euroglosa
Mezi e-maily bruselských novinářů přistála minulý čtvrtek pozvánka od levicového enfant terrible Evropského parlamentu Daniela Cohn-Bendita a bývalého belgického premiéra Guye Verhofstadta na tiskovou konferenci k uvedení jejich nové knihy s názvem Pro Evropu - Manifest pro post-národní revoluci v Evropě. Podle obou autorů je totiž nutná „radikální revoluce a musí být ustanovena Evropská federální unie“.
Verhofstadt a Cohn-Bendit jsou dlouhodobě přesvědčenými eurofederalisty a oba se snaží chytit zvedající se prointegrační vlnu v Evropě. Ta se objevila poté, co se jádro jedenácti zemí v čele s Německem a Francií začalo vážně a detailněji zabývat ekonomickou a měnovou unií. A zjistilo, že chce jít mnohem dál. Německo s Francií navrhují těsnější integraci v zahraničních záležitostech a obraně a plánují reformu fungování unijních institucí, například zavedení přímé volby jejich předsedů, aby prý byl systém spočívající na nevolených euroúřednících demokratičtější. Z Evropské unie by tak vzniklo federativní soustátí, jak o něm nedávno před europoslanci mluvil předseda Evropské komise José Manuel Barroso. Výsledek? Brusel získá více pravomocí na úkor členských států.
Plán počítá s posílením evropské diplomatické služby a se skutečným evropským ministrem v jeho čele. Evropský postoj vůči ostatnímu světu by byl nově schvalován na základě většiny, nikoli jednomyslně, jak je tomu dnes. Návrh obsahuje i snahu posílit společnou evropskou obranu, což by v očích některých znamenalo vytvoření evropské armády a nežádoucí oslabení Severoatlantické aliance, a tedy i amerického vlivu.
Lze namítnout, že podobné nápady se objevovaly i v minulosti a většinou u nápadů zůstalo.
Schůzky ministrů jedenácti členských zemí ovšem nelze brát na lehkou váhu. „Skupina budoucnosti Evropy“ zahrnuje kromě Německa a Francie také Polsko, Rakousko, Belgii, Itálii, Lucembursko, Nizozemsko, Portugalsko a Španělsko. Z velkých zemí EU chybí jen Británie, pro niž je jakákoli hlubší integrace naprosto neprůchodná.
Existence skupiny však potvrzuje základní potíž: EU je elitářský projekt, který si vymýšlejí od reality odtržení politici za zavřenými dveřmi. Reformní plány opět probíhají nezávisle na občanech mezi diplomaty, a navíc jen mezi některými státy. I to je důvod, proč nebude zmíněné plány snadné plošně prosadit v zamýšleném rozsahu. Není to totiž jen Británie, pro kterou je předání klíčových pravomocí Bruselu neprůchodné. Francie si svoji suverenitu střeží neméně, a pokud nějakou pravomoc „pustí“ ve prospěch Bruselu, bude ji chtít kontrolovat ve federální unii. A ani Německo nechce být jen kasičkou pro zbytek EU, aniž by mělo větší vliv na chod uvnitř států.
Poslední události dokazují, že se Evropská unie začíná rozpadat. Více než kdykoli předtím se v rámci Evropy profiluje tvrdé prointegrační jádro. Otázkou je, jak na jeho postup zareagují ostatní.
O autorovi| Johanna Grohová, spolupracovnice redakce, Brusel
