Trvání na limitech a následný odpis uhelných zásob je v naší geopolitické situaci hazardem
Územní limity pro těžbu hnědého uhlí jsou opět předmětem svárů nejen mezi těžaři a vládou, ale i třemi stranami současné vládní koalice. Stanovilo je usnesení Pithartovy vlády z roku 1991, které vycházelo z tehdejšího stavu životního prostředí a ze situace na světovém trhu s energetickými surovinami. Jejich ceny byly totiž tehdy natolik výhodné, že bylo levnější dovážet ropu a plyn než těžit hnědé uhlí v lokalitách, v nichž by bylo nezbytné přestěhovat obce. To by se muselo hradit z peněz státu, protože v té době byly všechny těžební společnosti státní. Předpokládalo se, že limity mají být zohledněny při přípravě státní energetické politiky do roku 2005, kdy již měl být zřejmý vývoj cen energetických surovin i privatizace těžebních společností.
Energetická koncepce
V březnu 2004 schválila vláda Vladimíra Špidly novou státní energetickou koncepci, která počítala s hnědým uhlím za limity jako se strategickou surovinou. Bez ohledu na tento dokument Strana zelených v roce 2006 prosadila zachování limitů a „stopla“ i ve vládním prohlášení rozvoj jaderné energetiky. Na základě požadavků vlády vznikla Pačesova komise, která dospěla k závěru, že jaderná energetika by dlouhodobě měla nahrazovat přirozený úbytek uhlí. Dle oponentní komise, která zkoumala tento závěr, bylo doporučení Pačesovy komise nákladné a rizikové z hlediska bezpečnosti dodávek energie. Pačesova komise totiž na základě zadání vůbec neposoudila využití zásob uhlí za limity. V roce 2010 ministerstvo průmyslu Fischerovy vlády předložilo k diskusi aktualizovanou energetickou koncepci, která rovněž předpokládala zrušení limitů.
Před letošními parlamentními volbami se v Ústeckém kraji rozpoutala politická bitva o limity. Občanům byly podsouvány i naprosto zkreslené informace hraničící až s poplašnou zprávou. Bývalý ústecký primátor Petr Gandalovič tvrdil, že pokud padnou limity, budou všichni majitelé nemovitostí ležících za nimi vyvlastněni a dopadnou hůře než za komunistického režimu. Námitku, že v Německu se přesunují obce i při plném respektování vlastnických práv, a proto je to možné i v našich podmínkách, nechal bez odpovědi. Přitom těžaři několikrát prohlásili, že jsou připraveni přesunout obec Horní Jiřetín, pokud vláda definitivně vyřeší problematiku těžebních limitů.
Vyvlastnění není možné
Dnešní horní zákon dokonale chrání obce i jejich občany před možnou likvidací a jakoukoli svévolí těžaře. Ten musí před zahájením těžby vypořádat takzvané střety zájmů – dohodnout s právnickými i fyzickými osobami a municipalitami způsob náhrady škod na nemovitostech, pod nimiž chce těžit. Úhrada může být v penězích nebo poskytnutím náhradního objektu. V tomto případě jsou ceny za výkup nemovitosti i několikrát vyšší, než je cena odhadní. Několikrát vyšší je i cena nového náhradního objektu.
Navzdory vysokým nákladům je vyřešení střetu zájmů životním zájmem těžaře. Pokud někdo straší majitele nemovitostí vyvlastněním, lže, protože horní zákon jej dnes nepřipouští. Považuji sice vlastnictví za nedotknutelné, ale je možné se dohodnout o jeho náhradě, která musí vlastníkovi vyvážit negativní dopady prodeje. Je zajímavé, že některé politické strany brání provést opatření, která jsou běžná v Německu, kde je ochrana osobního vlastnictví základním atributem práva.
Dilema
Těžební firma čelí dilematu se dvěma řešeními. Buď bude postupovat v souladu s horním zákonem – snažit se vyřešit střety zájmů s vlastníky nemovitosti v dostatečném předstihu a vykoupit dle uvedených zásad jejich majetky, což představuje náklady ve výši desítek miliard korun. Nebo nebude dělat nic a bude čekat, až dojde na hranici limitů těžby.
Usnesení vlády změnilo pravidla pro stanovení limitů v neprospěch těžaře, jemuž dříve určoval dobývací prostor horní zákon. Nehraje roli, kdy se to stalo a jakou právní formu tehdy měla těžební společnost. Dobývací prostor se přiděluje na celou dobu životnosti ložiska, tedy na mnoho desítek let. Na základě toho těžař rozhoduje o rozsahu investic, které pro vydobytí ložiska potřebuje. Pokud by firma musela zastavit těžbu na hranici limitů, mohla by se obrátit na soud ve sporu se státem, který neochránil její investice a znemožnil jí výnos z těžby v dobývacím prostoru. Nemalou finanční újmu by utrpěly i obce, protože by přišly o úhrady, které jim poskytuje těžař za dobývací prostor a těžbu na jejich katastru.
Ohrožená budoucnost
Na téma energetické koncepce se odehrálo mnoho diskusí a odborných konferencí. Odborníci ze Svazu průmyslu a dopravy, Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava, Ústřední odborové konfederace zaměstnavatelských svazů a zainteresovaných zaměstnavatelských odborových svazů i zástupci významných regionálních firem kritizují předchozí vlády, že nebyly schopny rozhodnout, jak pokračovat s těžbou uhlí. Na otázku, co bude s milionem domácností zásobovaných teplem z hnědého uhlí, nebyla dána odpověď.
Prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl situaci zhodnotil: „Česku schází jasná vize energetické politiky.“ Podílí se na tom neschopnost, nekompetentnost a neznalost těch, kdo o ní měli v minulosti rozhodnout. Zklamaly-li v této oblasti vlády, měly by kompetence převzít kraje. Obdobné stanovisko zaujal i Zaměstnavatelský svaz důlního a naftového průmyslu, který po vládě mnohokrát požadoval jasné vyjádření k energetické koncepci státu. Trvání na limitech a následný odpis uhelných zásob je v naší geopolitické situaci hazardem, který se v budoucnu nemusí vyplatit.
Situace
Dnešní horní zákon dokonale chrání obce i jejich občany před možnou likvidací a jakoukoli svévolí těžaře. Ten musí před zahájením těžby vypořádat takzvané střety zájmů – dohodnout s právnickými i fyzickými osobami a municipalitami způsob náhrady škod na nemovitostech, pod nimiž chce těžit.
Úhrada může být v penězích nebo poskytnutím náhradního objektu.
Souvislosti
Těžební firma čelí dilematu se dvěma řešeními.
Buď bude postupovat v souladu s horním zákonem – snažit se vyřešit střety zájmů s vlastníky nemovitosti v dostatečném předstihu a vykoupit jejich majetky, což představuje náklady ve výši desítek miliard korun. Nebo nebude dělat nic a bude čekat, až dojde na hranici limitů těžby.
