V klášterních sklepích převládají červená vína
Zmínka o tamním vinohradnictví je součástí zakládací listiny litoměřické kapituly a pochází z roku 1057. Již v těchto časech se zde tedy prokazatelně pěstovala réva a připravovalo víno. Hlavním iniciátorem rozmachu vysazování vinic byl ovšem - tak jako všude v Českých zemích – Karel IV. Darováním viničních ploch a burgundských sazenic městu odstartoval etapu soustavného pěstování révy na stráních Radobýlu i jinde v okolí Litoměřic. Etapu, která trvá dosud.
Od třináctého století sídlí vinařství ve sklepích tehdejšího dominikánského kláštera, jde tak o jedno z nejstarších sklepních hospodářství, působících v původní lokalitě. Od té doby se datuje postupný rozvoj litoměřického vinařství. Ve století patnáctém jsou zdejší vína významným exportním artiklem a tento stav trvá až do období předbělohorského. Poté nastává útlum, umocněný ještě navíc sesuvem části vrchu Radobýlu a tedy ztrátou velké části zdejších významných tratí.
V novodobých dějinách vinohradnictví a vinařství v Litoměřicích stojí za zmínku dva letopočty. Rok 1974, kdy vypukla rozsáhlá obnova vinic, trvající zhruba patnáct let. A také rok 1992. Tady začíná nová existence litoměřického vinařství, které se stalo součástí společnosti Agrofrukt Kamýk. Firma využívající úrodnosti zdejší krajiny a v jejímž záběru se vedle významné produkce ovoce objevilo i víno. S více než dvěma sty tisíc lahví ročně tam zaujímá podíl ne nevýznamný.
Současný bouřlivý rozvoj vinohradnictví se sice zdejšímu podniku vyhnul, nicméně výsadba necelých tří hektarů v posledních letech má jistě svůj význam. Celková plocha vinic se blíží padesáti hektarům a poměr odrůd se změnil ve prospěch modrých. Vedle ryzlinků, milerek a tramínů, kterým se tu tradičně vede, se tak ve vinohradech usadily krom vavřineckého i další sorty pro přípravu červených vín.
Rulandské šedé 2002, kategorie pozdní sběr, je ukázkou úrovně „klášterních“ vín z Litoměřic. Ve sklence se prezentuje o stupínek dva vyšší barevnou intenzitou, než jakou jsme zvyklí vnímat u pinotů severoitalských. V kytce zaznívá patrný prvek nazrálosti, daný jakostí přívlastku. Poměrně široká chuťová škála s významným, ne však znásilňujícím podílem kyselin, typická pro vína této oblasti. Je ovlivněna krom již řečené predikátní jakosti výchozí suroviny i delším ležením. Ve vějíři chutí se objevují všechny znaky odrůdy. Hroznovitý nádech, lehýnký, sotva patrný podtón chlebovinového charakteru, obé se udrží po celou dobu odeznívání, nikoliv ale v prvním plánu. Ten si udrží kyseliny, které sice vedle sebe ostatní komponenty snesou, nepustí je však dopředu natolik, aby samy zanikly v pozadí. Výsledkem je líbivé živoucí víno s tahem vzhůru, ne možná tak obsáhlé jako rulandy alsaské, nicméně přitažlivé a stále oblíbenější.
