Simeona jsem neviděl dvacet let. Až loni přijel do Prahy. Dostal na starost šéfování „Magnum Opus“ Světové banky - tematickou roční Zprávu o světovém rozvoji. Ta letošní mapuje změny, které trhu práce už přináší nebo teprve přinese digitalizace, umělá inteligence, internet věcí a vůbec všechny technologické proměny.
Na výtvorech českých řemeslných pivovarů jsem mu ilustroval, že v tomto velmi konzervativním odvětví rozhodně nespíme. On se mi na oplátku svěřil s tím, že nikde jinde v kontinentální Evropě se (s výjimkou Německa) nesetkal s tak akutním pocitem ohrožení, které může technologická změna znamenat pro „status quo“. Co je na tom tak překvapujícího, když máme ohromný podíl zpracovatelského průmyslu, který bude první na ráně, namítl jsem. Na rozdíl od Němců bychom tuto hrozbu či výzvu měli vnímat dvojnásob intenzivně, protože nám ani „status quo“ nijak zvlášť nevyhovuje. Těch pár původně českých globálních značek není „českých“. Jakkoli jsme opravdu pyšní na svoji industriální minulost, nejsme spokojení se svým současným postavením v mezinárodním ekonomickém řetězci. Debaty o odlivu kapitálu a mzdovém diferenciálu jsou toho důkazem.
Kde jsme
Technologická změna, když ji vnímáte jako příležitost, umožňuje přeskočit právě tu etapu, která nám ne tak úplně vyhovuje. Samozřejmě pokud změnu nevnímáte jako hrozbu. Roboti nahrazují „živou“ práci tehdy, když se tato záměna vyplatí a když tradiční způsoby už nezabírají.
Stroje nahrazují „živou“ práci tehdy, když zlevňují výrobu, což platilo vždy v minulosti. V roce 1790 neměla Francie ani 900 spřádacích strojů, když v Anglii jich bylo 20 tisíc. Ani jeden nebyl v Indii, která zásobovala bavlněnými látkami celý tehdy známý svět dlouho předtím, než první Evropané dopluli k jejím břehům. Netrvalo ani sto let a britské textilky s kdysi nesrovnatelně silnější indickou konkurencí zametly. Jistě, svoji roli v tom sehrála i vojenská dominance a protekcionismus, ale karty se obrátily hlavně díky láci a kvalitě, jichž Angličané dosáhli díky výrazně produktivnější technologii.
Nejinak to bude platit i v případě nasazování robotů v Česku. Z hlediska firmy je druhou nejhorší věcí - kromě nezaplacení pohledávky -, když musí odmítnout poptávku od dlouhodobého solventního klienta. Racionální podnikatel přijme zakázku, i kdyby se musel s pracovníky podělit téměř o celý dodatečný zisk, protože pořád ještě rozpouští fixní náklady. Ale když máte vysokou fluktuaci, zaměstnanci nepřistoupí na další směnu ani za vysokou prémii, koledujete si o ztrátu reputace jako dodavatel první volby. V příští vlně jím nejste.
Česko za sto let: máme na to, stát se silnou a technologicky vyspělou zemí
Takže je vlastně docela jednoduché posoudit, proč zaměstnavatelé tolik tlačí na dovoz alespoň trochu spolehlivější pracovní síly ze zahraničí. Nejde o cenu práce, ale o to, že lidé třeba z Ukrajiny k nám nepřijíždějí žít, ale vydělat v co nejkratší době co nejvíc a zabezpečit rodinu doma. Proto ochotně berou směny, zvlášť když je za ně příplatek.
Pro zemi, která má cyklickou ekonomiku jako Česko se svým subdodavatelským postavením vůči Německu, platí, že kombinace tlaku na mzdy a ochrany trhu před dovozem pracovní síly z ciziny znamená z krátkodobého hlediska nižší výkon. Část přidané hodnoty totiž zůstává doma i po odečtení remitencí, tedy převodu značné části mezd do zahraničí. Z dlouhodobějšího hlediska se samozřejmě prosadí tlak na strukturální změnu, protože firmy pracující s minimálními maržemi tlak „nevydýchají“. Část z nich vsadí na náhradu pracovníků robotizací. A další udělají to, co je z hlediska budoucnosti českého hospodářství nejvíce žádoucí: vsadí na inovace a nové technologie.
Obejmi to
„Nemůžeš-li nepřítele zničit, obejmi ho,“ napsal jistý renesanční Florenťan jménem Machiavelli. Nemusíte to přijímat všeobecně, ale pro technologickou změnu, která není vynucovaná regulací, ale přichází spontánně, to platí. Buď nové technologie přijmeme, anebo v příštím ekonomickém cyklu nebude místo nejen pro cizince, ale ani pro domácí. O to se teď hraje, ne o to, jak přerozdělíme současnou prosperitu.
Zaprvé je třeba zdůraznit, že nové technologie nejsou označovány za „disruptivní“ pro nic za nic, ale protože inovátoři a narušitelé v jedné osobě často bývají z úplně jiného oboru než zavedení hráči. V klasických odvětvích od oceli až po automobilky musíte pro dosažení úspor z rozsahu, abyste vytvořili seriózního globálního konkurenta, nasadit obrovský kapitál, kterého se Čechům na začátku 90. let nedostávalo ani náhodou. Proto jsme také - kapitálu nemajíce - vzhledem k obrovské potřebě modernizačních investic museli ve vysoce konkurenčních oborech zpracovatelského průmyslu většinu velkých podniků prodat. Dnes jsou mnohé z nich velmi dobré, ale bohužel nám nepatří. Kdo se proto zlobí, nic nepochopil - ani to, proč na obrovském čínském chráněném trhu vznikly desítky automobilek, ale v Evropě ani jedna významná. Všechno to byl jeden velký konsolidační příběh, který není u konce.
Úplně nové obory budoucích narušitelů nejsou většinou náročné na „cihly a železo“, ale na nápad. V Česku je součástí udržovaného národního mýtu, kterým posilujeme svou identitu, představa o „zlatých českých ručičkách a hlavičkách“. Jinými slovy, že dovedeme díky šikovnosti a tvořivosti překonat omezené materiální a kapitálové zdroje a přijít s něčím unikátním.
Překážky českého rozvoje. Dohánění Západu je obtížnější než dřív
Tato role obyvatelům Česka velmi sluší, pokud se rozhodnou ji intenzivně rozvíjet do budoucna a vyhledávat příležitosti, kde David dovede porážet Goliáše. O velkém kapitálu to u nás nikdy nebude, ale o vytvoření globálních hráčů ve vysoce specializovaných tržních nikách, kteří propojují technickou kompetenci se znalostí světového trhu.
Onu opěvovanou českou tvořivost musíme pěstovat už od mateřské školky, rozvíjet u dětí samostatného myšlení „mimo krabici“, kreativitu a technické dovednosti. Zaplaťme velmi štědře ty, kteří k tomu děti povedou, zaslouží si vysoce nadprůměrné mzdy. Patriotismus úspěšných podnikatelů se tady může „vyřádit“ téměř bez limitu.
Komparativní výhoda je z definice velmi selektivní koncept - být extrémně dobrý v omezeném počtu věcí, ale dělat je tak, aby vás dobře uživily, je pro malou zemi velmi užitečná vůdčí idea. Toto mimochodem platí všude, i ve výzkumu a vědění, a neobejde se to bez mezinárodní spolupráce. Buď budeme žít v uzavřených národních silech a budeme s obtížemi zachytávat, co se ve světě děje, anebo se zapojíme. Zejména tam, kde žádnou komparativní výhodu nemáme, je hluboké vnoření do světových řetězců jedinou cestou, jak talenty využít.
Nebojme se budoucnosti, říkal Jan Antonín Baťa, který za pár týdnů dovedl procestovat půl planety, když hledal pro svoji firmu a spolupracovníky uplatnění. Dělejme totéž a pošleme do světa i naše děti.
Bude-li Česko fungovat, ony se vrátí a bude to i s úrokem.
