Z technického ani z právního hlediska by elektronické volby neměly být problémem
Až čtyři sta tisíc mladých lidí bude mít 9. a 10. října poprvé právo zúčastnit se voleb. Zhruba tolik – 386 406 hlasů, tedy 7,22 procenta z celkového počtu – obdržela při posledních volbách do sněmovny v červnu 2006 KDU-ČSL a vydalo jí to na třináct poslaneckých mandátů. Některá média z toho vyvodila, že kdyby se tito prvovoliči, příslušníci „facebookové generace“, stejně jako před eurovolbami ve vajíčkové kampani proti Jiřímu Paroubkovi opět zorganizovali, mohli by rozhodnout volby do sněmovny. Téhož názoru jsou asi i volební štáby stran, jež se s výjimkou TOP 09 a KSČM předhánějí v nabídce „lákavých bonbonků“ pro mladé voliče. Všechny však trumfnul šéf lidovců Cyril Svoboda, jenž mladým vzkázal, že „pokud nebudou volit KDU-ČSL, nemohou do důchodu, ale musejí rovnou umřít. Nebude totiž, kdo by vytvářel hodnoty pro důchody, až půjdou do penze.“
„Facebooková generace“ však říjnové volby nerozhodne. V České republice je zhruba osm milionů oprávněných voličů, z nichž přijde hlasovat zhruba polovina. Prvovoličů je čtyři sta tisíc, čili kdyby se dostavili všichni, disponovali by deseti procenty hlasů. Jak ukazují minulé volební analýzy, práva volit však nakonec využije jen asi třetina prvovoličů. Představuje to nějaká tři procenta hlasů, jimiž budou vcelku disponovat.
I s touto troškou by případně mohli volby rozhodnout, kdyby ji celou nadělili jedné straně. To se však nestane. Mají-li Jiří Paroubek a Cyril Svoboda na facebooku méně „přátel“ než Mirek Topolánek a Karel Schwarzenberg, ještě to neznamená, že většina prvovoličů bude hlasovat pro ODS či TOP 09. Ti z nich, kteří se k volbám dostaví, podělí hlasy více stran a hnutí. Pravda, mladí volí většinou „doprava“, čili větší díl hlasů prvovoličů by mohla získat ODS. Nikoli však všechny! Někteří „doprava“ orientovaní prvovoliči si zaexperimentují s nezavedenými malými stranami.
Navíc prvovoliči by mohli významněji promluvit do výsledku voleb, jen kdyby skóre hlasů pro ODS a ČSSD bylo „fifty-fifty“. Důležitější než několik procent hlasů však nakonec bude koaliční potenciál nejúspěšnější strany. Přitom platí, že bez kompatibilních partnerů do koaliční vlády a její pevné většiny ve sněmovně, což je od voleb v roce 1996 opakující se stav české politiky, je „papírové“ vítězství k ničemu. Politika se stává nevěrohodnou, poněvadž ani vítězná strana nedokáže prosadit téměř nic z předvolebních slibů.
Co to však vlastně je „politika“? Dle definice „proces, v němž lidé s odlišnými názory a zájmy dosahují kolektivních rozhodnutí, jež jsou pak pro ně závazná“. Polistopadová transformační vlna sice nebyla prostá ohavně páchnoucí pěny, ale poté, co v polovině minulého desetiletí opadla, z české politiky postupně mizí osobnosti, soutěž idejí a tvořivost. Až na výjimky se staly elitami původně druhořadé stranické garnitury, často propojené namísto s „hlasem lidu“ s lobbistickými skupinami. Učinit z české politiky, jež je rutinní, víceméně nudnou záležitostí, znovu tvůrčí proces současné politické elity samy od sebe nedokáží. Musejí být vystavené tlaku, jenž si postupně vynutí změnu.
Tu „facebookoví“ voliči nepřivodí. Ale prostřednictvím internetu by časem mohla odstartovat, jestliže bychom mohli elektronicky volit poslance a senátory, jak navrhuje ODS. A také si rychle a efektivně ověřovat názory občanů v referendech, což požaduje ČSSD. S možností hlasovat i z domova a třeba až z druhého konce by se postupně sžila nejen „facebooková generace“, ale časem snad i většina těch, jimž je dnes z jakéhokoli důvodu zatěžko vypravit se do volebních místností. V důsledku vyšší volební účasti by se česká demokracie stala reprezentativnější a její instituce veřejnosti méně odcizené. Na rozdíl od povinné volební účasti známé z meziválečné ČSR by zároveň občan nepřišel o právo vyjádřit politický postoj také tím, že se hlasování nezúčastní.
Z technického ani z právního hlediska by dohledné zavedení elektronických voleb nemělo být neřešitelným problémem. Mohlo by však vadit některým parlamentním stranám, jež by příslušnou změnu volebního zákona zablokovaly. Přestože by možnost hlasovat ve volebních místnostech, i když také elektronicky, zůstala zachována, KSČM, KDU-ČSL a vůbec strany, jejichž potenciální voliči průměrným věkem, vzděláním a sociálním postavením nenáležejí k masovým uživatelům internetu, by se mohly cítit znevýhodněné. Bránit se budou i zkostnatělejší stranické aparáty, poněvadž namísto stereotypních volebních kampaní by musely přejít na elektronickou nabídku své strany a jejich kandidátů a k internetem sice zprostředkované, leč oproti současnosti mnohem osobnější komunikaci s potenciálním voličem. Stálo by to však zato! Strany by se postupně otvíraly občanské pospolitosti, jež by vyvíjela tlak na jejich elity, nutila je k personální obměně a k ideovým inovacím. Jinudy cesta ze stagnace jak pro strany, tak pro českou politiku nevede.
