Méně práce, více času na sebe a své blízké. A navíc za stejné peníze. Tak by se dal ve stručnosti popsat čtyřletý experiment, jehož potenciální přínosy i nástrahy se rozhodla vypátrat skupina islandských výzkumníků. A skončil „nesmírným úspěchem“, jak vyplývá z aktuálně zveřejněné studie – produktivita dotčených pracovníků zůstala ve většině případů údajně nedotčena nebo se dokonce ještě zvýšila.
Pokus se odehrával mezi roky 2015 až 2019 pod hlavičkou britského think tanku Autonomy a islandské Asociace pro udržitelnou demokracii (Alda). Zapojil se však do něj i magistrát hlavního města Reykjavíku a samotná islandská vláda. A pak také více než dva a půl tisíce tamních státních zaměstnanců, počínaje učitelkami ve školce přes úředníky a nemocniční personál až po lidi z oblasti sociálních služeb. Tedy zhruba jedno procento celé islandské populace.
Zaměstnanci, jejichž pracovní týden se rázem zkrátil ze standardních čtyřiceti na pětatřicet, potažmo šestatřicet hodin, pociťovali podle výzkumníků menší stresovou zátěž, cítili se být v lepší fyzické kondici a neměli takový strach z případného vyhoření. Samozřejmě si rovněž pochvalovali, že mají více času na rodinu a koníčky. I díky tomu si pak v zaměstnání připadali šťastnější.
„Studie ukazuje, že největší světový experiment zkráceného pracovního týdne ve veřejném sektoru byl po všech stránkách nesmírným úspěchem,“ hlásá hrdě šéf skupiny výzkumníků z neziskové organizace Autonomy Will Stronge. „Ukazuje to, že veřejný sektor je připraven stát se pionýrem v oblasti kratšího pracovního týdne – a i vlády ostatních zemí se z toho mohou poučit,“ dodává.
„Islandská cesta vstříc kratšímu pracovnímu týdnu nám ukazuje, že v moderní době je nejen možné pracovat méně, ale že lze rovněž dosáhnout progresivní změny,“ říká jeho kolega z institutu Alda Gudmundur Haraldsson. Ten poukazuje na jeden ze závěrů studie, podle kterého se díky zmíněnému pokusu podařilo zdejším odborovým svazům pro 86 procent místní populace vyjednat kratší pracovní úvazky za stejné peníze nebo pro ně na jejich zkrácení alespoň získat právo.
V Česku nedává kratší pracovní doba smysl
Island není jedinou zemí na světě, kde se nejen vědci problematikou trávení menšího počtu hodin prací dlouhodobě zabývají. V reakci na přetrvávající koronavirou pandemií probíhá podobný výzkum rovněž ve Španělsku nebo na o dost vzdálenějším Novém Zélandu. Tam dala společnost Unilever podle BBC vlastním zaměstnancům možnost zkrátit své pracovní úvazky o 20 procent za předpokladu, že budou nadále dostávat stejné peníze jako dosud. A o podobně radikální změně dokonce nyní uvažují i politici v tradičně „workoholickém“ Japonsku, kde smrt z přepracování není doslova ničím neobvyklým ani mezi mladou generací ekonomicky aktivního obyvatelstva.
Že by se čtyřdenní pracovní týden stal v brzké době novým normálem rovněž u nás v Česku, ale nejspíš očekávat nelze. Minimálně podle hlavního ekonoma společnosti BH Securities Štěpána Křečka.
„V zemích jako Česká republika, kde firmy mají problémy s hledáním zaměstnanců na neobsazené pracovní pozice, by zkrácení pracovní doby vedlo k výrazným ekonomickým ztrátám,“ podotýká. „Aktuálně není obsazeno zhruba 350 tisíc pracovních míst. Kdyby došlo ke zkrácení pracovní doby, počet neobsazených pracovních míst by pravděpodobně narostl. V důsledku toho by se snížil celkový produkt, který by byla schopna vyprodukovat česká ekonomika.“
Ke studiím toho typu, jaká proběhla právě na Islandu, se Křeček staví velmi obezřetně. Už jen proto, že mohou být dle jeho názoru do jisté míry zkreslené, třebaže neúmyslně: „Existují studie, které na základě pokusů tvrdí, že zkrácení pracovního týdne vede k vyšší produktivitě zaměstnanců. Bohužel však tyto studie nelze považovat za relevantní. Většinou se jedná o krátkodobé pokusy, kdy lidé vědí, že je jejich produktivita měřena. Z tohoto důvodu se lidé po dobu pokusů více snaží a jejich produktivita skutečně roste. Problém však spočívá v tom, že prvotní nadšení po delší době opadne a produktivita klesne. To však již mnohé pokusy nedokážou zachytit, protože trvají jen omezenou dobu.“
Podobné se na danou problematiku dívá rovněž ředitel výzkumu Liberálního institutu Jan Mošovský. „My považujeme podobné kroky za zbytečné zásahy do trhu práce, které povedou pouze k vytváření neefektivit, a za zejména nevhodný považujeme k podobnému experimentování veřejný sektor, kde je jen velmi obtížné měřit změnu produktivity a úspěšnost implementace podobné politiky vzhledem k absenci konkurence i vhodných měřítek,“ konstatuje.
Případné zkrácení pracovního týdne dané zákonem – byť třeba jen o dvě a půl hodiny, jak v uplynulých měsících navrhovala například ČSSD – by podle něj bylo pouze jakýmsi umělým udržováním podzaměstnanosti za účelem vykázání dobrých statistik. Proto by budoucímu vývoji v tomto směru nechal zcela volný průběh.
„Stejně jako si je trh schopný poradit s výší mezd, které, pomineme-li pandemii, dlouhodobě rostou, je stejně schopný i nalézt konsensus mezi zaměstnanci a zaměstnavateli ohledně toho, jak tento růst produktivity oboustranně efektivně proměnit buď ve zvýšení mezd, nebo zkracování úvazků,“ domnívá se Mošovský. Příkladem mohou být technologické firmy, které již dlouho samy s kratšími a flexibilními úvazky experimentují.“
Problém jménem globalizace
Podle Křečka je tu navíc jeden i ryze praktický faktor, jenž pokusy podobné tomu islandskému obvykle příliš nezohledňují a který hovoří v neprospěch zavedení čtyřdenního pracovního týdne. A sice fakt, že v důsledku globalizace je řada firem závislá na tom, v jakém režimu fungují jejich zahraniční partneři. Pakliže by se oni drželi „zažitého standardu“, celkem rychle by mohlo dojít k zpřetrhání dlouho budovaných obchodních vztahů.
„V některých profesích by pracovní dobu šlo uzpůsobit do čtyř dnů v týdnu. Jedná se převážně o živnostenská povolání, kde lidé pracují sami na sebe, podle čehož je odvozena výše výdělku. U větších firem, kde jsou složité dodavatelsko-odběratelské vztahy, by přechod na čtyřdenní pracovní týden byl značně komplikovaný,“ uzavírá Křeček.
