Není jasné, zda je proroctví o digitální desetiletce hrozbou, či nadějí
Hlavní softwarový architekt Microsoftu a nejbohatší muž planety Bill Gates vede další kolo zápasu o digitalizaci světa. Již před rokem na Světovém ekonomickém fóru v Davosu prohlásil, že procházíme „digitální desetiletkou - obdobím, v němž se význam počítačů posune za pouhou užitečnost a stanou se významnou a nenahraditelnou součástí každodenního života“. V Praze v tomto tónu pokračoval.
Elektronická zařízení, která nás obklopují – auta, hodinky, televize, ledničky – se mají navzájem propojovat, takže ve světové síti nebudou už pouze počítače. Vzájemně bezproblémově komunikovat by měly i nejrůznější počítačové programy a datové sklady. Právě to je jeden ze dvou hlavních úkolů softwarového průmyslu pro příští roky, jak je přesvědčen zakladatel Microsoftu.
Zároveň Bill Gates pochopil, že k počítačům a internetu chová mnoho lidí značnou nedůvěru, a že pokud má byznys informačních technologií dále strmě růst a do sítě přibírat další zařízení, je třeba tyto obavy překonat. Ekonomicky poučen, že důvěra je hodnotný veřejný statek, který všem snižuje náklady, začal Microsoft bojovat za bezpečnější počítačový svět.
Možná inspirován i Bushovou válkou proti terorismu, vyhlásil Gates boj počítačovému teroru virů, spamu a hackerů. A zároveň zahájil tažení proti nestabilitě počítačových systémů. Pokud se mu to podaří, nebudeme-li mít nadále pravidelně „zamrzlá Vokna“ i v létě a budou-li počítačové viry, spam a útoky hackerů výjimkou z běžného pořádku (stejně jako jsou útoky teroristů v reálném světě mimořádnou událostí, a nikoli standardní každodenní zkušeností), pocit bezpečí se jistě promítne do vzrůstající důvěry v čipovou síť. A pavučina bude stále hustší a rozsáhlejší.
Pak se zřejmě Gatesovo proroctví o světě s nenahraditelnou rolí počítačů v běžném každodenním životě vyplní. Jen zatím není jasné, zda je to naděje, či hrozba.
Na osobu, která vládne největší počítačové firmě světa - světa, jenž se bez počítačů už nemá nadále obejít - a která disponuje větším rozpočtem než většina států, je třeba dávat dobrý pozor. Její proroctví se totiž budou naplňovat či nenaplňovat nejen dle správnosti jejího úsudku, ale také váhou jejího hlasu a váhou jejích ekonomických zdrojů.
Bill Gates, jak vyplývá i z jeho rozhovoru pro týdeník EURO (viz strany 20 až 24), v současné době věnuje hodně energie biologii. Studuje odbornou literaturu a investoval stovky milionů dolarů do biotechnologických firem. Genové inženýrství, výzkum mozku, nové očkovací látky a celkově lepší zdravotní péče mohou mít na budoucnost světa stejně velký vliv jako rozpínající se síť elektronických zázraků.
Právě v oblasti medicíny leží druhá tvář Billa Gatese. Pro styl, jakým Microsoft válcuje konkurenci, je ho možné sice obdivovat, ale zároveň i nenávidět a zatracovat. Mezi počítačovými odborníky má Microsoft možná víc nepřátel než přátel. Soudy ve Spojených státech a brzy zřejmě i v Evropské unii posuzují, zda nezneužívá svého dominantního postavení, zda se z jeho operačního systému už nestal standard a zda v zájmu konkurenčního prostředí a dalších inovací není třeba společnost Microsoft rozdělit či jinak regulovat.
Jenže Bill Gates je v posledních letech zároveň synonymem pro štědrou filantropii. A to ne v řádu desítek milionů dolarů, jako v případě výstavby rodinného sídla a nákupu uměleckých děl, ani stovek milionů dolarů, jako v případě osobních investic do biotechnologických firem, ale miliard. Nadace Billa a Melindy Gatesových již rozdala sedm miliard dolarů. Zaměřila se na pomoc chudým v Africe či Asii v jejich boji se zákeřnými chorobami, na něž mnohdy sice existují léky, či dokonce preventivní očkování, ale které jsou vzhledem k ceně pro většinu obyvatel Země nedostupné. „Zachraňujeme životy, za pár stovek dolarů jeden,“ říká Gates, když v rozhovoru pro týdeník EURO vysvětluje, proč na rozdíl od filantropa George Sorose nefinancuje také politiky a politické aktivity. „Moje nadace se nepouští do politických aktivit. Nadace se věnuje zachraňování životů.“
Do vyhledávaného baru se sponzorskými penězi nastoupil pořádný barman a vyvěsil srozumitelnou ceduli: „Politikům nenalévám!“ Přesně tento postoj vysvětlil Milan Kundera v románu Valčík na rozloučenou. Lázeňský doktor Škréta, který léčí ženskou neplodnost s osobním nasazením, neboť rozpoznal poruchu v neplodnosti manželů, říká politikou zaujatému Jakubovi: „To je tím, žes poznal život jen z jedné a té nejhorší stránky. Nikdy jsi neuměl žít. Vždycky sis myslil, že tvá povinnost je být, jak se říká, u toho. Být ve středu dění. Ale co to bylo to tvoje dění? Politika. A politika je na životě to nejméně podstatné a nejméně hodnotné. Politika je špinavá pěna na řece, zatímco vlastní život řeky se odehrává mnohem hlouběji. Výzkumy ženské plodnosti trvají už tisíce let. Jsou to spolehlivé a solidní dějiny. A je jim lhostejné, která vláda je právě u moci.“
