Miloš Zeman
Pověst chytrého a vtipného prognostika z dob před deseti lety je zapomenuta. Vstup do Strakovy akademie osobností Miloše Zemana výrazně otřásl. Dnes, po ročním působení ve funkci premiéra, se psychologové předhánějí v určení Zemanovy diagnózy.
Toužil po moci příliš dlouho. Když konečně usedl za premiérský stůl, jako by z něj všechna dosavadní energie vyprchala. Proslavený řečník, který sjednotil sociální demokracii, se přes noc proměnil v rezignovaného člověka. Jeho sen, být první v zemi, se mu splnil. Ale žádný další už zřejmě nemá. Snad jen odjet na chalupu, chodit po lese a objímat stromy, jak nedávno prohlásil. Na to si však bude muset zřejmě počkat a funkci ještě nějaký rok přetrpět.
Vládnutí ho viditelně nebaví, nechce pročítat stohy spisů, není dobrý manažer. Musí neustále odolávat náporu novinářů, řešit spory stranické i vládní, je tísněn opoziční smlouvou s ODS. A stále více lidí ho považuje za politika, který všechno dělá špatně, preference jeho strany klesají.
Miloš Zeman tohle všechno ví. Cítí se být v pasti, ví, že mechanismus nefunguje, jak by měl, ale neumí se s tím vyrovnat. Odejít z politiky s takovým historickým dědictvím nechce. A tak hledá nepřátele. Někteří psychologové již dokonce začali mluvit o psychické poruše. „Zemanova vnitřní tenze narůstá. Svoji agresivitu není schopen produktivně zpracovávat do výkonu, postihování nešvarů či humoru. Produkuje hostilní a arogantní výpady, primitivní nadávání z arzenálu análně-sadistické pudové výbavy, tvrdí například psycholog Slavomil Hubálek.
Miloš Zeman se stává problémem i pro samotnou sociální demokracii. První s tímto názorem přišli poslanci, se kterými Zeman téměř současně se vstupem do vlády přestal komunikovat. Později začal častovat urážkami každého, kdo se mu postavil, či nesplnil jeho očekávání. Odlišný názor na přípravu státního rozpočtu poslance Michala Krause, nízký zisk Petry Buzkové v Praze při volbách do sněmovny či neúspěch některých kandidátů v senátních volbách, to vše se mu vždy stalo vhodnou záminkou k ventilaci svého vnitřního neklidu.
Ale napětí roste už i ve vládě. Řada ministrů si stěžuje, že v kabinetu vládne chaos, všichni se hádají. Premiér ale přes stále častější výzvy, aby radikálně zasáhl, nedělá nic. Vždyť jemu je mezi ministry dobře. Všichni jsou mu totiž vydáni na milost a nemilost. A dává jim to pěkně najevo. Neustále je udržuje v napětí. Tu ve sněmovně naznačí, že je nespokojen s ministrem financí, tu přes své blízké vypustí do éteru, že odejde Egon Lánský. A koho nakonec odvolá? Koho bude chtít. A kdy? Až se mu zachce.
„Zeman patří k těm lidem, kteří když se dostanou k moci, mají pocit, že jejich názory najednou mají vyšší hodnotu - kdybych nebyl tak dobrý, nebyl bych tak vysoko. Stále častěji tíhne k absolutním pravdám a podléhá bludům, domnívá se politolog Jiří Pehe.
Veřejné mínění, politologové i psychologové jsou za jedno - je trapné mít za premiéra vulgarizujícího bonmotistu. Jestli Miloš Zeman nechce, aby byl takto zapsán v historických knihách, měl by přestat kolem sebe kopat a kousat. Aby jednou mohl odejít se vztyčenou hlavou.
