Mezi ČSSD a KSČM nelze dávat rovnítko, byť toho času v několika krajích spolupracují
Minulý týden Jiří Paroubek pravil: „Někde jsem se dočetl, že se snad bojíme voleb počátkem listopadu… Jsem přesvědčen, že vyhrajeme volby v jakémkoli termínu.“ Proč že se měla ČSSD listopadových voleb bát a sveřepě trvat na původním 9. a 10. říjnu, anebo v nejhorším na posledním říjnovém pátku a sobotě? Prý za prvé proto, že už vynaložila na kampaň velké peníze. Za druhé že má momentálně nejvyšší volební preference. A konečně kvůli obavám, že proti levici budou zneužita dvě listopadová výročí – Velké říjnové socialistické revoluce, jíž se v Rusku 7. listopadu 1917 chopili moci Leninovi bolševici, a 20. výročí „sametové revoluce“ o deset dní později.
Z původního říjnového termínu voleb nechtěl Lidový dům oficiálně ustoupit, protože je prý ve veřejném zájmu zvolit co nejdříve novou sněmovnu, dopracovat se k vládě s politickou legitimitou a v čase hospodářské krize se vyhnout rozpočtovému provizoriu. To, co však ČSSD mohla jen obtížně přiznat, byl její specifický zájem. Předvolební kampaň strany je mimořádně velkorysá, a tudíž i nákladná. Každý den, o nějž se v důsledku posunutí termínu voleb prodlouží, znamená další výdaje – možná v řádu milionů. To není bagatelní záležitost ani pro relativně zámožnou stranu! Nicméně i velká investice do kampaně se jí vrátí, pokud ve volbách zvítězí a obsadí vlivné pozice ve státě.
Ze zveřejněných volebních průzkumů se zatím zdá, že se to ČSSD může podařit. Dle renomovaných agentur by nyní volby vyhrála s několikaprocentním náskokem před ODS. Čím později se však volby uskuteční – a po čtvrtečním verdiktu Ústavního soudu je jisté, že v říjnu nebudou – tím větší je riziko, že se od jara stoupající křivka preferencí ČSSD zlomí ještě před „dnem D“. Okamžik onoho neodvratného zlomu je přitom nepředpověditelný. Už jen proto čím dříve volby budou, tím méně bude strana riskovat.
Dojde na ně patrně 6. a 7. listopadu a české levici, tedy ČSSD a KSČM, vyvstane problém s historickými výročími. Antikomunistické těsto už je zaděláno! Na webových stránkách ODS jsou v „20 otázkách na ČSSD“ (správně česky dvacet otázek „komu/čemu“ sociální demokracii) na třetím a čtvrtém místě tyto: „Kolik členů ČSSD bylo členy KSČ?“ „Proč je váš program prakticky totožný s programem KSČM?“ Zdá se, že se občanští demokraté hotoví za posledních jedenáct let už potřetí mobilizovat proti „levicové hrozbě“. S každou další „mobilizací“ sice její efekt klesá, ale ODS stále znovu propadá pokušení na voličích tímto způsobem „zapracovat“.
Není tajemstvím, že většina bývalých členů KSČ se v ní ocitla z kariérních důvodů. Proto po listopadu 1989 zamířili rychle do perspektivnějších politických stran včetně ODS. Kolik jich bylo a dosud je, neví ODS stejně jako ČSSD, poněvadž to neevidují. Když se na kongresu ODS v listopadu 1991 strhl pokřik, že na jejich volebních kandidátkách nemají bývalí komunisté co pohledávat, „uťal“ jej Václav Klaus řečnickou otázkou, zda se bez dotyčných odborníků dokáže strana obejít. Z doby o něco pozdější pak pochází jeho příměr, že zpětné zrcátko je důležité, ale nesmí být větší než čelní sklo a bránit ve výhledu.
Přesto stál právě Klausův podpis pod letákem s nadpisem „Mobilizace“, v němž ODS těsně před červnovými volbami 1998 pateticky varovala před hrozbou „levicového převratu“, prý „pánů Zemanů, Grebeníčků a Kremličků“. Na „sarajevským syndromem“ dosud zasažené příznivce ODS mobilizační trik zabral. A ODS překvapivě skončila ve volbách druhá s důstojnou ztrátou na ČSSD. Měsíc po nich však Václav Klaus uzavřel právě s „panem Zemanem“ takřečenou opoziční smlouvu a boj ODS proti „levicové hrozbě“ ztratil na důvěryhodnosti. Přesto občanští demokraté předvolební mobilizační „grif“ opakují. Před červnovými volbami 2006 dostala „levicová hrozba“ podobu zpotvořené zkratky KSČSSD, do níž ji umělecky přetavil režisér předvolebních klipů ODS Igor Chaun. Byla to odpudivá podívaná útočící na city a pohříchu ignorující zdravý rozum. Komu asi byla určena, je-li pravda, že pravicový volič, a tedy potenciální příznivec ODS bývá racionální a preferuje fakta a věcné argumenty?
Jistě, v této zemi, poznamenané téměř 42 lety komunistického panství, je antikomunismus pro část společnosti přirozenou reakcí na vlastní minulost. Očistnou funkci však může mít pouze tehdy, bude-li poučený a kultivovaný, a nikoli přihlouplý či rovnou nevědomý. A navíc obhroublý. Mezi sociální demokracií a komunistickou stranou je 90 let se odvíjející historický spor na život a na smrt. A nelze mezi nimi dávat rovnítko, byť toho času Paroubkova strana v několika krajích spolupracuje s Filipovou. Kdo není historický ignorant, nemůže to nevědět. Myšlenkově sterilní antikomunismus racionální voliče, kteří v předlistopadovém režimu žili, nezaujme. A třicátníci a ti ještě mladší, kteří s „reálným socialismem“ nemají osobní zkušenost, jím prostě zůstanou netknuti.
