Národní park Bavorský les devalvoval ochranu přírody na přírodní procesy a kůrovce
Vždy, když obhájcům suchého lesa na Šumavě docházejí argumenty, uvádějí příklady z Národního parku Bavorský les (NPBL). Článek Čestmíra Klose Renesance divočiny se vyplácí (EURO 37/2010) to dokládá: „Starší a zkušenější Národní park Bavorský les však jako by pro mnohé účastníky šumavské diskuse neexistoval.“ Naopak. NPBL devalvoval ochranu přírody na přírodní procesy a kůrovce.
Ekonomické ztráty Ztráta tradičního hodnotového žebříčku znamená především pro původní část NPBL, kde se již definitivně rozpadly lesní ekosystémy, obrovské ekonomické ztráty. Klos manipulativně píše, že za divočinou do NPBL jezdí milion návštěvníků ročně a zanechávají v něm víc peněz, než by vzešlo z těžby a prodeje všech smrků z této oblasti. Proč vnucuje srovnání, že bychom měli těžit a prodávat šumavské smrky? Existuje přece aktivní přístup k ochraně šumavského lesa. Ten je šetrnější, méně emociálně vyhrocený a nevystavuje lesní přírodu katastrofickým scénářům, jako je tomu v případě menšinou prosazovaného přístupu pasivní ochrany takzvané divočiny. Lesy Šumavy přece bylo možné zachovat zelené aktivním přístupem k ochraně přírody a turisté mohli za zelenou střechou Evropy nadále jezdit. Jak to tedy v Bavorsku je? Ochrana přírodních procesů spolu s kůrovcem naopak vede k dramatickému snížení návštěvnosti. Dokazují to statistiky okresních zemských úřadů Regen a Grafenau. Ekonomický přínos turistiky ve „staré“ části parku je zanedbatelný a podnikatelé v turistickém ruchu si zoufají. V oblasti zemského okresu Regen je však tomu jinak. Proti kůrovci se tam zasahuje a počet návštěvníků parku se nesnižuje. Správa NPBL má zakázáno používat termín „divočina“, v rozšířené části parku musí tradičně lesnicky zasahovat. Takzvaný projekt divočiny byl definitivně zastaven již v červenci 2009 na krajském sjezdu ve městě Zwiesel.
Vědecké rozpory Odvolání na příjmy z turistického ruchu uvádí Klos záměrně zkresleně, protože právě ve staré části NPBL příjmy z turismu dlouhodobě klesají, čemuž nasvědčuje i prodej nemovitostí. Pokud by byly zdrojem dobrých příjmů, jistě by nebyly na prodej. Správa NPBL na podporu turistického ruchu vymyslela marketingovou značku pro penziony TOP, která by aspoň trochu pozvedla návštěvnost. To se však již několik let nedaří. Turistům stačí pohled na uschlý les jen jednou a o dalších návštěvách neuvažují. A někteří říkají, že pohled na odumřelý les je deprimuje a že budou trávit dovolenou raději ve zdravé přírodě jinde. Stejně je tomu v české části usychající Šumavy. Nedávno jsem obtelefonoval několik desítek majitelů hotelů a restaurací a zeptal se jich na meziroční příjmy. Registrují jejich propad od patnácti do 20 procent. Klos uvádí citát bývalého ředitele NPBL Hanse Bibelriethera, že „kůrovec je lesníkem pralesa“. V tom spočívá jeden z problémů odborného sporu. Zásadním je ten, že na české Šumavě se dochoval prales již jen na Boubíně. Zbytek Šumavy se natolik změnil ve prospěch převažujícího smrku mimo horské smrčiny, že se pralesu ani při velké fantazii nepřiblíží. Základní rozdíl tedy mimo jiné je v současném zastoupení dřevin – oproti původním 52 je na Šumavě již 82 procent smrku. Dokud se poměr plochy dřevin nezmění, pralesa se nedočkáme ani za několik set let, ať vládne lesník, nebo příroda. Dalším vědeckým rozporem je neexistence důkazu, že nové potomstvo smrků je vůči kůrovci mnohem odolnější. Takovou teorii bude možné ověřit až za několik set let a ten, kdo ji používá, snad zapomněl, že v současné době odumírající smrky, které ještě kůrovci chutnají, nejsou první generací lesa na Šumavě.
Nejtragičtější varianta Klos končí tvrzením, že „národní park ochrany přírody a těžby ještě nebyl vynalezen“. Dle mých znalostí byl. Stačí zajet na současnou Šumavu. Její dnešní správce, bohužel ve službách státu, zvolil navzdory pregnantně a včas popsaným rizikům z rychle vyhlášené bezzásadovosti nejtragičtější variantu ochrany přírody. V samozvaně a vnitřními směrnicemi Správy Národního parku Šumava (NPŠ) sporně vyhlášené divočině množí a pěstuje kůrovce, kterému prostřel stůl plný zelených stromů. A těží tolik, že i dřevařským firmám – i přes rostoucí zisky – tečou slzy z katastrofálně rozsáhlých holin a škod na životním prostředí. Současný ředitel NPŠ František Krejčí se tím stává šumavským lazebníkem, jenž velkoplošně těží masy dřeva, čímž se nesmazatelně zapisuje do historie šumavské přírody na stovky let.
Reakce
Na článek redaktora Čestmíra Klose Renesance divočiny se vyplácí (EURO 37/2010) zareagoval senátor z jižní části Šumavy Tomáš Jirsa (ODS).
