Na represi máme policii, ale na prevenci by skutečně měly přispívat pojišťovny. Pojišťovny bubnují na poplach. Legislativci mají na stolech návrh, jehož užitečnost je nesporná: přítomnost policie u automobilových havárií, kde škoda nepřekročí padesát tisíc korun, už zákon nebude vyžadovat.
**Na represi máme policii, ale na prevenci by skutečně měly přispívat pojišťovny.
Pojišťovny bubnují na poplach. Legislativci mají na stolech návrh, jehož užitečnost je nesporná: přítomnost policie u automobilových havárií, kde škoda nepřekročí padesát tisíc korun, už zákon nebude vyžadovat. Dnes je tato limitní hranice stanovena na dvacet tisíc korun - a to se jeví už přinejmenším jako nepraktické, protože to také může být cena jednoho reflektoru luxusnějšího vozu.
Relativně nízká hranice má navíc další rozměr.
Dopravní policie je u nás permanentně přetížená, takže nezřídka (a zejména v Praze) na ni řidiči, ještě nervózní po bouračce, čekají i několik hodin. Podle odhadů Asociace českých pojišťoven by se nutnost policejních výjezdů k haváriím snížila až o tři čtvrtiny.
Užitečnost zmíněného návrhu je opticky přímo evidentní: prospěje řidičům, pojišťovnám i policii. Jenže kde se vzal, tu se vzal nápad posunout hranici škod ještě dále - přesně řečeno na sto tisíc korun. To pojišťovny poněkud vylekalo. Policejní asistence je totiž docela spolehlivou překážkou pro pojistné podvody všeho druhu. Rovnice je jednoduchá: čím méně jí bude, tím více bude podvodů. Ze strany pojistných ústavů už proto padlo i varování: pojištění pak bude dražší.
Znalci se usmívají a říkají: je to hra nervů. Policie České republiky a celý pojišťovací sektor mají navenek dobré vztahy, v zákulisí vám ale leckterý policista řekne, že tady není od toho, aby fungoval jako likvidátor. Určitě to není celá pravda, ale faktem je, že při policejním vyšetřování dopravních nehod vstupuje do ryze komerčního vztahu mezi pojištěncem a pojišťovnou státní instituce, placená z daní všech.
V některých zemích Unie se tento rozpor řeší poplatkem - policie ho vyúčtuje příslušné pojišťovně a ta poté pojištěnci (aby to tolik nebolelo, srazí si ho z pojistného plnění). Možná by to stálo za úvahu. Tím spíše, že v pozadí jsou další peníze. Před rokem 1989 tehdy monopolní Česká státní pojišťovna přispívala docela výrazně na prevenci pojistných škod: kupovala hasičům stříkačky, policistům radary, školám financovala osvětu. To bylo ovšem - jako v těch časech téměř všechno - z rozhodnutí strany a vlády, takže po změně poměrů „se“ na to rádo zapomnělo.
Dnes Česká pojišťovna vydává na prevenci částky v řádech milionů korun, tedy v promilích svých příjmů a u ostatních pojišťoven to nejspíš bude ještě méně. Přitom zůstaneme-li jenom u dopravních nehod, pak jejich počet a následně i materiální ztráty jsou u nás v evropském kontextu takřka rekordní. Na represi máme policii a její Kryštofy, ale prevenci by skutečně i ve svém vlastním zájmu měly spolufinancovat pojišťovny. Uvidíme. Možná, když tak či onak pustí chlup, stane se ze stovky zase padesátka.
