Úspěch pražské kandidatury nezávisí primárně na finančních zdrojích
Všecky kočky nám pochytali a odvezli za město, a většinu psů, povzdychla paní Voula šestý den olympiády. „Ale už se zase objevují, vrátí se, ještě než TOHLE! skončí,“ střelila pohledem po čoklovi (pes vypadá jinak) na nároží opodál.
Kdyby tím snad nevystihla postoj Řeků ke hrám 28. olympiády, které jim byly morálním právem naděleny, určitě vyjádřila alespoň náladu těch, kteří si nekoupili půldruhého milionu nevyužitých vstupenek.
Ale pravděpodobně vystihla i aktuální dilema olympijských her.
Aténská olympiáda stála nejvíce v historii, deset miliard eur, včetně nákladů na odklizení potulných koček a psů. Ti se vskutku samovolně vraceli, ale s olympijským stadionem pro 80 tisíc diváků či patnácti i dvacetitisícovými halami pro basketbal, volejbal, házenou, gymnastiku, boxery, vzpěrače, judisty… už to tak samovolné nebude. Předseda Mezinárodního olympijského výboru (MOV) Jacques Rogue proto dokonce podotkl, že MOV už se příště nespokojí se sliby a projekty na papíře, co se týká splnění podmínky, že investice budou účelně využity i po skončení her.
Přesně na to sází pražský primátor Pavel Bém. Příští hry v Pekingu mají stát už 25 miliard eur. Okruh pořadatelských měst se v takové přebíjené nutně zužuje na Londýn, Paříž, New York nebo Moskvu, ty už kandidují na hry post-pekingské éry. Existuje-li vůbec alternativa modelu „Peking“, lze ji nazvat „pražským“ konceptem, nízkonákladovým. „Prostředky půjdou na univerzální projekty sloužící i několik desetiletí,“ slíbil Bém například v rozhovoru pro týdeník EURO (EURO 33/2004).
Zkusme se pražskou kandidaturou zabývat vážně, ale odhlédněme pro tentokrát od faktorů, jako velikost trhu nebo zájmy globálních sponzorů. (Bém správně upozorňuje, že pražská kandidatura může být za deset let vnímána jako kandidatura evropská.) I v nejvyšších olympijských kruzích kupodivu ještě existuje něco jako takzvaná olympijská myšlenka. Respektive vůle k její promotion.
S použitím stopového množství naivity to mohli zaznamenat i návštěvníci Atén. Komerce se plánovaně potkala s nekomercí, sportovní milionáři se sportovními sociály. Číňan si podal ruku s Tchajwancem a Japonci i Izraelci nakonec tleskali do rytmu týchž Pet Shop Boys, srkali tutéž coca colu a pojídali tytéž nechutné hot-dogy, jako by tam venku nezuřil střet kultur, terorismus, agresivní alternativa, civilizační neurózy a nové xenofobie…. Uspořádejte jinou takovou demonstraci souručenství!
Přirozeně ne pro pár milionů živáčků v Aténách, to by deset miliard eur přišlo dost draho. Ani nejlepší diváci nejsou v Aténách nic víc než členové gigantického komparzu mediálního (zejména televizního) byznysu, asi tak jako SuperStar musí mít i Hvězdnou pěchotu a plné sály teenagerů s transparenty. Jestliže na olympijských sportovištích a dresech sportovců chybějí reklamy, pak proto, že olympismus tuto otevřenou komerci nepotřebuje, neboť má k dispozici největší organizovanou reality show na planetě. MOV tím usiluje o zázrak - komunikovat olympijskou myšlenku „globálního čestného soupeření mezi přáteli“ v soutěži s všeobecnou účelovostí. A to i přes nacionalistické zabarvení jejich mediálního obrazu (samozřejmě účelové). Tvrdou komerci sice potřebují globální i národní olympijští sponzoři, ale i pro ně vynalezl MOV mechanismy, jak podporu zúročit i bez přímé reklamy.
Jistý český sportovní byznysmen před časem prohlásil: „To celé je o televizi, dalo by se to uspořádat mnohem levněji na nějakém ostrově v Pacifiku anebo v hollywoodských ateliérech.“ Jenže pokud by MOV nadále trval na hrách bez reklam, kdo by pak zaplatil promotion olympijské myšlenky? Nakonec je to totiž pořadatelské město, které dodá kulisy, všem kunčaftům podrží, nese většinu rizik včetně bezpečnostních, vnitropolitických a ekonomických, a ještě nad cenu přidá polibek ve formě deportace milovaných čoklů. Jestliže ale cena činí deset miliard eur, je to už skutečně vysokokofeinová káva. V celkovém kontextu pak deset miliard eur opravdu vyhlíží jako neolympijsky nemorální suma. A dokonce - jejím pouhým zveřejněním se vytváří negativní promotion olympijské rodiny. Řekové pak nad svým odpoledním frappé debatují, na kolik let budou muset zvýšit daně, až TOHLE! skončí. Padesát nebo osmdesát milionů eur, o které olympiáda přišla na neprodaných vstupenkách, je v porovnání s vahou této antireklamy komická suma.
Myšlenka nízkonákladové olympiády má proto po Aténách důvod k životu. Ale jen tehdy, převáží-li v MOV vůle komunikovat olympijskou myšlenku ještě jedním emotivním trikem: Ušlechtilost lze pořídit levně! Pakliže nepřeváží, je jasné, že hry za desítky milirad eur, byť by v dlouhodobém počítání nakonec neprodělaly, si může dovolit jen pár nejvyspělejších zemí. To není zrovna v souladu se strategií rozšiřování olympijské myšlenky v globálním měřítku.
Pražský koncept ale pasuje k panujícímu stylu stejně dobře jako pekingský. Je to styl Universal Pictures. Atény odklidily psy, Peking pozastaví popravy, Praha by mohla odvézt za město snad i taxikáře. Otylá Američanka se nakonec políbí s arabským rachitikem a bude dobře na světě.
