Ekonomické předpovědi klíčových institucí vycházejí nejen v Česku v posledních letech ještě o něco hůře než predikce rosniček. Loni touto dobou prognózovalo ministerstvo financí, že letos česká ekonomika naroste o 3,2 procenta a aktuální odhad činí 2,4, což by asi tak mohlo vyjít.
Loni i naším týdeníkem předpovídané ochlazení ekonomiky se dostavilo, byť nejde zatím o žádné drama. Vzhledem k ne úplně doceňovaným faktorům však zdůrazněme to slovíčko zatím. A připomeňme, že současný odhad růstu pro příští rok momentálně činí 2,2 procenta. To je sice další zpomalení, ale co by třeba Němci za taková čísla dali.
Právě srovnání s okolím je pro Česko letos docela povzbudivé. Eurozóna roste polovičním tempem a Německo balancuje na hraně recese. A přestože evropský automobilový průmysl trpí, propadají se mu citelně prodeje a hlásí masivní propouštění, u nás Škodovka očekává rekordní rok s produkcí milionu a čtvrt vozů.
Jak dlouho to vydrží
Logicky si musíme klást otázku, zda jsme jen trochu pozadu za okolním vývojem, protože jsme stále levní a při klesající poptávce se dříve utlumují ty dražší provozy, nebo nám naopak masivní růst mezd dal sílu růst z vlastní domácí poptávky? A také, jak dlouho to může fungovat?
Když se podíváme do statistiky na tvorbu a užití HDP, zjistíme, že se toho změnilo mnohem více než jen tempo ekonomického růstu. Spotřeba domácností sice drobet klesla, ale pořád je ve slušném plusu. Mzdy stále rostou meziročně o 6,9 procenta, což je pořád důvod ke spotřebitelskému optimismu. Především je ale nepřehlédnutelné, že zatímco loni hodně pomáhaly investice, zejména v soukromém sektoru, letos je situace opačná. Tvorba hrubého fixního kapitálu dosáhla loni růstu o deset procent, zatímco letos v třetím kvartále vykazuje meziroční pokles o 0,3 procenta.
Přečtěte si:
Jestli se do něčeho investuje, tak jsou to baráky a beton, na čemž se projevuje nesporné investiční probuzení vlády. Investice do strojů a zařízení se propadají. A celkově se propadá i průmysl.
Letošní trend je tedy zřejmý a lze jej charakterizovat jako začátek delšího zpomalování, které může v příštím roce akcelerovat to, že firmy už nebudou mít na další zvedání platů a erár také citelně zabrzdí. Letos se ještě mohutně přidávalo všem státním zaměstnancům, ale úhrnný růst mzdových nákladů v celé ekonomice klesl meziročně o třetinu z 9,5 na 6,3 procenta k třetímu kvartálu letošního roku. Takže na palubě se tančí, ale dole už nabíráme vodu.
O 2,5 procenta víc
Zpomalení ekonomiky bylo cítit i v hospodaření státu. Od počátku roku se erár potýká s problémem při výběru daní, kde dochází k citelným výpadkům vůči rozpočtovaným očekáváním. Takže růst výnosů z DPH ve výši 3,9 procenta je sice hezké číslo, ale pokud jsme počítali s 6,8, tak asi není všechno v pořádku.
Celkem očekávané je ale zpomalení přírůstku příjmů z daně právnických osob, kde se projevuje onen dramatický nárůst mzdových nákladů, ale také odpisů z loni dokončených masivních investic. Státní kasu zachraňují zase platy zaměstnanců.
Přečtěte si komentář: Sazby za oceánem a u nás
Na dani z příjmů přidávají neuvěřitelných dvanáct procent a na sociálním pojištění 7,6, což dohromady jen pro státní rozpočet dělá navýšení příjmů o téměř padesát miliard korun a umožňuje financovat stále rostoucí běžné výdaje, zejména ty mandatorní. Nárůst výnosu daně výrazně převyšující růst mezd odhaluje skryté kouzlo našeho daňového systému, v němž je přes deklarovanou rovnou sazbu daně brutální progrese stimulovaná tím, že se deset let nevalorizovala základní odečitatelná položka na poplatníka.
To je jedna z hlavních příčin růstu souhrnné daňové kvóty, která se od roku 2015 zvedla téměř o dva a půl procentního bodu, což představuje v dnešních cenách skoro 140 miliard korun, takže stát vybere na každou českou hlavu včetně té kojenecké o 14 tisíc korun více, než odpovídá míře zdanění před čtyřmi lety. Jedná se sice o čísla za jedenáct měsíců, ale nějaký zásadní zlom už určitě očekávat nelze.
Hospodaření státu skončí s pravděpodobností hraničící s jistotou pod čtyřicetimiliardovým schodkem, možná i bez použití obvyklých triků v podobě přesouvání splatnosti některých výdajů z konce letošního na začátek příštího roku. Nicméně na jeho konci bude se stejně vysokou pravděpodobností už situace o mnoho jiná.
Samozřejmě pokud se nestane zázrak a nepřijde nějaké znovuoživení ekonomického růstu. Nutno dodat, že se vláda konečně začala snažit o nějakou stimulaci v podobě veřejných investic, které se nyní přece jen rozebíhají. Je to vidět nejen na rozpočtu, kde kapitálové výdaje rostou meziročně skoro o šestnáct procent, ale i na statistice, když výdaje na inženýrské stavby, tedy především infrastrukturu, stále stoupají, zatímco pozemní stavitelství se už zastavilo.
Problém je, že je sice zaděláno na další růst investic ve stavebních povoleních, ale již viditelně docházejí zdroje, vyčerpané dárkovou rozpočtovou politikou naší levicové vlády. Sliby o projektech PPP jsou vzhledem ke zkušenostem s těmito akcemi opravdu jen pomyslnými holuby na hodně vysoké střeše. Bez růstu deficitů se uskutečnění klíčových infrastrukturních projektů neobejde. A to liberální ekonom nevidí úplně rád ani za situace, kdy na to má fiskál kapacitu a úroky jsou nízko a nejspíše nízko ještě dlouho zůstanou.
Nepřesná střelba ČNB
Právě u úroků stojí za to se zastavit. V Česku by totiž evidentně v současnosti měly být vyšší a centrální banka trochu zaspala, jak je zřejmé z posledních čísel o vývoji inflace, když růst cen zrychlil na 3,1 procenta, což je za dlouhou dobu rekord. Je sice pravda, že po bitvě je každý generálem, ale také je nutné přiznat, že jestřábi nejen v ČNB měli pravdu a zvyšování úroků mělo být mnohem odvážnější.
Místo toho se už rok spekuluje o jejich poklesu jako stimulačním impulzu v době zpomalování ekonomiky. Ale ČNB má mandát sledovat inflaci, a nikoli stimulovat hospodářství k růstu. Zvláště ne při více než plné zaměstnanosti.
V lednu předpovídala ČNB zpomalení růstu spotřebitelských cen ke konci roku na 2,2 procenta. Padesátiprocentní odchylku těžko považovat za střelbu na cíl. A je otázkou, zda si analytici centrální banky na základě této zkušenosti opravili mušku, když zase počítají se snižováním inflace od druhého kvartálu s tím, že na konci roku bude na 2,5 procenta.
Jasně že nelze předvídat mor prasat v Číně, který dramaticky zdraží vepřové, stejně jako události na trhu s ropou. Ale zdá se, že došlo také k podcenění toho, jak se budou mocně rostoucí mzdy promítat do cen. V tomto případě lze předpokládat, že ani v příštím roce se tam podnikatelům celý nárůst promítnout nepodaří a inflační tlaky budou silné i přes zpomalování ekonomiky.
Přečtěte si rozhovor: Nástup krize přesně předpovědět nelze, dá se na ní ale vydělat, říká Jan Urban
A zastavení růstu úrokových sazeb po květnovém posledním zvýšení byla chyba. I když možná menší než dřívější otálení a opatrnost s přidáváním čtvrtinek započatým v listopadu 2017. Nejenže by se opatrněji vyvíjely mzdy, ale i tlak na ceny bydlení by nebyl takový, jaké jsou a jaké budou přetrvávat nejspíše i po většinu příštího roku. O tom, že se mění inflační očekávání, pak není pochyb.
Nyní bude rozhodování o sazbách velmi složité, protože je poměrně pravděpodobné, že inflace zůstane po většinu roku vysoká, zatímco ekonomická aktivita bude klesat. A účinnost měnové politiky v české ekonomice se projevuje s ročním zpožděním. Nicméně jednou zvednout by to asi ještě chtělo. Češi tak svou ekonomickou situaci na konci roku mohou hodnotit sice jako velmi dobrou, ale už jim začíná svítat, že to nebude trvat věčně.
Takže teď je to jen o tom, zda ten svůj džbánek budou vnímat jako poloplný a budou dál utrácet, nebo jako poloprázdný a začnou šetřit.
Čtěte také komentáře Pavla Párala
