Materiál MPO je nepovedenou argumentací pro problematická rozhodnutí
Vliv energetiky na poškozování životního prostředí, specificky klimatu, je známý. Česká energetika je odpovědná za čtyřicet dva procent emisí oxidu uhličitého, nejvýznamnějšího skleníkového plynu. Více než deset a půl tisíce megawatt instalovaného výkonu uhelných elektráren vyrábí šedesát devět procent elektřiny. Není divu, že měrné emise CO2 na obyvatele a rok dosahují 12,45 tuny, zatímco v evropské patnáctce 8,5 tuny.
Nechvalné dědictví.
Česká energetika se potýká s dědictvími minulosti. Struktura primárních zdrojů energie je nevhodná, zhruba 50 procent tvoří uhlí. Přebytek výroby elektřiny v neregulovatelném základním výkonu vede k tomu, že Česko je druhým největším vývozcem elektřiny v Evropě. Podíl obnovitelných zdrojů energií na hrubé spotřebě elektřiny je pouze 3,6 procenta. Státní energetická koncepce by měla identifikovat nástroje, kterými může stát ovlivnit vývoj energetického hospodářství směrem k moderní, konkurenceschopné energetice. Role státu v prostředí liberalizovaného trhu s energiemi, kde existuje konkurence ve výrobě a obchodování s energiemi, je však omezená. Stát neplánuje nové zdroje, ani je nestaví. Aby bylo srozumitelné, o co státu v energetice jde, je důležité, aby určil konkrétní, kvantifikované cíle v oblasti snižování emisí znečišťujících látek, v oblasti zvyšování energetické účinnosti, v oblasti obnovitelných zdrojů energie. Stát má nástroje, jak ovlivnit ceny energií formou energetických daní a zároveň definovat postupné cíle v redukci znečišťujících látek, takzvané emisní stropy. Největší slabinou předkládané energetické koncepce ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) je podcenění vlivu energetiky na životní prostředí, absence konkrétních, kvantifikovaných cílů a pokračování v plánování velkých, centrálních energetických zdrojů.
Na dožití do roku 2015.
Vše nasvědčuje tomu, že v energetické koncepci jde MPO ve skutečnosti o dvě rozhodnutí, na kterých mají eminentní zájem dvě silné lobbistické skupiny. Za prvé zrušit usnesení vlády z roku 1991 o územních ekologických limitech těžby hnědého uhlí, a tím zajistit dlouhodobou perspektivu výroby energie na bázi hnědého uhlí. Za druhé deklarovat budoucnost jaderné energetiky (navrhuje postavit mezi roky 2020 a 2025 nové bloky jaderných elektráren), a tím determinovat rozhodování o formě privatizace ČEZ. Přes evidentně negativní vliv výroby elektřiny v zastaralých hnědouhelných elektrárnách s nízkou účinností nelze realisticky očekávat ukončení jejich provozu před ukončením jejich technologické životnosti. Většina elektráren dožije zhruba v roce 2015. Levněji než v odepsaných elektrárnách elektřinu do té doby nikdo nevyrobí a zákony na ochranu ovzduší provoz elektráren administrativně nezastaví. MPO by mělo vypočítat rok po roce celkový instalovaný výkon elektráren (který se bude snižovat) a zároveň jejich průměrnou účinnost (která se bude zvyšovat). Výsledkem kalkulace by byl roční průběh vynucené těžby zhruba do roku 2045. Z toho by vyplynulo, kolika elektrárnám lze zajistit budoucnost v rámci stanovených územně ekologických limitů a vláda by pak mohla rozhodovat dále. Jenže MPO navrhuje vládě zrušit územně ekologické limity těžby, aniž by doložilo nutnost jejich zrušení touto elementární kalkulací.
Za vším hledej ČEZ.
Jsme u druhého sporu mezi MPO a MŽP. Má stát v období po roce 2020 vytvořit prostředí pro rozvoj jaderné energetiky, anebo pro rozvoj výroby energie ze zemního plynu. S ohledem na to, že jde o období za zhruba patnáct let, nejde až tak o vzrušující téma, kdyby… Kdyby rozhodnutí o budoucnosti jaderné energetiky neovlivnilo zásadním způsobem budoucí rozhodování vlády o formě privatizace ČEZ. Již nyní spekulují vládní špičky o tom, že by možná bylo nejlepší ponechat ČEZ v rukou státu. Pravděpodobnost, že by se při privatizaci elektrárenské společnosti objevil strategický partner, který by měl zájem investovat do jaderné energetiky je totiž téměř nulová. Ředitel divize elektrárenství francouzské EdF, která se v minulém kole ucházela o ČEZ, potvrdil, že EdF nemá v současné situaci ani pomyšlení na nákup dalších akvizicí v zahraničí. Německý E.ON si stěží dovolí pokazit pozici v Německu tím, že začne sám provozovat Temelín. „Z nouze ctnost,“ říkají si úředníci MPO a začínají spekulovat o možnosti ČEZ vůbec neprivatizovat. Ministr průmyslu Urban to popsal v říjnu 2003 v Hospodářských novinách. Podle něj budou nové jaderné zdroje financovány z veřejných financí. Další důvod pro centrálně plánovanou energetiku.
Ministerstvo životního prostředí (MŽP), které odmítá další rozvoj jaderné energetiky - především kvůli celosvětově nevyřešenému způsobu ukládání vyhořelého paliva - nabízí namísto jádra standardní evropskou cestu zvýšeného využití zemního plynu. Plyn se v ČR pro výrobu elektřiny nevyužívá, instalovaný výkon plynových elektráren nedosahuje ani desetiny procenta instalovaného výkonu uhelných. Přitom EU považuje zemní plyn právě kvůli jeho nízkým emisím za palivo přechodu od pevných fosilních paliv k obnovitelných zdrojům energie. Důvody podceňování role zemního plynu jsou zřejmé. Kdyby Česko dalo zemnímu plynu takový význam, jaký má v EU, nezbyla by žádná volná kapacita pro plánování výstavby nových jaderných elektráren.
Energetická koncepce MPO není žádnou moderní evropskou koncepcí, ale nepovedenou argumentací pro politicky a sociálně problematická rozhodnutí o územně ekologických limitech a budoucnosti jaderné energetiky.
