Osobní averze ovlivní budoucnost klíčové instituce
Občanská demokratická strana může tisíckrát ujišťovat veřejnost, že cílem úprav, které prosazuje do chystaného zákona, není omezení nezávislosti centrální instituce. Je, a navržené paragrafy, které jsou v rozporu s evropskými ustanoveními, to zcela jasně dokazují. Václav Klaus může tisíckrát popírat, že některé zásahy jsou přímo namířeny proti osobě guvernéra Tošovského. Uvěří mu nejspíše jen ten, kdo nemá historickou paměť. Příležitosti, jak nasadit obojek centrálním bankéřům, se chopil příliš rychle a v nevhodný čas. Horlivost a notná dávka amatérismu, s jakou mu přitom sekundují straničtí zákonodárci, dodává celé věci jenom neblahý punc. Argumenty lidí z ODS často prozrazují neznalost a opírají se o překonané skutečnosti. Ono to totiž není tak dávno, co třeba o francouzské centrální bance se jako o nezávislé nedalo mluvit ani s nadsázkou. Jenže čas oponou trhnul a analýzy centrálního bankovnictví deset let staré mají platnost jako včerejší noviny. Evropa má jasno a nehodlá se zabývat problémy jednoho pražského profesora přes měnovou politiku. Všichni přitom vědí, že současný zákon o České národní bance potřebuje upravit, aby byl v souladu s komunitárním právem. Všichni také vědí, že normy, které mají české právní předpisy uvést do souladu se zákony Evropské unie, je potřeba přijímat rychle. Všichni na to kývou, ovšem jen tehdy, když se to hodí. Nikoliv, když naléhavost ruší jejich vlastní záměry. Nikoliv, když je šance vyřídit si nějaký ten osobní účet. Pak jde k čertu všechno. Předseda ODS Václav Klaus bude situaci okolo novely zákona o ČNB konzultovat s předsedou sociálních demokratů Milošem Zemanem. Přestože zákon o České národní bance není předmětem žádného z pěti dodatků opoziční smlouvy. K jakým asi dojdou závěrům, když podle evropských zvyklostí musí být v podstatě jediný: politický tlak na rozhodování centrálních bank je nepřípustný, jejich nezávislost na vládách rovněž. Opoziční smlouva se asi přece jenom v žádném případě vypovídat nebude. Takže zřejmě půjde o souhlas sociální demokracie, lépe řečeno jejího předsedy k tomu, aby se v zákoně o České národní bance objevila novela ústavy týkající se jmenování členů bankovní rady. To je nejspíše onen kýžený kompromis, který si na smluvních partnerech ODS vynutí. Výsledek halasných aktivit smluvně opoziční strany se musí dostavit, protože blamáž a kapitulaci kolorovanou shovívavými úsměvy bruselských byrokratů by předseda Poslanecké sněmovny těžko unesl. Jenže s tímto trochu neústavním smetím se do zákona mohou dostat další vážné věci. Některé informace uvádějí, že oba bojovníci Občanské demokratické strany, tedy Martin Kocourek a Vlastimil Tlustý, již pochopili, že svou lidovou tvořivostí vozovou hradbu zcela jasných pravidel Evropské unie neprorazí. To však neznamená, že ustanovení o platech nepovede v důsledku ke snížení kvality práce České národní banky, protože ti lidé si na své peníze snadno přijdou jinde. Na rozdíl od obou poslanců. A nakonec se mohou do definitivní verze zákona dostat i formulace, které sice na první pohled nevypadají nebezpečně, ale umožní široký výklad, v jehož rámci se nějaká ta páka na bankovní radu najde. V této situaci je na pováženou, že výrazně osobní averze může zásadně ovlivnit činnost klíčové instituce v zemi. Na válku dvou mužů tak doplácí celá centrální banka, která by se nyní více než boji o něco tak elementárního, jako je vlastní nezávislost, měla věnovat velmi složitému a výbušnému vývoji na světových finančních trzích, který může mít značné dopady na stabilitu celé české ekonomiky. Právě tento případ dokladuje zhoubnost fungování opoziční smlouvy. Sociální demokraté jsou nuceni podvolovat se choutkám spojeneckého profesora, ačkoli tím jdou do značné míry proti svému deklarovanému proevropskému postoji. Dokonce s největší pravděpodobností budou schopni postavit se i proti svému ministru financí, který novelu zákona vlastně připravil a stále ji v zásadě podporuje. Doufejme, že přes všechny peripetie nakonec dostane novela zákona o ČNB solidní podobu odpovídající přesvědčením, s nimiž jdou ekonomové do jednadvacátého století. Proč však za to musíme platit posměšky a úšklebky těch, jejichž respekt chceme získat, je asi jasné málokomu.
