Pokušení nesnášenlivosti jsou vystaveni také křesťané
Ztrácí katolická církev schopnost oslovovat dnešní svět? Pohled na miliony těch, kteří dorazili do Říma na pohřeb papeže Jana Pavla II., naznačuje, že nikoliv. Odpověď přesto nemůže být zcela jednoznačná. Jednou věcí je obliba zesnulého Svatého otce, jehož charismatická osobnost si získala srdce nejen křesťanů. Mnoho lidí však odrazovaly konzervativní přístupy Karola Wojtyly v otázkách, k nimž patří role žen, postoj k potratům, homosexuálním sňatkům či hierarchické struktury církve. Názor, že zaspala dobu, není výjimečný.
Skeptici připomenou, že po dvou tisíciletích existence Kristovy církve má svět daleko k ráji. Je tu bída, války, terorismus, znečištěné životní prostředí, nespravedlnost a omámení závody o ekonomický zisk. Ani od katolíků však v tomto směru nelze očekávat zázraky. Důležité je, zda poselství příštího papeže a celé církve pomůže odvrátit ty nejhorší scénáře, kterým civilizace čelí.
Naštěstí je na co navazovat. Navzdory všem výhradám vůči pontifikátu Jana Pavla II. to byl právě on, kdo se zasloužil o sbližování věřících různého vyznání. Možná šlo více o vstřícná gesta a omluvy, než o nacházení společných stanovisek v konkrétních záležitostech. Jenže v jednom byl papež skutečně moderní: Pochopil, jak důležitá jsou v dnešní době právě gesta .
Zatímco učenec Samuel Huntington přišel se svou vizí střetu civilizací, byli v církvi za Jana Pavla II. vidět ti, kteří dělali hodně pro smíření různých náboženských vyznání. Nové století začalo teroristickým útokem 11. září a jeho první léta byla plna obav z toho, co vše způsobí náboženský či politický extremismus. Katolická církev může přispět k tomu, že se vztahy mezi západem a islámským světem nebudou ubírat Huntingtonem popisovanou cestou. Z hlediska církve jde o historický úkol, který lze srovnávat s posláním Jana Pavla II. při sjednocování Evropy v minulém století.
Není jisté, zda katolíci budou ve všem respektovat směr vyznačený Karolem Wojtylou. Posedlost islámskou hrozbou může vést k radikalizaci přístupů. Jsou tu obrovské obavy, že muslimští přistěhovalci změní křesťanský charakter Evropy. Část církve asi bude prosazovat bariéry proti migraci na úkor toho, co by mělo být hlavním cílem vzájemného pochopení a vstřícnosti.
Teologové jako Tomáš Halík otevřeně mluví o tom, že i křesťané jsou vystaveni pokušení „fundamentalismu“ a nesnášenlivosti. Představy o tom, že lze šířit hodnoty západu v islámském světě pomocí vojenské síly, jsou z tohoto pohledu nebezpečné. Je důležité, že se Jan Pavel II. vyslovil proti válce v Iráku. Ještě důležitější je postoj, který vyjadřoval slovy: „Vím, že islám znamená mír.“
Katolická církev má předpoklady k tomu, aby pomáhala měnit stereotypní představy o těch druhých. Pro mnohé muslimy se věřící křesťané mohou stát těmi hlavními partnery na západě. Obě náboženství vycházejí ze společných kořenů, islám uznává Ježíše Krista jako jednoho z proroků. Katolická církev může ovlivnit to, jaké budou postoje muslimů žijících v Evropě. A evropští muslimové zase mohou příznivě působit na islámský svět.
Koneckonců i zmíněné konzervativní přístupy katolické církve mohou změnit to, jak západní sekularizovaná společnost vnímá islám. Připomínají totiž, že rovněž evropská či americká historie je plná střetů o postavení ženy ve společnosti, sporů o úloze rodiny či vztazích k (také sexuálním) menšinám. Pokud modernizace někdy přináší pohrdání tradičními hodnotami, vadí to muslimům stejně jako mnoha křesťanům či ateistům. To na druhé straně neznamená, že by církev měla ignorovat okolní svět (více strana 24).
Žádoucí příspěvek křesťanů vystihl v jedné ze svých přednášek právě Tomáš Halík: “…křesťanské myšlení má jedinečnou - a obávám se, dosud nereflektovanou a nevyužitou - šanci komunikovat takříkajíc na dvě strany: využít toho, že má jak mnoho společných rysů s islámem a židovstvím, s nimiž je křesťanství spojeno v rodině abrahamovských náboženství, tak na druhé straně i se sekularitou či laickým humanismem západu, neboť tato kultura se nikoliv náhodou vynořila z lůna křesťanství.“ (Citace z Halíkovy knihy Vzýván i nevzýván)
Jeden z teologů, který měl za Jana Pavla II. kvůli svým nekonvenčním postojům potíže s Vatikánem, švýcarsko-německý profesor Hans Küng upozorňuje na úskalí rozhovorů mezi zastánci rozličných vyznání. Tvrdí, že zesnulý papež sice vyhledával dialog s velkými náboženstvími, ale zároveň tato náboženství prezentoval jako nedůsledná ve víře, čímž je vlastně diskvalifikoval. Pro výtky, že Jan Pavel II. vždy nebral ohled ani na mínění ostatních křesťanů, ostatně nemusíme chodit daleko. Českým protestantům hodně vadilo, když svatořečil Jana Sarkandra - umučeného katolického kněze, který však za třicetileté války údajně likvidoval sbory Jednoty bratrské. Jisté je, že budoucí přitažlivost církve závisí také na tom, jak bude respektovat odlišné názory.
