Dědictví, které je možné zhodnocovat
Nepamatuji, že by se v úvahách a komentářích zdejších politiků, ekonomů a médií o perspektivách ekonomického a sociálního rozvoje české společnosti objevila diskuse o roli kultury, třebaže kulturní kapitál (stále ještě) patří k největšímu bohatství této země. Na kulturních stránkách novin se objevují v různém stupni emocionální intenzity variace jednoho tématu: ekonomika nemá na kulturu dostatek prostředků. Se skřípěním zubů byl na počátku devadesátých let tržní princip akceptován jako nejpřirozenější prostředí pro tvorbu a distribuci kulturních hodnot. Nikoliv náhodou také celá oblast financování kultury z veřejných zdrojů zůstává reálně socialistickým skanzenem, kde nelze uplatňovat zásady racionálního ekonomického chování. Stálým odsouváním transformačních kroků v kultuře zůstává podstatná část subjektů v této sféře disproporčně závislá na dotacích z veřejných zdrojů. Ty však poklesly na úroveň, která umožňuje přežívání, ale nikoliv rozvoj kulturních institucí. Základní metaforou vztahu ekonomika – kultura v této zemi zůstává pohled na kulturní sféru jako fiskální břímě, výdaj. Tím, co by nejvíce prospělo naší kultuře, není ani více prostředků, ani stále odkládané legislativní úpravy (jakkoli prvé i druhé by bylo žádoucí), ale proměna rámce uvažování o kultuře a její vazbě na ekonomiku. Poučení bychom v tomto smyslu mohli hledat v Americe – tedy v oné líhni masové kultury a nemilosrdné komercializace kultury vysoké, jak ji tak rádi zesměšňují evropští (a ovšem i čeští) intelektuálové. Tady, ale i v dalších vyspělých zemích je stále viditelnější snaha politických, ekonomických a kulturních elit hledat nové cesty k posílení vzájemné synergie a vytváření modelů, které prospívají jak ekonomickému rozvoji, tak kultuře. Jedna z největších amerických nadací, Pew Charitable Trust, vydá v nejbližších letech přes 50 milionů dolarů na program studií nazvaný „Optimizing Cultural Resources , jehož cílem je zvýšit politickou a ekonomickou podporu pro kulturu. Na federální úrovni dnes v USA vznikají takové programy jako například American Strategy, jehož cílem je do pěti let vytvořit digitální infrastrukturu nejvýznamnějších amerických kulturních institucí a zpřístupnit ji on–line. Nově přijatá doktrína „Creative America stanovuje cílevědomou strategii podpory kultury z vládní úrovně, která doplňuje dominantní podporu soukromého sektoru. Světová banka nově rozvíjí program „Culture and Sustainable Development a vytváří síť organizací a subjektů zaměřenou na rozvíjení kulturního dědictví. Co je těmto – a řadě dalších – iniciativ a programů na národní i globální úrovni společné? Vycházejí ze zásadně jiného pohledu na kulturu než z toho, který převládá u nás. Z pohledu, který vidí kulturní dědictví (zahrnující jak památky a sbírky, tak i živé umění a tradice) jako zdroje, jež je možné a žádoucí rozvíjet, jako kapitál, který je možné zhodnocovat. Nabídka a poptávka. Uvažování o kultuře jako o kapitálu a nástroji sociálního rozvoje má samozřejmě aspekt ekonomický. Je nepochybné, že jedním z důvodů, proč tyto otázky začínají být předmětem zájmu politiků a finančníků, je fakt, že absorbovali nové údaje o ekonomickém přínosu kultury, které jsou dostupné mimo jiné díky zlepšeným statistickým metodám. Ekonomický dopad kultury se nejčastěji posuzuje spektrem takzvaného multiplikačního efektu – tedy přínosu na ekonomiku služeb a turistického ruchu. U nás jej zatím spíše bagatelizujeme. Možná proto, že ho neumíme ani pořádně změřit a kvantifikovat. Ve světě (ojediněle i u nás) přitom existuje řada studií, které kromě přímých výnosů a výnosů souvisejících služeb jednoznačně dokládají i další ekonomické přínosy, třeba vliv na zaměstnanost. Otázky po „stavu , v jakém se u nás kultura nachází, nemají valného smyslu, neboť připouštějí subjektivní výklad či pocit. Zcela smysluplné je ale hodnotit kulturní nabídku a poptávku po kultuře. Dnes sice již není mnoho slyšet dříve často opakované přesvědčení o kulturnosti českého národa, ale přetrvává ničím nepodložené sebeuspokojení nad nabídkou domácích kulturních institucí a aktivit. Avšak odhlédneme–li od vybrané skupiny historických památek, koncentrovaných v několika lokalitách, a podíváme–li se kriticky na spektrum kulturní nabídky, výstav, představení, shledáme, že se ocitáme stále více na periferii. Za významnými kulturními akcemi a událostmi se (ve střední Evropě) jezdí do Vídně či do Berlína a jiných míst, nikoli do Prahy. V době, kdy světové kulturní metropole jako Londýn cílevědomě pěstují své kulturní zdroje a dále je rozšiřují a kdy se objevují nové destinace, jež dříve na kulturní mapě neexistovaly, se Praha stává stále více městem, kde se kromě památkových skvostů a muzejních sbírek nabízí různá panoptika a kuriozity. Statistiky jsou notoricky ošidné, ale zjistíme–li, že roční návštěvnost (1,4 milionu osob) nového Guggenheim Museum v Bilbau – industriálním přístavu bez větších kulturních tradic – přesahuje roční kumulativní návštěvnost všech pražských uměleckých muzeí a galerií, cosi není zcela v pořádku. Nejde samozřejmě o to soupeřit s možnostmi světových metropolí, jako je New York nebo Londýn. Jde o to rozvíjet a náležitě zhodnocovat veškeré kulturní hodnoty, které zde máme; právě v mnohosti a pestrosti nabídky nejrůznějších národních i lokálních kulturních zdrojů spočívá bohatství této země. Zatímco mnoho měst, regionů či zemí ve světě dnes nákladně vytváří nové kulturní zdroje a šance pro jejich rozvoj, my neumíme zhodnotit ty, které jsme díky předkům zdědili – ať již se jedná o památky, muzejní sbírky anebo také o kulturní krajinu a umělecké tradice. Aby byl kulturní zdroj využíván, musí být fyzicky dostupný (v našich podmínkách má i tato triviální pravda svůj význam), ale stále více musí být dostupný i prostřednictvím nových technologií a médií. Nedosti na tom, dnešní konzument je vybíravý a často jej zajímá také (či především) přidaná hodnota: služby a kontext, v nichž je kulturní statek prezentován. Rozhledna na okraji malého města, zavřená v otevírací hodiny, představuje nevyužitý kulturní zdroj a ladem ležící kapitál, jako sbírky v depozitářích, které nejsou přístupné návštěvníkům, stojan s ušmudlanými pohlednicemi na místě dobře vybaveného museum shopu, neexistence národního kulturního portálu na internetu či devastace některých památek v rámci nekontrolovaného investičního boomu. Jedna pětina z celkových nákladů na rekonstrukci České národní banky by umožnila odkoupit do veřejných muzeí všechny restituované sbírky. Příkladů by bylo možné uvádět nespočet; kumulativní ztráty z postupné eroze a nevyužívání kulturního kapitálu dosahují podle hrubých odhadů ročně miliardových hodnot. Poptávka a kompetence. Měřítkem využití kulturního kapitálu v žádném případě nemůže být jen přímý příjem z kulturního turismu, ale stejně tak i mimofiskální efekty. Sebeuspokojení nad rozsahem a kvalitou kulturní nabídky u nás je nezřídka doplňováno stejně nepatřičným přesvědčením, že „poptávka po kultuře je uspokojována a naplňována. Svým způsobem – spektrem zvrácené logiky – je tento argument dokonce pravdivý. Dostupné sociologické údaje naznačují, že účast občanů na kultuře (návštěvnost výstav, divadel, kin a tak dále a náklady vynakládané na kulturu v rodinných rozpočtech) – i tak nižší než ve vyspělých zemích – od roku 1990 setrvale klesá. Otázka zhodnocování kulturního kapitálu zde získává další dimenzi, která daleko přesahuje jeho čistě ekonomický rozměr: rozvoj kulturních zdrojů jde ruku v ruce se snahou o zajištění co největší dostupnosti kulturních statků a se stimulací poptávky po nich. Východiskem je jednoduchá premisa, že participace na kultuře sice musí být věcí svobodné volby jedince, toho, jak se rozhodne trávit svůj volný čas, ale že je nicméně v zájmu společnosti tuto participaci stimulovat a podporovat. Především proto, že posiluje demokracii, do určité míry má vliv na prevenci sociálně patologického jednání, ale má také souvislost se vzdělaností, která se stává klíčovým faktorem produktivity práce a konkurenceschopnosti pracovní síly. „Svoboda výběru je zde iluzorní. Tam, kde chybí dostatečné informace a kompetence k účasti na kultuře, je možnost svobodného výběru v nabídce trávení volného času předem radikálně zúžena. (Ne)vyhovující stav. Vzhledem k tomu, do jaké míry je financování kultury v České republice stále závislé na státním rozpočtu, je nepochybné, že podmínkou změny současného stavu je i cílevědomá politika na vládní úrovni. Kromě příslušných legislativních úprav a tlaku na obměnu managementu je předpokladem rozumné investování do kulturních zdrojů. Vidět současný stav pouze jako symptom nekulturnosti zdejších politiků by bylo příliš jednoduché. K proměně neúnosného modelu vztahu kultury a ekonomiky, státu a kultury by totiž měli přispět hlavně ti, kteří se v kulturní sféře profesionálně pohybují. Otázkou je, mají–li na tom zájem. Jakkoli je to paradoxní, současný stav totiž evidentně vyhovuje řadě těch, kteří se kulturou živí: špatným manažerům kulturních institucí, sebestředným umělcům, producentům i kritikům. S jiným postojem ke kultuře jde totiž ruku v ruce také étos odpovědnosti. Instituce či tvůrci, kteří spotřebovávají veřejné zdroje na kulturu, jsou ve vyspělém světě pod tlakem prokázat, jak efektivně je spotřebovávají, co pozitivního přinášejí. Ve zdejší kulturní sféře naproti tomu převládá neochota akceptovat fakt, že má–li společnost vynakládat na kulturu prostředky, je třeba doložit, co jí přináší. Kulturní svět komunikuje především sám se sebou, uvnitř svého ghetta, zatímco se stále rozšiřuje propast mezi ním a většinou, která se na kultuře nepodílí a kterou pak moudří kritici mohou z výšin své intelektuální nadřazenosti známkovat. Předpokladem změny současného stavu je opustit pohled na kulturu jako na obligatorní výdaj, jehož samozřejmost se opírá o jakýsi morální imperativ, ale který nemá společenskou naléhavost, a tudíž ani váhu v reálném politickém a ekonomickém rozhodování. A hledat cesty, jak prokázat naprosto reálné společenské a ekonomické přínosy kultury, jež zakládají nárok na cílevědomé ošetřování kulturního kapitálu, zahrnující také přiměřené investice do jeho reprodukce a zhodnocování. Bohužel se zdá, že spíše než lidé z kulturní sféry jsou takového pohledu schopni někteří racionálně uvažující místní politici a v budoucnosti snad i ti lidé ze světa byznysu, kteří jsou schopní nahlížet hospodářský rozvoj v širších souvislostech. Alternativou je pokračovat v současném stavu, zachovat chápání kulturního dědictví jako nutného výdaje, který sice nemůže být verbálně zpochybňován, ale o to snadněji může být marginalizován ve fiskální politice státu či obcí. Je to cesta pokračující eroze kulturního kapitálu a chudnutí kulturní nabídky. Je to program pro „národ kovodělníků a švadlen , importérů surového dřeva a ingotů.
