Šéfovi korejské KAMCO se česká metoda nelíbí
EURO: Jak velký objem problémových aktiv spravuje korejská státní agentura KAMCO a v jaké fázi řešení následků finanční krize momentálně jste?
KIM: Od roku 1997 do dneška jsme získali různou formou aktiva v nominální hodnotě osmdesáti miliard dolarů. To je zhruba čtyřicet procent korejského HDP. Z toho čtyřicet miliard je již vyřešeno. Dosáhli jsme přitom zisku dvou miliard dolarů. Aktiva jsme totiž kupovali od bank za skutečnou tržní cenu.
EURO: Za kolik jste kupovali?
KIM: V průměru jsme zaplatili 46 procent nominální hodnoty.
EURO: V Česku Konsolidační banka odkupovala za silně nadsazené ceny, aby se posílil kapitál ohrožených bank. Myslíte si, že je to méně výhodné řešení?
KIM: Existuje samozřejmě debata, zda problémové pohledávky odkupovat za stoprocentní hodnotu, nebo s diskontem a potom navyšovat základní jmění bank. V Koreji rekapitalizaci bank zajišťovala pro vládu Korean Deposite Insurance Company (KDIC), což je vedle KAMCO další součást systému pro ozdravení ekonomiky po finanční krizi. Vláda tak nakonec také zaplatila sto procent bankovních ztrát. Zvolená metoda ale usnadnila řízení KAMCO. Výsledek naší práce se totiž snadno měří. Jsme schopni dosahovat zisku a nepotýkáme se s kritikou, že děláme ztrátové operace a že se dalo prodělat méně. Také pracovníky lze lépe motivovat, když mohou dělat ziskové operace.
EURO: Jaké jsou výsledky?
KIM: Prvním úkolem, který jsme dostali od vlády, bylo vytvořit trh s pohledávkami v Koreji. Je vidět, že se to povedlo. Díky našemu modelu. Kdybychom nakupovali za sto procent, tak bychom byli ztrátoví a všichni by nás kritizovali včetně novinářů. Takhle jsme úspěšní.
KAMCO prodalo první balíček aktiv v hodnotě jedné miliardy dolarů společnosti Goldman Sachs za jedenáct procent nominální hodnoty. Tratili jsme tedy 36 procent z nominální hodnoty. Bylo to však velmi důležité, protože jsme vytvořili trh s pohledávkami. Postupně jsme prodávali větší a větší balíky. Druhý byl za 25, třetí za 36 procent, pak to bylo 52 procent. V současnosti dosahujeme výnosnosti 72 až 80 procent nominální hodnoty, takže jsme vysoce ziskoví. Průměrná cena totiž nyní činí 49 procent z nominální hodnoty.
Navíc KDIC drží nyní akcie v bankách a díky tomu, že KAMCO bylo úspěšné a vyřešila se situace korporátního sektoru, roste i hodnota těchto akcií, které lze prodat na burze. KDIC například nakoupilo akcie nějaké banky za kurs pět tisíc, i když v té době byla tržní cena akcií osm set. Dnes je ale tato cena desetinásobná. Takto se postupovalo zhruba u dvaceti bank, od nichž KAMCO nakoupila zhruba deset procent jejich portfolia.
Několik institucí však vláda nechala zbankrotovat. Bylo to deset komerčních bank, osmnáct investičních bank a mnoho družstevních záložen. Stát tak dal výrazný signál investorům, aby se lépe starali o své investice. Vkladatele potom vyplatila KDIC a nyní od zkrachovalých bank a jejich vlastníků vymáhá náhradu.
EURO: Jak jste odkupy aktiv financovali?
KIM: Nepoužili jsme peníze daňových poplatníků. Vláda pouze poskytla vládní garance na dluhopisy, které KAMCO vydalo v objemu šestnácti miliard dolarů. To nám stačilo. Aktiva jsme od bank odkupovali průběžně, jak se nám dařilo odprodávat balíčky a řešit restrukturalizace jednotlivých podniků.
EURO: Považujete tedy vaši metodu za lepší?
KIM: Metoda diskontovaného odkupu byla použita ve světě třemi institucemi. Švédským Securem, americkým RTC a naším KAMCO. Všechny tyto pokusy byly úspěšné. Odkupy za sto procent nominální hodnoty byly použity v Číně, Japonsku, Mexiku a také v České republice a v dalších postkomunistických zemích. Všude se to stalo překážkou efektivního řešení těchto špatných aktiv vyvedených z bank. Říkám to stále dokola. Když převezmete nekvalitní pohledávku a máte ji zpeněžit, tak nemůžete převzít odpovědnost za ztrátu, která vznikla kdysi dávno. To se musí řešit někde jinde. Jediné, čeho odkupem za sto procent dosáhnete, je, že se oddálí okamžik, v němž se projeví ztráta. Nic jiného to nepřináší.
EURO: Jedním z hlavních argumentů v Česku bylo, že navýšení kapitálu v bankách může být zablokováno soudní žalobou, která se bude řešit tak dlouho, až banka zkrachuje. Vy jste neměli takový problém?
KIM: Problémy s obstrukcemi některých účastníků transakcí byly nejen v Koreji, ale i v dalších úspěšných státech. Všude se to řešilo tak, že se vydal speciální zákon. Vláda musí v takovém případě získat podporu pro své řešení a dosáhnout shody s ostatními účastníky transakce. Mimochodem: vy bude mít brzy volby a nástup nové vlády je nejlepší okamžik, kdy se takovéhle věci dají udělat.
EURO: Myslíte, že jde český systém konvertovat?
KIM: Musíte postavit do čela České konsolidační agentury silnou osobnost, člověka, který bude mít dostatečný mandát od vlády, bude respektován médii i odbornou veřejností a bude schopný okamžitě odhalit ztrátu. Musí získat podporu pro provádění transakcí, jaké jsme dělali v Koreji, být schopen zatraktivnit trh a přilákat zahraniční investory k obchodu s pohledávkami.
K tomu mu musí všichni poskytnout čas a nekritizovat ho za první kroky. Trh se vytváří postupně. Vy jste prodali první balíček a vyhodili jste vedení, teď to udělá někdo znovu, a zase ho budete chtít vyhodit. Takhle se trh nedá vytvořit.
EURO: O celý problém se u nás vede spor a Česká konsolidační agentura je pod silnou politickou kontrolou. Uvnitř agentury se odehrávají politické střety. Vy jste se s takovými problémy nesetkali?
KIM: Samozřejmě setkali. Ale dostali jsem od prezidenta republiky velmi silný mandát a příslib, že nebudeme kritizováni. Řekl: „Když se vám to nepovede, tak já půjdu do vězení“.
EURO: Korea je Česku podobná i tím, že velcí vlastníci korporací mají značný politický vliv a těsné kontakty s politickou elitou. Jak jste řešili střety s těmito skupinami?
KIM: V Koreji jsou samozřejmě také politici volení do parlamentu za určitý region a regionální podnikatelé se na ně obraceli, aby intervenovali za jejich zájmy v KAMCO. Snažili se například o prodloužení půjčky, odpuštění úroků, restrukturalizace… Intervenovali nejen lidé z parlamentu, ale také z prezidentské kanceláře, členové vlády, různí přátelé i novináři. To bylo na počátku fungování KAMCO a mnoho těchto politiků dokonce sedělo v komisi, která kontrolovala naši činnost.
Snili jsme o tom, že budeme korektní, transparentní a objektivní. To nestačilo, a tak jsme museli vymyslet něco dalšího. Tím bylo zakládání společných podniků se zahraničním investorem. A zahraničním partnerům se dala do rukou manažerská kontrola. Potom bylo pro politiky velmi těžké vyvíjet tlak na nestandardní řešení pohledávek.
Takto jsme vytvořili sedm opravdu velkých joint venutre. Takže když mi třeba dnes zavolá korejský prezident, abych pomohl jeho bratrovi s půjčkou, řeknu mu: zavolej panu Jamesonovi, který řídí tenhle joint venture. A to je řešení, které funguje.
EURO: Jak fungují tato partnerství?
KIM: Vytvořili jsme tři druhy joint venture. Nejjednodušší je Asset Management Company, kde se uskutečňuje rozprodej aktiv. Takový podnik funguje v poměru padesát na padesát. My vložíme aktiva v hodnotě sto a hned se nám vrátí padesát procent. Z toho polovinu dostaneme cash a zbytek představuje náš padesátiprocentní podíl v joint venture. O zisk se potom dělíme napůl. Představte si, že máme pana Bushe, který je nový CEO toho AMC. Je to skvělý investiční bankéř, zná spoustu lidí, dokáže přilákat další lidi, nové odborníky. Takže nakonec dostanou osmdesát procent nominální hodnoty zpátky. My jsme vložili pohledávky v nominální hodnotě sto. Okamžitě dostaneme zpět pětadvacet, dalších dvacet pět máme v AMC a o třicet se po odečtení nákladů rozdělíme napůl, takže dostaneme ještě nějakých patnáct. A my sedíme a neděláme nic. To je ta největší krása.
AMC nám vrací pouze peníze. Když ale vidíme, že máme nějakou skupinu společností, u níž se nám zdá, že je možné ji restrukturalizovat, tak zakládáme Corporate Restructuring Company (CRC). Partner do toho potom dává peníze ve formě půjček, garancí a jeho vlastních znalostí. Restrukturalizované firmy se vracejí na akciové trhy a my získáváme peníze z toho, že se dramaticky zvedne hodnota těchto společností. Aby to fungovalo, přijali jsme v Koreji dvacet zákonů.
Posledním typem je společnost CRV, která je určena pro případy, kdy jedna společnost má spoustu věřitelů. V Koreji existuje zákon, podle něhož největší věřitel má právo převzít pozici ostatních tím, že je vyplatí a potom kontroluje celou společnost. Může ji restrukturalizovat a prodat. Konkrétním příkladem je Daewoo Dinners Club, který byl prodán Hyundai Capital.
EURO: V České republice existují k zahraničním expertům výhrady, že jejich práce je příliš drahá a snižuje výnos. Co si o tom myslíte?
KIM: Když není investor, tak není profit. Jestliže někdo ví jak sehnat investory a jak se má prodávat, tak za to samozřejmě chce peníze. Když mu je nedáte, tak to nebude dělat.
Investiční bankéři mají schopnosti, jaké státní úředníci mít nemohou. Jejich efektivnost je vysoká a za to se nechávají slušně zaplatit. Když budete stavět dům, tak ho můžete nechat vyprojektovat kamaráda, nebo architekta. Kamarád vás bude stát zlomek toho, co architekt, ale hodnota domu bude zcela jiná. Možná ušetříte peníze, ale potom v tom bytě nebude moci bydlet. Stejné je to téhle v branži.
Na odměnách jsme utratili možná dvě stě milionů dolarů. Za to jsme ale dosáhli dvou miliard dolarů zisku. Angažovanost zahraničních poradců se také v čase mění. Na začátku jsme používali spoustu poradců z institucí, které mají zkušenosti s řešením špatných aktiv a postupně jsme se od nich učili, jak se to dělá. Neuvažujte o penězích pro poradce jako o nákladech, to jsou investice. Sám jsem nejlepší příklad toho, jak to funguje. Přišel jsem z Ameriky jako účetní, který o špatných aktivech nevěděl vůbec nic. Po dvou letech jsem se stal skoro expertem a dnes jezdím po světě a radím, jak to dělat.
Celkem dnes existuje třicet bilionů dolarů špatných aktiv. V Česku je to jen deset miliard. Ve světě je tedy třicettisíckrát více tohoto byznysu. Experti, které pozvete, naučí vaše lidi pracovat se špatnými aktivy. Nejenže potom budou umět tato aktiva sami řešit a předcházet jejich vzniku. Češi mohou také radit jinde ve světě a výnos z jejich činnosti se bude zase vracet do Česka.
EURO: Navštívil jste Prahu a Bratislavu. Můžete porovnat, jak k řešením problému přistupuje Česká republika a jak Slovensko?
KIM: Netroufám si po krátké návštěvě hodnotit strategie české a slovenské vlády. Vidím, že v České republice se diskutuje více než na Slovensku. Jenže když příliš mluvíte o problému, tak často ztrácíte chuť s tím něco dělat.
EURO: Minulé vedení Konsolidační banky chtělo připravit česko-korejský balíček. Myslíte, že ta šance existuje i dnes?
KIM: Mluvili jsme skutečně o možnosti připravit mezinárodní balíček. Diskutujeme o tom i s dalšími zeměmi a myslím, že je to stále možné uskutečnit. Když přijde požadavek ze strany vaší vlády, jsme schopni na to reagovat
EURO: Před rokem se prodával první český balíček a investoři ho kritizovali, že je příliš malý. Šlo o objem půl miliardy dolarů v nominální hodnotě. Je to opravdu málo?
KIM: Ano, je to opravdu dost malé. Pokud chcete oslovit mezinárodní investory na finančních trzích, tak musíte nabídnout objem alespoň jedné miliardy dolarů. Jinak to pro ně není atraktivní. Musíte počítat s náklady na finanční poradce, a ty nejsou příliš závislé na velikosti balíku.
EURO: Jako argument se používá požadavek, že by na tyto pohledávky měly dosáhnout i domácí finanční instituce.
KIM: To nemá co dělat s velikostí balíků. Ve skutečnosti investor koupí velký balík a proti tomu vydává dluhopisy. Ty se mohou denominovat do české koruny a mohou být prodávány na českém trhu.
EURO: V Česku se vede diskuse na téma, že ČKA nesmí prodávat pohledávky s diskontem dlužníkům. Investor potom na těchto prodejích vydělává největší peníze. Co si o tom myslíte?
KIM: Prodej dlužníkům představuje morální hazard. Jediné řešení představuje efektivní trh s pohledávkami. Pokud neexistuje, a navíc se třeba nemůžete domoci svých práv přes soud, má dlužník výhodu. Pro ostatní bude hodnota pohledávky nižší. Proto je důležité vytvořit trh s pohledávkami. Potom bude existovat jedna tržní cena a stát nebude prodělávat na tom, že nemůže prodávat dlužníkům, protože ti nebudou mít žádnou výhodu. Pohledávku bude moci se stejným efektem realizovat kdokoli jiný.
Řekněme si, co je tržní hodnota pohledávek. Vezměte si například Coca- colu. Vy nevíte, jaká je účetní hodnota, za kolik ji vyrobili. Vy víte, že jedna láhev stojí deset korun. Představte si, že máte někoho, kdo přijde a řekne: já si koupím milion lahví. A oni mu to prodají za osm korun. Budete se zlobit, že jemu to prodali za osm a vám za deset? Asi ne. Ale novináři, když tomu příliš nerozumí, často kritizují podobné prodeje. Goldman Sachs k vám také přišel a nekoupil jen jednu pohledávku. Koupil jich kolem dvaceti miliard, a o tom je diskont. V Koreji jsme také začali na jedenácti procentech, a byla to tržní hodnota.
Kritizovat je třeba, kdyby Goldman Sachs přišel a dal někomu v Konsolidační bance milion dolarů, aby mu to prodali. Nebo kdyby přišel nějaký jiný zájemce a dal milion dolarů za to, že vyhodí Goldman Sachs ze soutěže. Třetím problémem je rychlost. Může se stát, že někdo zaplatí milion dolarů a řekne počkej dva měsíce, neprodávej to ještě. Pak přijdou Lazard, Morgan Stanley, budou chtít koupit. Konsolidační banka řekne nebudeme prodávat, a pak se to prodá bokem. Kdyby Coca-cola takto prodávala, tak by ji za chvíli nikdo nepil.
Cheon-Hong Kim (52) studoval v letech 1969 až 1970 anglický jazyk a literaturu na Hankuk University of Foreing Studies v Soulu. Ve studiích pokračoval na Seul National University a na Obchodní fakultě University of British Columbia ve Vancouveru, získal také účetní licence LIC a ACCT. Po studiích pracoval v řadě podniků. Mezi lety 1978 až 1985 u firmy Hyundai, poté nastoupil k Deloitte & Touche, kde vystřídal různé funkce v Koreji i v USA. V roce 1998 se stal výkonným ředitelem KAMCO, korejské státní agentury pro správu aktiv, která vznikla k řešení nedobytných pohledávek po finanční krizi v jihovýchodní Asii.
