Nad penzijní reformou se u jednoho stolu sešli předsedové všech parlamentních stran. Ochota hledat společná řešení problémů se u politiků nevidí často. Důchody jsou však výjimkou. Všichni mohou ztratit a nikdo nevydělá, když se do tohoto horkého bramboru pustí sólově.
NA TAPETĚ
Takže tu nejde o náhlý záchvat konsenzuální nálady ale o prostý pud sebezáchovy. Žádná vládní většina, stojedničková nebo stodesítková, si nemůže dovolit provést zásadní změnu důchodového systému na vlastní pěst. Další garnitura vzešlá z opozice by jí s velkou pravděpodobností hodila její dílo na hlavu. Kromě toho, penzijní reforma, to je především problém, kde vzít chybějící stovky miliard. Z čehož plyne, že jde o vrcholně nepopulární práci, o niž je lepší se podělit. Z čehož dále plyne, že ani společně nebudou politici hledat funkční model reformy snadno. Iza kolektivní dílo se každá strana musí nakonec zodpovídat svým voličům. Takže třeba takoví komunisté se asi docela s chutí nechají z reformního týmu vyloučit, aby si „neumazali ruce“. Na druhou stranu politiky, kteří mají reálnou šanci střídat se u moci, spojuje kromě obav z hněvu lidu silný společný zájem: odklidit nebezpečnou penzijní hydru z cesty, šrámy si mezi sebou rozdělit a nekomplikovat si pak vlastní vládnutí. Důchodový problém totiž přesahuje hranice ideologií a přechází do sféry zákona velkých čísel. Jde o tak obrovské sumy, že s pravděpodobností hraničící s jistotou si na penzijních deficitech mohou zlámat vaz všechny strany. Politickou scénu dostihla neúprosná ručička první z náloží, které pod budovu ekonomiky nastražil stát blahobytu. Další bomby číhají v záloze: daňová politika, sociální výdaje, zdravotnictví. Na rozdíl od penzí však ještě není tak silně cítit v ovzduší pach zapáleného doutnáku. Snad s výjimkou zdravotnictví. V každém případě panika zatím nedosahuje úrovně, aby strany chystaly kulatý stůl. Ale měly by. I u daní, sociálních dávek a léčebné péče jde o dlouhodobou stabilitu, i v těchto oblastech je společným jmenovatelem problémů rozmařilá vládní politika. Politici se scházejí nad důchody téměř pět minut po dvanácté. Přestavbu si však žádá celá zvetšelá stavba sociálního státu. Méně daní, více svobody, nižší státní výdaje. To by měl být společný akční plán politiků pro 21. století. Jinak i oni půjdou do důchodu jako žebráci.
