Dramatický pokles inflace v mnoha evropských zemích je výborným příkladem toho, jak empirické odhady v současnosti nefungují
V období následujícím bezprostředně po celosvětové finanční krizi bývají prognózy výrazně zkreslené. Tváří v tvář silné nejistotě se ekonomové spoléhají na empirická pravidla typu: z dlouhodobého hlediska by se měl vrátit růst, inflace se přiblíží libovolně stanoveným cílům centrálních bank… Nicméně tato „pravidla“ v poslední době moc dobře nefungovala.
Růst byl trvale nižší, než se očekávalo. Navíc tam, kde se objevil slabý růst, byl často doprovázen alarmující zhoršenou platební bilancí. Buď je pokrizová kocovina delší, než se čekalo, nebo světovou ekonomiku čeká období nižšího růstu zaviněné strukturálními příčinami. Také inflace byla mnohem nižší, než předpovídaly prognózy. Tradiční přístupy k měření pravděpodobných inflačních tlaků – metoda mezery výstupu (output gap) a inflační očekávání – se ukázaly nepoužitelné. Zejména Evropa trpí deflační malátností a straší ji analogie s 90. lety v Japonsku.
Pravidla k ničemu Dramatické snížení hodnot inflace v mnoha evropských zemích je výborným příkladem toho, jak empirické předpovědi v současnosti nefungují. Původní předpovědi nijak nenaznačovaly hrozící stagnaci cen, protože analytici většinou nezpochybňovali schopnost centrálních bank dosáhnout svých inflačních cílů.
Většina předpovědí dnes vychází z toho, že inflace zcela přirozeně zamíří zpět na hodnoty odpovídající cílům centrálních bankéřů, přestože v prvé řadě vlastně není vůbec jasné, proč se dnes její hodnoty pohybují tak nízko. Předpoklady se zakládají na tom, že očekávání inflace jsou dnes relativně stabilní.
Nicméně z japonské zkušenosti poloviny 90. let víme, že stabilní očekávání inflace nám neříkají zhola nic o případné následující realitě deflace. Deflace přichází plíživě.
Aby obhájili své předpovědi, odvolávají se analytici na znalosti mezery výstupu, konceptu, který funguje teoreticky, ale je zcela nepoužitelný v praxi. Jeho principem je měření rezervy v kapacitě ekonomiky jako celku a měl by posoudit, zda jsou rizika inflace příliš vysoká, nebo naopak příliš nízká. Ukázalo se ale, že předpovědi založené na konceptu mezery výstupu jsou proměnlivé jako britské počasí. Stačí se podívat například na to, jak se od roku 2006 měnily předpovědi MMF pro mezeru výstupu USA.
Variabilita předpovědí na základě mezery výstupu je enormní a ukazuje, že tato metoda je obvykle pouhou smyšlenkou analytiků.
Tento koncept je však všudypřítomný: například členové Komise pro monetární politiku Bank of England v červnu vyhlásili, že rezervní kapacita ekonomiky —se v Q2/2014pohybuje v rozmezí jednoho až 1,5 procenta HDP“. Přesný výsledek na základě na vodě postaveného konceptu. Je jen velmi těžké si představit, že přístup založený na analýze mezery výstupu může přinést nějaký významný vhled do budoucnosti inflačních trendů.
neBeZPečnĚ nÍZkÁ inFlaCe Finanční trhy a ekonomové mohou klidně očekávat, že se inflace v příštích letech vrátí zpět k hodnotám poblíž inflačních cílů centrálních bank. Nebezpečí ale tkví v tom, že ti, kdo tvoří ceny, možná už své chování přizpůsobili současnému vytrvalému období neuspokojivé ekonomické aktivity. A tato jejich nová empirická zkušenost tak nebude příliš vycházet vstříc inflačním cílům.
Existují důvody obávat se, že takovýto proces právě probíhá. Před krizí dosahovala inflace v oblasti služeb stabilní hodnoty kolem tří procent v USA a 2,5 procenta v eurozóně.
Ceny zboží (včetně potravin a paliv) v důsledku nestálých cen komodit sice nevyzpytatelně oscilovaly, ale díky zčásti proaktivním zásahům tvůrců ekonomických politik do tvorby domácích cen se tyto šoky dařilo vyrovnávat a držet celkovou inflaci poblíž obvykle dvouprocentního cíle.
V období následujícím po krizi nicméně inflace v oblasti služeb spadla na hodnoty kolem dvou procent v USA a jednoho procenta v eurozóně. V kombinaci se zanedbatelnou, či dokonce negativní inflací cen zboží zůstala celková míra inflace neustále pod očekávaným cílem.
PrOGnÓZY rŮSTu Se SniŽuJÍ I s ohledem na uvedené skutečnosti snížila banka HSBC prognózy růstu světové ekonomiky pro rok 2014 a nyní očekává celkový růst o 2,4 procenta oproti předchozímu odhadu 2,6 procenta. Ani zdaleka se ale nepřibližujeme předkrizovému rozmezí 3,5 až čtyři procenta. Prognóza pro Spojené království se zvedla z 2,9 procenta na 3,2 procenta a pro Japonsko z jednoho na 1,4 procenta.
Banka HSBC ale výrazně škrtala jinde – zejména v prognóze pro USA (z 2,5 procenta na 1,7 procenta), Brazílii (1,7 procenta na 1,1 procenta) a Rusko (z 0,6 procenta na nulu).
Inflace celkově zůstává relativně stabilní, ale Švédsko a Švýcarsko jsou již v naprosté deflaci a eurozóna je v těsném závěsu za nimi.
Ve hře je navíc „divoká karta“, která je schopna situaci dále vyostřit – růst ceny ropy v návaznosti na nejistotu v Iráku. Tady ale můžeme počítat s negativním dopadem spíše na růst než na inflaci, zvláště mluvíme-li o rozvíjejících se ekonomikách s problematickou platební bilancí.
neJiSTOTa PŘeTrvÁvÁ Finanční trhy sice vykazují většinou velmi dobré výsledky, ale téměř neznatelný dopad jejich růstu na ekonomickou aktivitu je zklamáním. Vysoké ceny aktiv a mimořádně nízká inflace tak vytvářejí pro rozhodování politických představitelů situaci plnou nejistoty.
A tak zatímco Fed pravděpodobně zvýší úrokové sazby i v roce 2015, Evropská centrální banka bude i nadále v letošním roce bojovat proti hrozbě deflace nákupy cenných papírů krytých aktivy a v první polovině roku 2015 přímým kvantitativním uvolňováním. Peking se mezitím bude v nadcházejících čtvrtletích snažit elegantně vyhnout finančním excesům a výraznému zpomalení růstu.
Nicméně největším problémem bude stále rozdíl mezi nadějnými předpověďmi a ekonomickou realitou. Naděje jsou totiž postaveny na chabých základech a je v nich mnohem více nejistoty, než je obvyklé. Z toho vyplývají také nepříjemně vysoká rizika, že ekonomická opatření nebudou nastavena správně.
Buď je pokrizová kocovina delší, než se čekalo, nebo světovou ekonomiku čeká období nižšího růstu zaviněné strukturálními příčinami.
