Poslanecká sněmovna opět projednává novelu zákona, která by zavedla označování budov energetickými štítky a již letos v červenci vetoval prezident Václav Klaus. Novela mimo jiné přinesla povinnost označit budovu energetickým štítkem těm majitelům, kteří by chtěli nemovitost prodat či pronajmout. Jaký by mělo přijetí zákona vliv na obchodování s tuzemskými realitami?
PROTI: Zbytečná byrokratická zátěž
Stále věřím, že zvítězí zdravý rozum a energetické štítky zavedeny nebudou. Pokud by se tak ale stalo, přineslo by to zbytečné komplikace při prodeji i pronájmu nemovitostí. Ani jedno by totiž nešlo provést bez pořízení štítku, což by v některých případech znamenalo i dvacetitisícovou investici. A realitní obchody se tím mnohdy zpomalí. Ze štítku přitom stejně nikdo nepozná, jak vysoké jsou měsíční náklady na energie, dozví se jen „průměrný součinitel prostupnosti tepla obálkou domu“. Kdo si podle tohoto ukazatele bude kupovat dům? Lidé si vybírají nemovitost dle lokality a cenových možností, nějaký štítek řešit nebudou. A pokud si půjdete koupit sto let starou chalupu u potoka, asi nebudete čekat, že bude kvalitně zateplená.
Přínos pro kupce tedy nevidím. Na druhé straně majitel nemovitosti ale může mít se získáním energetického štítku značné potíže. Bude k němu například potřebovat stavební plány, což řada majitelů především starších budov mít nebude. Pokud plány nebudou ani na stavebním úřadě, což v polovině případů nejsou, bude nutné nechat si je zhotovit znovu. A zkomplikují se i pronájmy. Například rozhodne-li se někdo pronajímat byt, bude potřebovat štítek pro celý bytový dům. Na jeden byt mu ho nikdo nevystaví. Má tedy platit za celý dům? A to jsou jen některé příklady nedomyšlenosti tohoto zákona. Energetické štítky proto vnímám jako nesmyslnou byrokratickou zátěž, která přinese další náklady pro prodejce a pronajímatele nemovitostí. Nebyl bych překvapen, kdyby se jednalo o hájení zájmů lobbistických skupin, jež chtějí zajistit velmi výhodný byznys pro ty, kteří mají oprávnění energetické štítky vydávat. Vzhledem k tomu, že se v Česku prodá přibližně 100 tisíc nemovitostí ročně a jeden štítek bude stát v nejlepším případě pět tisíc korun bez DPH, jedná se o byznys v hodnotě půl miliardy korun.
Milan Zavadil, předseda představenstva a generální ředitel M&M reality
PRO: Zákazník jasně uvidí, co si kupuje
Zákon může zkomplikovat život těm developerům a realitním kancelářím, které chtějí prodávat málo kvalitní domy za hodně peněz. Značení objektivní kvality nemovitostí je pro ně samozřejmě nebezpečné. Pokud jde o náklady, v bytovém domě by zpracování štítků nemělo stát, jak se občas píše, 20 tisíc za byt. Ta cena je daleko nižší a měla by se pohybovat někde kolem dvou tisíc, v závislosti na velikosti bytového domu. Ano, s pořízením nové informace jsou vždy spojené určité náklady, ale nejde o jakoukoli částku, která by trh s nemovitostmi mohla významněji ovlivnit. Občas se objeví i názor, že je novela iniciována z podnikatelských kruhů. Každý zákon je samozřejmě v hledáčku lobbistů, ale v tomto případě se zástupci podnikatelů k nové směrnici vyjadřovali, až když už proběhlo jednání v Evropském parlamentu.
To hlavní, co má zákon přinést, je, aby kupující jasně viděl, co si kupuje. A i když ze štítku přesně nevygeneruje, kolik bude za energie platit, neznamená to, že v průkazu tuto informaci nenajde. Ze štítku podle výsledné kategorie A až G na první pohled odhadne, kde se nachází. Je to obdobné jako u praček a ledniček. Když vstoupilo v platnost povinné značení takzvaného bílého zboží podle kategorií spotřeby, také to zpočátku vyvolávalo odpor u výrobců. Během prvních 10 let od jeho zavedení však klesla spotřeba na polovinu. Kategorie spotřeby tak plní funkci marketingu výrobků. Realitní trh nemá tak velkou obrátkovost jako trh spotřebního zboží. Ale až si lidé uvědomí, že pokud si koupí dům v kategorii C, budou platit za energie ročně řádově desetitisíce, a když si koupí dům v kategorii A, budou platit zhruba čtvrtinu, začnou se podle toho chovat. V situaci, kdy bude na trhu přebytek bytů, se budou prodávat především ty, které mají nižší provozní náklady. Možná, že právě toho se někteří developeři i realitní kanceláře obávají.
Jaroslav Maroušek, předseda Pracovní skupiny EPBD při Hospodářské komoře ČR
