Klimatická politika připomíná minové pole, odminovači postupují šnečím tempem, občas se spíš zdá, že přešlapují na místě. V Bonnu se posunuli o centimetr vpřed.
A máme to! Svět je zase na nějakou dobu zachráněn, mohli se po nedávno skončené klimatické konference v Bonnu poplácat po ramenou přítomní delegáti. A že jich byly desítky tisíc. Podle informací německých médií připomínala atmosféra na četných jednáních v bývalém hlavním městě Německa dětskou narozeninovou oslavu. A jak známo, úsměvu ratolesti při sfoukávání svíček na narozeninovém dortu se vyrovná máloco.
Nerodič či prostě jen rýpal, který by se snad pokoušel dobrat příčin onoho euforického sentimentu, by však nejspíš byl velmi zklamán či dokonale zmaten. Ono totiž vůbec není jasné, k čemu vlastně svět dospěl na čtrnáctidenní megaakci, která měla ambici spasit svět před zhoubou globálního oteplování (a třeba pro zástupce ostrovního státu Fidži je to existenční záležitost).
Marně by pátral, jak a která země odstaví špinavé továrny, aniž by to přineslo fatální propad blahobytu. Kdo zaplatí „čisté“ elektromobily, které nahradí ty „nechutné“ diesely? A odkud budou vůbec brát čistá elektroauta elektřinu? A jaké plodiny mají zasít zemědělci, jejichž pole se vinou čím dál intenzivnějších veder změnila v poušť? Odpověď na žádný z těchto dotazů Bonn nepřinesl.
Zato jsme se dozvěděli, že se na boji proti klimatickým změnám podílí málo žen. V sekretariátech, delegacích i na konkrétních projektech jich prý zatím pracuje málo a to je nutné změnit. Ano, to je jeden z mála uchopitelných bonnských závěrů. Příznivce genderové vyváženosti jistě také potěší, že zcela v duchu kampaně #metoo klimatologové a klimatoložky nemlčeli a vykřikovali do světa, kdo všechno byl v průběhu summitu ze strany opačného pohlaví obtěžován.
Pestrou stravou proti klimatickým změnám. Flexitariáni burcují Francouze
Tohle má být výsledek akce za 70 milionů eur, s třiceti tisíci účastníky včetně několika světových lídrů? Že mají mezi sebou málo ženských? Nemohl to někdo za pár eur spočítat dopředu a všem rozeslat pěknou powerpointovou prezentaci? Vždyť přesně takové „nezávěry“ jen posilují dojem nesmyslného humbuku a umocňují sílu konspiračních teorií o klimatické lži a spolčení zlořádů z neziskovek (mimo jiné) z pražské Hanspaulky.
Subtropy na Moravě
Jenže nic nemůže být vzdálenější realitě. O tom, že globální oteplování je fakt, se může každý přesvědčit několikrát do roka na vlastní kůži, když mu v parném létě zakáže obec napustit si bazén či zalít zahradu, když ho v listopadu bodne včela nebo když slíbí potomkům, že až napadne sníh, tak si postaví sněhuláka, a pak tento slib musí kvůli absenci stavebního materiálu a ke zklamání ratolestí odsunout na příští rok nebo… nebo až nasněží a zmrzne.
Dopady růstu teploty a změny, které to do fungování společnosti přinese, si už uvědomuje i byznys. Například přední zástupci tuzemského turistického průmyslu si na letošní turistické fórum do Tábora pozvali jako hlavního řečníka Václava Cílka. Svérázný geolog a klimatolog jim přišel vysvětlit, jak se v následujících letech promění české podnebí, a turistická branže doufá, že se jí zavčasu podaří adaptovat na subtropickou jižní Moravu a vlhký a deštivý zbytek republiky.
Shodu na tom, že tu máme opravdu globální problém, potvrdil před dvěma lety za velkého poplácávání po zádech prakticky celý svět, když se v Paříži na dvě stovky zemí a regionů dohodly, že omezí globální oteplování ve srovnání s předindustriální érou na dva stupně Celsia a produkci emisí CO2 stáhnou prakticky na nulu. Teď zbývá to obtížnější: převést tyto závěry do praxe. A to, jako obvykle, drhne.
Každý s každým a proti všem
Samozřejmě se ukazuje, že stanovit si chvályhodný cíl (Paříž) a něco pro jeho dosažení udělat (Bonn + další klimatické summity v následujících letech) je velký rozdíl. Úspěch z Paříže spočíval už v samotném faktu, že bylo 195 zemí schopno se na něčem domluvit. Aby se záhy ukázalo, že nemalá část z nich si to interpretuje především tak, že ostatní udělají jejich úkoly za ně.
Antiatomové Rakousko se radikalizuje. Chce trestat za jádro a kontrolovat české elektrárny
Na snižování množství zplodin v ovzduší se například nehodlá podílet největší světový znečišťovatel – USA. Nesvědčilo by to americké ekonomice, tvrdí prezident Donald Trump, přestože pařížskou dohodu podporuje řada amerických měst a států i velké americké firmy jako Apple, Facebook či Google. Ještě větší kverulant je turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Autoritářský vládce léta usiloval o to, aby svět uznal Turecko za vyspělou průmyslovou zemi. Jakmile však zjistil, že v takovém případě by přišel o miliardy z fondů určených na boj s klimatickými změnami, stal se z Turecka prakticky ze dne na den zaostalý Zapadákov.
A právě o to se hraje při současných klimatických jednáních především. Dohodnout se, kolik a jakým způsobem bude ta bohatší část světa – kam se počítá i Česko – platit té chudší na boj se snižováním emisí a následky růstu teploty. Nejde o malé částky. Už dnes to každoročně dělá zhruba 60 miliard dolarů a od roku 2020 by to mělo být 100 miliard dolarů. Jen samotná Česká republika loni poslala do fondu 7,5 milionu eur.
O tyto peníze je samozřejmě mimořádný zájem a každý se najednou cítí mimořádně nemajetný a stejně zaostalý jako Erdogan. Tuto strategii dlouhodobě sleduje i světová ekonomická velmoc a jeden z největších znečišťovatelů Čína.
Po Trumpově otočce optimisté předpovídali, že by se Peking mohl stát světovým tahounem boje s klimatickými změnami. Nešlo o nepodložené prognózy, podle oficiální rétoriky snad Čína ani netouží po ničem jiném. V Bonnu se ovšem podařilo čínské vládní ptydepe přeložit do lidštiny a kupodivu říká: 1) Jsme ubohá rozvojové země, 2) Bohaté průmyslové státy (my ne) mají těm méně rozvinutým (tj. nám) poslat co největší balík. A ti si pak s těmi penězi mohou dělat, co je napadne, aniž by to kdo kontroloval.
Takže se svět dělí na bohaté dárce a chudé příjemce? Tak jednoduché to už není. Své zájmy zastupuje několik různých skupin. Například G77 (rozvojové země), AOSIS (ostrovní státy), HAC (státy mimořádně ambiciózní), ALBA (Bolívie, Ekvádor, Kuba, Nikaragua, Venezuela) a řada dalších. Různé pakty a aliance se netýkají jenom zemí, některé americké státy a města vyslaly do Bonnu vlastní trucdelegaci se zcela odlišným zadáním než oficiální vládní zastoupení USA. A aby to bylo ještě zajímavější, členství v jedné zájmové skupině přitom nevylučuje členství v jiné. Výsledkem je proto zcela nepochopitelný chaos.
Paradoxně se ale díky nejrůznějším blokům celý systém postupně zpřehledňuje. Už zde nehrají bezmála dvě stovky zemí každá sama za sebe, ale několik zájmových skupin je schopno sumarizovat a definovat společný zájem. Stále sice mohou jednotlivci jednání neúměrně protahovat, jako když v Bonnu Saúdská Arábie do poslední chvíle trvala na vyškrtnutí slova „jiné“ ze závěrečného dokumentu („jiné finanční zdroje“ by totiž v konečném důsledku mohlo znamenat i zavedení nových daní na fosilní paliva a nic není producentům ropy víc proti srsti).
Výsledný dvousetstránkový „soubor pravidel“ si také na některých místech protiřečí. Nicméně za úspěch bonnského setkání lze pokládat už jen to, že onen „rulebook“ vůbec vznikl.
Klimatický mesiáš
A pak tu máme další mikroposuny: Účastníci se dohodli, že začnou připravovat pravidla, podle kterých se bude měřit, jestli jednotlivé státy plní to, co slíbily, v boji s klimatickými změnami. Jasněji je v otázce budoucnosti adaptačního fondu, z něhož se má financovat například zavlažování suchých oblastí a který bude přerozdělovat většinu z oněch sto miliard dolarů ročně. A také vznikla aliance více než dvaceti států a regionů, které se zavázaly skoncovat s uhlím. Jejími členy jsou ovšem hlavně oblasti, kde „špinavé“ uhlí tvoří v energetickém mixu jen zanedbatelné procento.
Zajímavější spíš je, jak se v Bonnu předvedl francouzský prezident Emmanuel Macron, jenž se překvapivě pasoval do role největšího tahouna boje s klimatickými změnami. Takže ani Si Ťin-pching, ani Angela Merkelová (kterou víc než klima celkem logicky zajímalo kolabující povolební vyjednávání), ale Macron má být novým „klimatickým mesiášem“.
Zůstávají zelení, i když to bolí. 9 z 10 Němců je pro obnovitelné zdroje
A teď vážně. Macron předvedl v Bonnu moc pěknou show, protože vyčlenit do roku 2021 z energetického mixu Francie zbývajících šest procent uhlí fakt bolet nebude. Je to, jako kdyby se Česká republika zavázala omezovat těžbu černého uhlí v beztak už zkrachovalé společnosti OKD. Nový symbol boje za čistší planetu je však na světě.
Dohoda o dohodě
Pro běžného smrtelníka jsou závěry z Bonnu zoufale slabé, těžko uchopitelné, neurčité a v zásadě se dají shrnout do konstatování: „Dohodli jsme se, že se dohodneme.“
Jenže klimatická politika je od začátku sledem malých kroků a úkolem pro nejrafinovanějšího diplomata, libujícího si ve složitých zákulisních hrách zahraniční politiky. Další kolo se uskuteční příští rok v polských Katovicích, tedy paradoxně v obýváku největšího evropského klimatického „hříšníka“. Klidně se vsadím, že i za rok touto dobou budou vycházet krutě nudné novinové titulky typu „V Katovicích zaznamenali pokrok“ a novináři si budou marně lámat hlavu, jak čtenářům srozumitelně přeložit euforicky prezentovanou dohodu politiků o „dohodě na zahájení jednání o utvoření strategického dialogu“.
To však neznamená, že by svět vzdal snahu snížit emise skleníkových plynů a přestal se připravovat na novou klimatickou realitu. To je v podstatě nezastavitelný proces, který nedokáže zcela vykolejit ani prezident USA; nanejvýš ho zpomalí a zkomplikuje.
Zajišťovat se na stáří nákupem podílu v hnědouhelném dole se tedy nejeví jako dobrý nápad. Totéž ovšem i nadále platí o investici do bungalovu na Maledivách.
Dále čtěte:
