Komentář
Bursíkova kratinká cesta od východu na západ, z Japonska do USA, měla daleko větší význam, než jsme si schopni v domácí rozhárané politické atmosféře připustit. Jen máloco může ovlivnit naše příští životy tolik, jako náš současný postoj ke klimatické změně. Teď ještě mohou parlamenty a vlády o opatřeních, zmírňujících vliv lidí na stoupání průměrné teploty na Zemi, hlasovat. A pokoušet se je uskutečnit. Až nedej bože ta změna opravdu udeří, budou mít už úplně jiné starosti.
Cíl prolomit nejslabší článek mezinárodních dohod o redukci emisí oxidu uhličitého a přivést „uhlíkové velmoci“ USA a Japonsko k chystané Kodaňské úmluvě je stejně tak přehnaně ambiciózní, jako reálný. Obě země s připojením k evropským aktivitám příliš otálejí a Bursíkův čas v čele evropských ministrů životního prostředí je vymezen jen do konce června. V té době by však už měly být připraveny k diskusi základní materiály pro kodaňskou konferenci, a tak ani japonská a americká exekutiva nemají kdovíkolik času na rozmýšlení, zda táhnout proti oteplování s Evropou, nebo „zamrznout“ stranou dění. Bursík asi americké a japonské klimatické žně sklidit nestačí, ale nepochybně dobře zasel. Přinejmenším pro vytvoření společného uhlíkového trhu pro celé OECD. Na obou stranách zeměkoule ho vyslechly ty nejodpovědnější státní reprezentace. České předsednictví EU se už blíží k polovině a naší veřejnosti dosud nedošla historicky první příležitost českého státu promlouvat do světových dějin. Bursík učinil vážný pokus. Největším českým televizím však jeho návrat z USA nestál ani za zařazení do hlavního večerního zpravodajství.
S Japonci a Američany ovšem nejednal sám, ale v čele takzvané Evropské trojky. Byl v ní jeho nástupce v roli předsedy Rady EU pro životní prostředí Švéd Andreas Carlgren a evropský komisař Stavros Dimas (v Japonsku zastupovaný šéfkou Stavrosova kabinetu Nancy Kontou). Záruka, že jednání budou ve stejném duchu pokračovat i v druhé polovině roku.
Za cestou do Japonska byl ovšem i jeden ryze český zájem – prodej části přebytečných „kjótských kreditů“. Zúročí se tím obrovské štěstí Česka, že modelovým rokem pro sledování poklesu reálných emisí byl rok 1990, kdy to u nás na všech stranách ještě po socialisticku kouřilo pánubohu do oken, a vznikl tak přebytek kreditů. Dohoda sice bude podepsána později v Česku, ale vyjednávání v Japonsku posílilo naději tisíců českých rodin, že výtěžek transakce půjde na finanční podporu ekologického vytápění domácností a na zateplování domů.
