Kapitola XXXI.
Sarajevo revival
Jak asi dopadne ředitel zvláštního policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice, pro někoho hrdina, pro někoho antihrdina posledních dnů předvolební kampaně? Když Jiří Paroubek bude vládnout další čtyři roky, kromě zaslouženého zesměšnění zřejmě Kubice čeká těžký osud, odchod z policie, vyšetřování, soud a možná i vězení. Ale totéž by ho mělo potkat, kdyby sociální demokraté nevyhráli. Jeho kamarádi z politiky by mu mohli darovat zlatou pistoli s jedním nábojem.
Kubicova dobře načasovaná akce připomínala takzvaný sarajevský atentát na předsedu ODS a premiéra Václava Klause v listopadu roku 1997. Tenkrát se například objevily informace o korupci a údajné Klausově vile ve Švýcarsku. Tedy snůška operativních pozorování, hraničících s dohady, ale nápadně podobných informacím, které voličům minulý týden naservíroval Kubice. Kdo dobře zná polistopadové politické poměry v Česku, nemohl si nevšimnout, že za oběma atentáty se rýsovaly siluety stejných politických hráčů, takových hodných, s dobrým srdcem.
Policejní zprávy, které Kubice zveřejnil, procesně využitelné nebudou, ani být nemohou, protože analyticky v těchto materiálech není zpracováno vůbec nic. Takto prý pracoval předchůdce Bezpečnostní informační služby v počátku devadesátých let: hrůzou rozšířené oči z toho, co se děje, kdo se s kým potkává! Ale co milý Kubice dělal za bratrů Helbigů, Kožených a podobně? O tom se mlčí.
A inteligentnější volič se musí ptát: Tohle že by měl být elitní policejní výstup? Koho chce Kubice přesvědčovat bez důkazů? Kdo uvěří, že s organizovaným zločinem v této zemi jsou spojeni výlučně jen lidé ze sociální demokracie? Že by Kubicův elitní útvar nesledoval velmi dobře známé korupčníky z jiných politických stran a jejich výběrčí? Asi sledoval, ale jejich jména z nějakých důvodů ve zveřejněných zprávách nenajdeme. To je pro občany nejděsivější. Jestliže se v Česku s organizovaným zločinem bojuje takovým způsobem, tak nás pánbůh ochraňuj!
Aféra v důsledku zdiskredituje každou další snahu policie, jdoucí tímto směrem. Medializování vyšetřovacích směrů, které se - jako hypotézy obecně - nemusejí potvrdit, těsně před volbami není v pořádku. Sociální demokraté – paradoxně – Kubicův útok nejen ustojí, ale posílí to jejich obranu i v místech, kde objektivně nejsou silní v kramflecích.
Nejrozumněji se v této aféře zachoval ředitel BIS Jiří Lang, který asi tušil, co se v Česku před volbami bude dít, a odjel na dovolenou na Tchaj-wan.
Zajímavý a rozumný byl i zdrženlivý postoj stínového ministra vnitra za ODS Ivana Langera. Tomuto politikovi se zřejmě nelíbí záměr jiné frakce ODS, která v případě volebního vítězství hodlá udělat z Kubice policejního prezidenta či přímo ministra vnitra. Že by už se porcoval medvěd, který ještě běhá v lese? Ministrem vnitra chce být Langer a jeho kandidátem určitě není Kubice, ale někdo jiný. Tento člověk není žádný slepý náboj typu Kubice. Je totiž ostře motivovaný!
Stopa č. 8
Elitní abteilung Policie České republiky zřejmě disponuje elitními informacemi o elitách. Alespoň tak to vyplývá z jeho „utajené“ zprávy, která ovšem, zcela v souladu se svým obsahem, unikla tak rychle, že jí v tom ani plenky, ani zákony nezabránily. Kubicova tajná zpráva v kapitole „2. stopa č. 8“ obsahuje následující, jinak absolutně nesmyslnou, větu: „Vazba Pechan (bývalý obchodní ředitel státní společnosti Čepro – pozn. red.) a advokát Tomáš Sokol (obhájce kontroverzního podnikatele Tomáše Pitra – pozn. red.), kdy oba mají být Židé, informace o jejich podpoře financování společností Charouze, bývalého automobilového závodníka, dnes podnikatele.“
„O tom, kdo je Žid, rozhoduji já,“ prohlásil údajně Göring. A v těchto intencích uvádí nad-plukovník (überstandartenführer) Kubice konkrétní jména lidí, kteří by jimi měli být. Doufejme, že evangeličtí duchovní Miloš Rejchrt a Svatopluk Karásek (poslanec za US-DEU) pěli chválu pouze na dávný Kubicův charakter, jeho současné zprávy neznajíce. Ať již však volby vyhraje kterákoliv strana, měla by nová vláda důsledně pokračovat v denacifikaci!
Takový policejní slovník byl v Evropě běžný před více než šedesáti lety, v komunistických zemích i před dvaceti. Ten dnešní český se liší pouze v tom, že byl psán na počítači.
