japonce je greening alfou a omegou celé transakce, na české straně to mnozí jen obtížně chápou.
K tomu Štěpánek poznamenal: „Tyto prostředky nám spadly z nebe a z etického pohledu si je vůbec nezasloužíme. Země, které od nás kredity kupují, jsou mnohem vyspělejší, čistší a pokrokovější – Japonsko, Rakousko a další. Ale když už jsme je získali, musíme je zodpovědně využít.“
Kde se vzala naše výhoda? Jenom v tom, že referenčním rokem pro sledovanou úsporu emisí byl šťastnou shodou okolností stanoven rok 1990, kdy zastaralý průmysl socialistického bloku ze setrvačnosti ještě dýmal a dýmal. Z ničeho nic jsme měli obrovský přebytek emisních kreditů. Ekonom Miroslav Zahradník to na semináři týdeníku EURO komentoval: „Daňového poplatníka to vůbec nic nestálo. Nic to nestálo ani český průmysl. Pokles, za nějž můžeme tyto emisní kredity prodávat, nebyl vynucen regulací. Byl dán systémovou změnou.“ Ale jen jako jedni z mála jsme dokázali tento benefit využít.
Nevěřící, vraťte diplom
Zámečník si na semináři položil otázku, co udělá devatenáct miliard korun rozpuštěných do ekonomiky s hospodářstvím? Jako člen Národní ekonomické rady vlády se donedávna musel spolu s dalšími ekonomy zabývat problémem, zda má smysl v čase hluboké recese pouštět do ekonomiky peníze. Zatímco ve Spojených státech amerických valná část poptávky generované vládním rozpočtovým impulzem zůstane v zemi, u nás ekonomové přiznávají, že většinu impulzu vyvezeme do zahraničí. „Tato úvaha je velmi podstatná: přírůstek HDP nebo zpomalení úbytku HDP je mnohem nižší než zhoršení veřejných rozpočtů,“ zdůraznil Zámečník. A dospěl k závěru, že máme špatný výdajový multiplikátor, který nedokáže ekonomický cyklus brzdit, nebo přímo zvrátit v ekonomický růst.
A náhle se našel velký zdroj investičních prostředků, který je sice součástí veřejných výdajů, ale nemá žádný dopad na rozpočtový schodek. A když, tak pouze pozitivní. Protože i v rámci výdajů spuštěných tímto programem se platí daně.
Zámečníka na tomto programu také potěšilo, že příliv peněz je nasměrován do stavebnictví. Zejména do toho malého a na tvorbu projektů, tedy na činnosti s vysokým podílem živé práce. „Malé stavebnictví má poměrně vysoký výdajový multiplikátor. A přidá-li se další benefit, že to daňového poplatníka ani český průmysl nic nestálo, ukazuje se to jako dobrá cesta,“ zdůraznil.
Přesto existují ekonomové, kteří pohlížejí na program Zelená úsporám kriticky. Tvrdí, že náklady na snížení emisí prostřednictvím zateplování jsou v celkovém korunovém vyjádření příliš vysoké. To Zámečník ve svém vystoupení na semináři vyvrátil: „Je to přesně naopak. Jestliže existuje investiční projekt, který se zaplatí, tedy má pozitivní ekonomickou návratnost, náklady na přímé snížení emisí oxidu uhličitého jsou negativní. Jinými slovy – je to bonus. Že tímto způsobem pomáháme snížit emise, je hezká věc na závěr. Avšak program, který by to nedokázal vůbec, by nebyl přijat. Toto však je investice, která se sama zaplatí na úsporách energie. Říká se tomu negativní marginální náklady. Ekonom, který vám tvrdí, že je program drahý, neví o čem mluví, a měl by vrátit diplom.“
