Rozhodující bitva mezi Klausem a Tošovským odložena
Čekali jste dohodu? Zapomeňte! Tak tohle poslanec Bohuslav Sobotka minulý čtvrtek v dolní komoře Parlamentu sice neprohlásil, ale jako by se stalo. Sněmovna, která po dlouhých veřejných půtkách a složitých zákulisních tahanicích s ulehčením očekávala celkem hladký průběh debaty o vládním návrhu novely zákona o ČNB, zažila nový zvrat. Sobotka navrhl, aby se projednávání novely odložilo na další schůzi, která má začít 26. června. A poslanci ODS a ČSSD jeho návrh společnými silami schválili: Novela je tak zásadní, že je potřeba víc času na prodiskutování veškerých aspektů s představiteli centrální banky a odborníky. Tolik oficiální sdělení. Ve vzduchu dál zůstává ohrožení nezávislosti centrální banky a politický boj o odstranění jejího současného vedení, kterému je část politické garnitury ochotna podřídit osud jedné soukromé banky. Den předtím, než poslanec Sobotka vystoupil, se proslechlo, že předseda ODS Václav Klaus, nespokojen s ústupností sociálních demokratů vůči centrální bance, požádal předsedu ČSSD Miloše Zemana písemně o schůzku. Jisté bylo i to, že se předáci sejít nemohou – premiér měl na 25. a 26. května naplánovanou státní návštěvu Řecka. Přesto odklad čekal málokdo. Sněmovna se totiž měla návrhem zákona zabývat teprve ve druhém čtení, kdy se jen a pouze podávají pozměňovací návrhy. Do konečného hlasování o podobě zákona, kterým chtěla především ODS zásadně zvrátit poměr sil mezi vládou, Parlamentem a ČNB, bylo tedy na další vyjednávání času dost. Do té doby mělo panovat minimálně příměří. V parlamentních kuloárech, a nejen tam, už ovšem bylo zřejmé, že pokud bude v Parlamentu předloženo víc než padesát pozměňovacích návrhů, převážně z dílny ODS a ČSSD, Českou republiku kolosální blamáž mezinárodních rozměrů nemine. Důvod pro odklad byl vlastně nabíledni. Evropská centrální banka neoficiálně dala na vědomí, že schválení některých vážně myšlených pozměňovacích návrhů by se rovnalo politickému tlaku na rozhodování centrální banky a ohrožení její nezávislosti. Také Evropská komise vzkázala, že parlamentní debatu o novele zákona, který má upravit postavení ČNB, bedlivě sleduje a nezávislost centrálních bank považuje za stěžejní požadavek vůči zemím, které se ucházejí o členství v Evropské unii. Parlament varoval před nestandardními změnami i Mezinárodní měnový fond. Měníš, měním, měníme. Debaty o tom, zda by nebylo na čase nynější zákonné vymezení ČNB změnit, a třeba i dosti radikálně, nejsou nové a mají své oprávnění. Vláda ovšem nic takového nesledovala. Poslat novelu dosud platného zákona do Parlamentu byla prostě nutnost. Podmínka, bez jejíhož splnění by země nemohla pomýšlet na kandidaturu členství v Evropské unii. Kabinet sledoval jediné – harmonizaci českého práva s legislativou evropské patnáctky. Změnit se tedy mělo jen znění několika paragrafů normy. Za prvé – nově měl být stanoven hlavní cíl centrální banky. Tím by do budoucna měla být péče o stabilitu cen. Dosavadní dikce zákona hovoří o stabilitě měnové (experti upozorňují, že je to pojem vágní a umožňuje různý výklad). Novou formulaci měla doprovodit deklarace podpory obecné hospodářské politiky vlády, pokud tím není dotčen právě hlavní cíl ČNB. S konstatováním, že Česká národní banka se řídí zásadami otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží. Explicitně také měl být uzákoněn zákaz financování veřejného sektoru bankou. V podstatě nic víc, nic méně. Jak vždy zdůrazňoval ministr financí Pavel Mertlík, smyslem novely byla harmonizace zákona s příslušnými předpisy Evropské unie, zejména pak s ustanoveními o Evropské centrální bance. Jenomže to už by v politice nesměl být předseda ODS, který z ekonomických neúspěchů minulých let jednoznačně viní Českou národní banku a osobně jejího guvernéra Josefa Tošovského. Expremiér Klaus zahájil vlastní tažení, emisaři ODS v rozpočtovém výboru Vlastimil Tlustý a Martin Kocourek začali do zákona dodávat „vlastní nápady. Výsledek: Viceguvernér ČNB Oldřich Dědek nazval jejich píli brutálním zásahem do nezávislosti centrální banky. Lidová tvořivost. Mezi kuriozity, které se zcela vážně objevily mezi pozměňovacími návrhy, patří i řešení situace, kdy v roce 2002 odcházejí dva členové bankovní rady a jejich nástupce mají vybírat tři instituce. Podle návrhu z dílny ODS by proto měli dva viceguvernéři losovat u notáře, kterému z nich skončí předčasně mandát. Tento návrh zatím v rozpočtovém výboru neprošel stejně jako další úpravy, které mířily k zakotvení změn předpokládaných v neschválené novele ústavy do nového zákona o ČNB. Převážnou většinu námětů tandemu Kocourek–Tlustý tedy eliminoval už klíčový rozpočtový výbor, zásadní spor o nezávislost ČNB tím ale nezmizel. Zůstal například návrh, aby Poslanecká sněmovna mohla odmítnout výroční zprávu o měnovém vývoji a vrátit ji České národní bance k přepracování podle doporučení Parlamentu. Což je požadavek, který přímo odporuje směrnici Evropské unie, podle níž centrální banky nesmějí přijímat ani žádat žádné pokyny od vlády či parlamentu. S vládou by měla ČNB konzultovat záležitosti podstatného měnově–politického významu, respektive kursové politiky. Už v obecné rozpravě ovšem dala ODS najevo, že se nesmíří pouze se závěry, na kterých se usnesl rozpočtový výbor. O co jde především, řekl poslanec Martin Kocourek. Hlavně – způsob jmenování členů Bankovní rady České národní banky: „Je mi s podivem, že vláda přešla fakt, že v Poslanecké sněmovně byl schválen návrh ústavního zákona o změnách ústavy, který předpokládá, že počet členů bankovní rady bude zvýšen ze sedmi na devět, přičemž jednu třetinu členů bankovní rady bude jmenovat prezident na základě návrhu vlády, jednu třetinu na základě návrhů Poslanecké sněmovny a jednu třetinu na základě návrhů Senátu. Právě návrh, kterým by se do zákona o České národní bance dostaly ústavní změny, které ještě nevstoupily v platnost, považují za největší nebezpečí nejen poslanci Unie svobody a KDU–-ČSL, ale i někteří zákonodárci ČSSD. Považují ho totiž za jasnou snahu zkrátit mandát dnešního vedení centrální banky. Ohrožením nezávislosti této instituce jsou podle nich i návrhy, aby hospodaření banky kontroloval Nejvyšší kontrolní úřad a auditory ČNB schvaloval například příslušný orgán Poslanecké sněmovny. Poslanec Kocourek zase soudí, že jsou to důležité otázky, které novela musí vyřešit, a proto by měly být nastoleny. Stejně jako mnohé další. Které, to poslancům objasnil předseda rozpočtového výboru Vlastimil Tlustý (ODS). Jen namátkou – formální postavení ČNB v systému státních orgánů České republiky, pravidelná vystoupení guvernéra banky před Poslaneckou sněmovnou, v nichž by obhajoval měnovou politiku, postih členů bankovní rady v případě střetu zájmů, platy guvernéra, viceguvernérů a v České národní bance vůbec. Respektovat pravidla hry. V samotné centrální bance se k současné situaci nechtějí moc vyjadřovat. Guvernér Tošovský pouze na tiskové konferenci minulý týden ve čtvrtek konstatoval, že hodláme vstoupit do Evropské unie, a musíme tedy respektovat pravidla hry. Nezávislost centrální banky je přitom základním principem a evropští představitelé se nyní ptají, proč se o tom vlastně v České republice diskutuje. Guvernérův odkaz na evropská pravidla je samozřejmě velmi silný. K některým klíčovým pozměňovacím návrhům totiž existují stanoviska Evropské komise i Evropské centrální banky. A ty mají velkou váhu. V neoficiálních rozhovorech vedoucí představitelé ČNB vyjadřují přesvědčení, že tuhle válku nemůže Václav Klaus vyhrát. Ustanovení o nezávislosti centrální banky jsou jednoznačným požadavkem unie a neexistuje tu žádná flexibilita národních legislativ. Klausův zákrok, aby nebyl zákon projednáván už na probíhající květnové schůzi, je pak podle některých názorů snahou vyhnout se blamáži, pokud by se ukázalo, že klíčové požadavky ODS nelze do zákona prostě implementovat bez rozchodu s unijním právem. Někteří lidé z ČNB připouštějí, že tlak ODS může nakonec vyústit v to, že sociálnědemokratičtí poslanci připustí, aby ODS dostala do zákona o centrální bance ustanovení nově upravující jmenování guvernéra a členů bankovní rady už v podobě odpovídající novele ústavy, kterou přijala Poslanecká sněmovna, ale dosud neschválil Senát. I když by to podle všeho bylo neústavní. A problém by posléze musel řešit prezident předáním zákona Ústavnímu soudu. To už by však nebyl jejich problém a ODS by nemohla ČSSD natahovat na skřipec opoziční smlouvy. Zdá se přitom, že právě páku opoziční smlouvy Klaus použil pro zastavení zákona v minulém týdnu. Premiér Miloš Zeman sice během své návštěvy v Řecku tvrdil, že zákon o ČNB není předmětem žádného z pěti dodatků opoziční smlouvy, nicméně souhlasil s diskusí nad návrhy ODS. Přečkat do voleb. Klausova kalkulace patrně počítá s tím, že než by se zákon dostal před Ústavní soud, mohou proběhnout senátní listopadové volby, v nichž mají smluvně opoziční strany opět šanci získat ústavní většinu v horní parlamentní komoře. V Senátu by se tak odblokovalo jednání o novele ústavy včetně klíčových omezení pravomocí prezidenta. Taková úvaha by dávala logiku i všem průtahům kolem hlasování k zákonu o ČNB. I v centrální bance se však objevují umírněnější názory, podle nichž je snaha Parlamentu o zakotvení určitých komunikačních vazeb mezi ČNB a státní správou a Parlamentem legitimní. Nicméně vzhledem k nekvalifikovanosti zásahů poslanců se novela svezla do polohy, jež omezuje nezávislost ČNB. To však lze v případě dobré vůle na obou stranách vyřešit. Zvláště vezmou–li zúčastnění v potaz věcný náhled ministra financí Pavla Mertlíka. Ten připomíná, že základní skutečností, z níž by se mělo vycházet, je předpokládaný vstup České republiky do Evropské unie v roce 2003. S určitým zpožděním za tímto datem, které by však mělo být nejvýše čtyři roky, se dá předpokládat i vstup země do Evropské měnové unie. A k tomuto datu skončí činnost České národní banky. Tuzemská centrální banka se stane součástí Evropské centrální banky jako jedna z jejích konstitutivních poboček. Je tedy skutečně otázkou, jak rozsáhlé změny je nyní u ČNB potřeba učinit. Na vodítko. Zdaleka nejvíce kontroverzní v projednávaném návrhu jsou ustanovení, která by fakticky umožňovala politikům zasahovat do měnové politiky centrální banky. Tvrzení, že ODS nechce sahat na nezávislost ČNB a jen požaduje zvýšení její odpovědnosti, jsou jednoznačně lichá. Klíčový v tomto směru je paragraf 3, kam se má vložit ustanovení, že guvernér předkládá zprávu o měnovém vývoji Poslanecké sněmovně, která ji může schválit, vzít na vědomí či odmítnout. Pokud ji odmítne, sdělí ČNB námitky a doporučí opatření k nápravě. Protože ze znění paragrafu není jasné, zda sněmovna může vznášet pouze formální připomínky či žádosti o širší objasnění, nebo zda může opravdu předkládat doporučení k provádění měnové politiky, je v zásadním rozporu s principem nezávislosti centrálních bank, tak jak jej formuluje článek 108 smlouvy o Evropské unii. Praxe hlasování o zprávě centrální banky přitom není obvyklá ani mimo Evropskou unii. Podle studie zpracované basilejskou Bankou pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements – BIS) se ze čtrnácti průmyslově vyspělých zemí hlasuje pouze v jediné. Nikde na světě nemá hlasování dopad na odvolání, či neodvolání guvernéra či jiného člena bankovní rady. Také další paragrafy jsou v rozporu s požadavky EU. Například devátý paragraf sice zakotvuje skutečnost, že ČNB je při plnění svých úkolů nezávislá na pokynech vlády, jiných správních úřadů či orgánů územní samosprávy, nehovoří se tam však o Parlamentu. Což naznačuje, že výše citované ustanovení má skutečně sloužit k tomu, aby poslanci mohli doporučovat, jak má být vedena měnová politika. V druhém bodu paragrafu 9 se uvádí, že ČNB záležitosti podstatného měnově politického významu konzultuje s vládou a na její vyžádání jí předkládá zprávy. Opět není jasné, co jsou ony podstatné měnově politické záležitosti. Pokud by šlo například o stanovení inflačního cíle či rozhodnutí o změně kursového režimu, asi by nikdo neprotestoval. Z dikce však nevyplývá, že by vláda nežádala konzultace i o určování úrokových sazeb či o operacích na trhu. Lze očekávat, že v dalším projednávání novely se mohou objevit i další pozměňovací návrhy, které zatím rozpočtový výbor odmítl. Patří sem především požadavek, aby rozpočet ČNB schvalovala Poslanecká sněmovna. Což je samozřejmě v zásadním rozporu s principem nezávislosti, protože prostřednictvím ovlivňování provozních nákladů lze významně ovlivňovat chod celé instituce. Ruka v peněžence. Poprask v ČNB vyvolala také snaha zákonodárců sáhnout centrálním bankéřům na platy. Zákon by měl stanovit, že plat guvernéra a další požitky odpovídají poměrům předsedy vlády, viceguvernéři jsou na tom jako místopředsedové a členové bankovní rady jako ministři. To by snad až takovým problémem nebylo, i když současné platy jsou zřetelně vyšší a bankovní rada si je fakticky stanovuje sama. Nikoli na nezávislost, ale na kvalitu centrální banky by nepochybně mělo vliv ustanovení, že platy zaměstnanců stanoví bankovní rada s přihlédnutím k právním předpisům upravujícím platové poměry zaměstnanců orgánů státní správy. Skutečností je, že od pracovníků centrální banky je vyžadována jiná kvalifikace než od státních úředníků a jejich odchod do soukromé sféry by byl v řadě případů nasnadě. Představa, že pracovníci dealingu starající se o umístění dvanácti miliard dolarů našich devizových rezerv na světových trzích budou placeni jako referenti ministerstva životního prostředí, není lákavá. Praxe přitom už dlouho respektuje, že v určitých státních institucích se platy odvíjejí od podnikatelského sektoru. Příkladem může být třeba Fond národního majetku či Konsolidační banka. ČNB proto předložila kompromisní návrh, podle něhož by platy bankovní rady určoval prezident republiky a zaměstnancům by je stanovovala bankovní rada v souladu s dynamikou růstu mezd v ekonomice. Platy vedení by byly zveřejňovány ve výroční zprávě. Také stanovování platů vládními předpisy či zákonem je ve světě neobvyklé. Podle zmíněné studie BIS se tak v Evropě děje pouze v Německu a potom v Izraeli, Číně a na Tchaj–wanu. Další mouchy. Rozpočtový výbor rovněž podpořil návrhy, které by znemožnily plnit požadavky orgánů unie na statistické informace. Jde například o to, aby centrální banka mohla vyžadovat od vývozců informace nezbytné pro sestavení platební bilance. Přitom se pro kandidátské země předpokládá, že už v období před vstupem prokážou svou schopnost předávat Evropské centrální bance informace ve stejné struktuře jako členské země EU stojící mimo eurozónu. Pozměňovací návrh k paragrafu 43 zase fakticky zakazuje ČNB obchodovat s jinými cennými papíry, než které sama vydala. To by zcela znemožnilo provádět měnovou politiku. Ve výčtu much by se dalo pokračovat dále. Na jejich odstranění je nyní dalších pět týdnů. V jaké podobě ale nakonec zákon vyjde z Parlamentu, však zjevně více ovlivní politické dohody než názory expertů.
Na život a na smrt Osobní rozpory mezi guvernérem České národní banky Josefem Tošovským a šéfem ODS Václavem Klausem jsou hodně starého data. Na počátku devadesátých let spolu ještě sedávali v jedné skupině s Dušanem Třískou, Tomášem Ježkem a Vladimírem Dlouhým a rýsovali českou ekonomickou reformu. Shoda však dlouho nepanovala. Václav Klaus přišel se svou teorií polštářů, které v podobě podhodnoceného kursu měny a levné pracovní síly měly dát českým podnikům prostor na adaptaci na tržní podmínky. Bankroty byly zablokovány se zdůvodněním hrozby dominového efektu a podniková sféra byla poměrně štědře sanována. Zahraniční investoři nebyli vítáni. Tošovský viděl budoucnost v co největším otevření ekonomiky a rychlém budování tržních institucí. První otevřený spor se rozhořel na konci roku 1993, kdy guvernér na tiskové konferenci ohlásil, že ČNB se začala připravovat k zavedení vnější směnitelnosti koruny od roku 1995. Premiér Klaus reagoval okamžitě a velmi odmítavě. Plná směnitelnost není v tuto chvíli tím, co česká ekonomika potřebuje, prohlásil bez váhání a vše zablokoval. Liberalizace pohybů zejména na kapitálovém účtu totiž znamenala vzdát se značné části autonomie v měnové, ale de facto nakonec v tehdy existujícím systému fixního kursu i ve fiskální politice. Proto se nová podoba devizového zákona dostala do Parlamentu až na podzim roku 1996. Tento střet znamenal zásadní odborný rozchod obou reformátorů. Obzvláště, když Tošovský čím dál otevřeněji začal kritizovat hospodářskou politiku vlády, především expanzivní fiskální politiku a zanedbávání institucionálních změn. V roce 1995 se začaly projevovat první negativní tendence, zejména ve vývoji platební bilance. Rok 1996 byl rokem volebním, a tak vláda jednoznačně odmítla jakékoli diskuse o rozpočtových restrikcích a utlumování domácí poptávky. Jenže v politice se nic neměnilo ani po volbách. Zato se měnila ekonomika. Dosud slibné tempo růstu hrubého domácího produktu začalo poměrně prudce klesat. Na druhé straně akceleroval schodek zahraničního obchodu, který v platební bilanci kryl vysoký objem krátkodobého zahraničního spekulativního kapitálu. Při tom všem vláda dál nechala prohlubovat schodek veřejných financí. Ekonomika se dostala do předkrizové etapy a Tošovský se opět tvrdě střetl s kabinetem. Premiér Klaus prosazoval řešení situace silným znehodnocením koruny, což nebylo pro Tošovského přijatelné. Opět veřejně na tiskové konferenci prohlásil, že ze situace samozřejmě vede i inflační cesta. U toho však on ani bankovní rada nebude. Vynutil si na vládě první známý balíček ekonomických opatření v podobě silných rozpočtových škrtů. Václav Klaus si před televizními kamerami poprvé v životě v Kramářově vile posypal hlavu popelem. První balíček k odvrácení měnové krize nestačil. Vypukla před létem 1997 a Tošovský ji řešil masivní měnovou restrikcí v podobě prudkého zvýšení úrokových sazeb a povinných minimálních rezerv bank. Potěmkinova vesnice českého ekonomického zázraku se zhroutila a přes další balíček vedla cesta k pádu koaliční vlády a vstupu Tošovského do Strakovy akademie. To byl okamžik už zcela zásadního osobního rozchodu obou mužů. Přesto, že guvernér velmi dlouho odolával tlaku prezidenta Havla a byl vlastně k souhlasu donucen. V kuloárech se nějakou dobu dokonce spekulovalo, že k tomuto nátlaku posloužila i hrozba odvolání Tošovského z čela ČNB. Půlročním působením v čele vlády složené z politiků dnešní čtyřkoalice však Tošovský přišel o velmi cenný statut nepolitického technokrata a ostatní politici ho považují nikoli za úředníka, ale za svého soupeře. Klaus tak nikoli vlastní zásluhou získal spojence i v Miloši Zemanovi. Tošovský tento svůj handicap podepřel i nepříliš šťastnou veřejnou podporou některým iniciativám blízkým čtyřkoalici a Hradu. Příkladem může být Dřevíčská výzva, pod níž se mimochodem přímo podepsali dva Tošovského viceguvernéři. Václav Klaus dnes považuje guvernéra a celou bankovní radu za politického soupeře, jehož je třeba porazit. K tomu by měla posloužit novela ústavy v bodech týkajících se jmenování členů Bankovní rady ČNB. Samotná novela zákona o ČNB má zase posloužit k určitému omezení nezávislosti centrální banky a otevřít možnost odvolání jejích představitelů. Tento poslední spor se přenesl i do zahraničí. Německý list Handelsblatt přinesl koncem února rozhovor, v němž Tošovský otevřeně obvinil ODS ze snahy připravit ČNB o nezávislost a jeho osobně o důvěryhodnost. Klaus tato obvinění odmítl a obvinil Tošovského, že poškozuje zájmy republiky. Některé kuloárové informace naznačují, že otištěný rozhovor vznikl na základě velmi neoficiální diskuse guvernéra s reportérem Handelsblattu Engelenem a jeho publikování ČNB zaskočilo. Nicméně válka dvou významných mužů pokračuje.
(pp)
Brusel dává za pravdu ČNB Základní námitky, které centrální banka vznáší proti zásahům do novely zákona o ČNB, souzní s názory jak Evropské centrální banky, tak příslušného direktoriátu Evropské komise. V neformálních dopisech, které má týdeník EURO k dispozici, obě instituce upozorňují na jistá nebezpečí, která by pro nezávislost centrální banky mohla připravovaná novela a zásahy do ní představovat. Jak Evropská centrální banka, tak Evropská komise považují za mimořádně problematickou hlavně úpravu, podle níž by ČNB měla předem konzultovat s vládou záležitosti velkého monetárního a politického významu, a na požádání dokonce předkládat vládě zprávy. Brusel podtrhuje, že práva třetí strany, například vlády, schvalovat rozhodnutí ČNB jsou neslučitelná se zásadami Evropské unie. Za zásah do nezávislosti centrálních bank považují bruselské instituce také kontrolu jejich rozpočtů. Evropská centrální banka se domnívá, že zákon o ČNB by pak měl alespoň obsahovat klauzuli zajišťující, že vliv Parlamentu neohrozí řádné vykonávání úlohy centrální banky. Poslanecká sněmovna by neměla mít pravomoc schvalovat, brát na vědomí, či dokonce odmítat zprávu o měnovém vývoji. Brusel se totiž obává, že tím by politické strany dostaly k dispozici formální mechanismus, který by jim zajistil možnost ovlivňovat rozhodování centrální banky. Brusel varuje i před záměrem dát prezidentu republiky možnost, aby odvolal toho člena bankovní rady, který po dobu šesti měsíců nemůže vykonávat svoji funkci. Evropská centrální banka rovněž považuje za vágní paragrafy týkající se případného konfliktu zájmů členů bankovní rady. A doporučuje například, aby členové bankovní rady nepůsobili v žádných orgánech státní správy.
(ha)
