Poloviční sebevrah

(Ten, který produkuje, režíruje a vymýšlí české filmy)

Na internetové stránce Vachler Art Company je zobrazeno čtyřvrtulové letadlo a věta: „Poletíme spolu nahoru, pěšky můžete jen na horu.“ K firmě Petra Vachlera se hodí. I když, na první pohled… Začínala devadesátá léta, když se absolvent defektologie na pedagogické fakultě pustil do studia FAMU; měl spoustu nápadů, i celovečerních. Jenže než dokončil svůj první (a úspěšný) film Doblba!, trvalo mu to patnáct let. Mezitím se ovšem stalo zatraceně mnoho. Vybudoval společnost VAC, založil ceny Český lev, založil Českou filmovou a televizní akademii, vymyslel Kinobox, vytvořil nejrozsáhlejší dokument o historii české kinematografie… Skoro by se dalo říci, že se stal bezmála oficiální osobností českého filmu. Ale hovoří-li o něm, nezní to nijak optimisticky. V rozhovoru pro EURO light mimo jiné říká: „Nejraději bych dal českého lva všem filmům, které tu u nás vzniknou. Je to skoro zázrak, že někdo u nás natočí film. I když je jakýkoliv snímek sebeslabší, chovám k němu úctu, protože jeho tvůrce se rozhodl za vlastní peníze něco zkusit.“ Takže - poletíme nahoru?

Které filmy vás ovlivnily? Jsem odkojený televizními stanicemi ARD, ZDF a Bayerische Rundfunk, protože jsme tajně sledovali tyto u nás tehdy zakázané stanice. Bylo to období „drákulovek“, „eastwoodovek“ či „funesovek“, ale také evropské filmy v klubu náročného diváka. Mezi mé velké filmy pozdější doby patří Magická hlubina Luca Bessona, filmy Jima Jarmusche, Davida Lynche, Luise Buňuela, ale bylo jich daleko víc. V poslední době je to objevení všech filmů Hayao Miyazakiho. Vynikající.

Z českých nic? České filmy jsem sledoval v kině, ale ty nejlepší byly většinou zakázané. Vláčil, Passer, Forman, Papoušek, Jasný, Krejčík , Kachyňa, Menzel, Chytilová, u každého najdete skvělý film.Výčet by byl dlouhý. Vůbec ale nemám podchycenou éru televizních seriálů a televizních zábav, protože můj otec striktně vyžadoval sledování německých programů. Následkem toho: Ich spräche noch immer bischen Deutsch. Bohužel jsem ale přišel o všechny inženýrské odyseje a další socialistické skvosty. O to víc jsem si to několikrát vychutnal na ČT2 pozdě v noci. Je to pro mě něco opravdu neuvěřitelného a v podstatě lituji, o co jsem přišel.

Litoval jste někdy, že jste FAMU nedokončil? Ne, já odešel dobrovolně. Když děláte druhou vysokou školu, je vám to už trochu jedno. Svým rodičům jsem jejich sen splnil. A po těch třech letech jsem měl pocit, že zas tak moc nového se tam už nedozvím. Bylo to strašně fajn, ale stačilo. Když se rozmýšlíte, jestli se už máte živit, nebo máte chodit tlachat se studenty do kavárny a věnovat se nějakým školním pracím, tak jsem si řekl, že ty školní práce přetavím rovnou v pracovní smlouvy.

S jakým cílem jste zakládal Vachler Art Company, co mělo být hlavní náplní? Cíl byl úplně jednoduchý. Když máte vlastní myšlenky, je třeba je realizovat. V malých zemích je velmi těžké něco prosadit. Nejsou tady takové prostředky, jaké poskytuje anglosaské či frankofonní teritorium. Takže když chcete, aby se vaše projekty realizovaly, musíte se postarat sám. Když si vymyslíte projekt, který není úplně v rámci teplákové zábavy, tedy pro všechny, tak si ho musíte vykopat od nuly. Cílem VAC bylo začít točit. Začít točit dokumentární filmy, začít točit televizní pořady a skončit u celovečerních filmů.

K celovečernímu filmu jste se ale dostal až po dlouhé době. Bohužel. Neustále se to odkládalo jinými a jinými projekty nebo finančními nedostatky. Natočit v České republice film je poloviční sebevražda. Někteří kolegové zastavují byty, domy, i svých rodičů, protože ta euforie natočit celovečerní film je tak velká, že se nehledí na prostředky. Kdyby se měl český film kalkulovat čistě podle rozpočtů, tak skoro žádný nevznikne. Je k tomu opravdu potřeba entuziasmu režisérů i producentů. Už jenom z toho důvodu, že ten trh je malý a že u nás neexistuje státní podpora kinematografie nebo-li rozumný zákon, který by odpovídal evropskému standardu. Já jenom doufám, že současný ministr kultury Vítězslav Jandák, který pochází z naší filmařské rodiny, zákon o kinematografii prosadí. Uvidíme, jak je obratný.

Do budoucna se chcete více soustředit na celovečerní filmy? Kdybyste mi dal možnost zítra ráno natáčet celovečerní film podle slušného scénáře, tak do toho jdu. Když přijdete s kufříkem peněz, s regulérní nabídkou, já hned točím pro vás. Máte takovou nabídku?

A že byste naopak fungoval jako producent, který shání peníze pro jiné režiséry? Ta touha režiséra je větší než touha producenta. Nechce se mi produkovat pro jiné, když nemohu ani vyprodukovat filmy pro sebe. V prvé řadě bych chtěl upřednostňovat vlastní myšlenky, protože scénářů, které mám k realizaci, je víc. Kdybych měl točit to, co úplně nejvíc chci, byly by to třeba filmy do klubů. Protože se ve mně ale mlátí producent a režisér, tak většinou vítězí producentské náměty. Nebo alespoň částečně, aby to bylo prodejné, protože film je dnes bohužel zboží, které se výborně krade. Vypaluje se, smaží se a lidé si vůbec neuvědomují, že je to úplně stejné, jako kdyby ukradli auto nebo šampón.
Ale produkuji i pro druhé, dělali jsme Prology, Kinobox, Dotkněte se hvězd, Vsaďte se. Vyráběli jsme pro všechny velké televize na trhu a všechno jsem samozřejmě dělat nemohl. Navíc máme na Žižkově ateliéry, kde natáčíme a produkujeme pro jiné společnosti. Máme vlastní střižny a tam také pracují jiní lidé.

Zmínil jste nedostatky v zákonech. Co je největší problém? Peníze, způsob financování. Mně je jedno, jestli to budou odpisy z daní pro investory, kteří dají peníze do českého filmu, nebo jestli to budou poplatky z kin, z televizí nebo přímá státní podpora, ale musí existovat systém, ve kterém se dá orientovat a který umožní, abychom se vyrovnali evropskému standardu.

Co je to evropský standard? Tak třeba Francouzi podporují film několika miliardami ročně, Dánsko 1,5 miliardy, Bavorsko, jenom Bavorsko, dává jednu miliardu na kinematografii, Švédové asi 700 milionů, Rakousko 300 milionů, Lotyšsko téměř 100 milionů korun. My žádnou přímou podporu nemáme. Jediný fond se vytváří tak, že se platí jedna koruna ze vstupenek na české filmy v kinech. V rámci Evropy jsme skoro na dně. Politici se k nám staví zády. Za třináct let se vždycky našel důvod, proč zákon o kinematografii nepodpořit. Ale když se natáčejí filmy, které se promítají v zahraničí, pomáhá to turistickému ruchu, zviditelňuje to Českou republiku. Když jedou sportovci na soutěž do zahraničí, jsou dotováni. Když se jede na Oscara, ministerstvo nám nezaplatí ani otitulkovanou kopii v angličtině, abychom ji tam mohli poslat. Podpora nula. Je to reprezentace České republiky, ale co se týče filmařů – nula, téměř nula.

Jak se situace na českém televizním trhu v posledních deseti letech vyvíjela z pohledu nezávislého producenta? Zhoršila se, ale doufám, že to bude zase lepší. Prožili jsme si dva těžké roky, kdy jsme vyráběli pro Českou televizi za téměř nula korun, nebo doslova a do písmene za nula korun. V současné době existují dohody, že předložíme nové projekty, které by snad už mohly být standardně ohodnoceny. Na Českého lva, či Elsu jsme si například vždycky sháněli peníze sami. ČT pouze poskytuje techniku a prostor pro vysílání. Co se týká ostatních televizí, tam se pro mě situace změnila v tom, že pokud nevyrábíte teplákový pořad čili široce sledovaný, nemáte šanci se prosadit. Ještě na začátku existence komerčních televizí to možné bylo. Dnes už panuje jen jediné hledisko, a to výdej rovná se příjem.
Veřejnoprávní televize v posledních letech také investuje do pořadů velice málo. Doufám, že zákon v oblasti kinematografie sejme z ČT břímě, že všichni filmaři nebudou hledat finanční podporu jen u ní. Na druhé straně si myslím, že veřejnoprávní televize by kinematografii měla podporovat víc než kterákoliv jiná. V současné době je to málo. Navíc si myslím, že veřejnoprávní televize by měla vysílat více takových pořadů, které nenajdeme na komerčních stanicích. Měla by podporovat původní domácí tvorbu, hranou tvorbu i dokumenty, tvůrčí oblast, protože komerční televize tohle budou dělat až v poslední řadě.

Nejznámějším televizním pořadem VAC je asi Kinobox. Jak se za dobu své existence proměňoval? Přesně podle finanční situace. Když na něj bylo hodně peněz, mohli jsme si dovolit studia, mohli jsme točit s Romanem Holým a Milošem Kohoutem ve speciálních dekoracích. Byla to zábava. Jak peníze postupně ubývaly a ubývaly, stal se z Kinoboxu střihák. V současné době připravujeme modelový scénář, znovu s moderátory, pravděpodobně s Petrem Čtvrtníčkem. Chceme Kinobox znovu oživit. Je strašně jednoduché něco vytvořit, těžší je udržet to při životě. To máte jako s dítětem. Zplodit dítě je velmi jednoduché, velmi krásné, velmi zábavné. Starat o ně potom, to není jen povinnost. Musíte tomu dát patřičnou lásku a vztah, aby se nenudilo, nechřadlo a mělo pořád zájem o život, rostlo a vyvíjelo se. Já mám Kinobox jako dítě, mám ho osobně velmi rád. Nebylo by férové ho opustit v době, kdy na něj nebyly prostředky. Bylo by to zbabělét.
Totéž mohu prohlásit o Českém lvu. Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že už to dělat nechci. Nejdřív přišla obrovská vlna kritiky od některých kolegů a novinářů. Pak obrovská vlna závisti. Teď doufám, že se to přehouplo do tradice a všechny tyhle vlny už pominuly.

Jaký má Český lev smysl? Jaký má smysl olympiáda, jaký mistrovství světa ve fotbale, hokeji?

Má smysl olympiáda v naší malé kotlině? Doufám, že ta skutečná u nás nikdy nebude. To by byl tvrdý zásah pro Prahu. Ale třeba česká fotbalová liga? Tam je všechno předem zaplacený a rozhodnutý, tu bych zavřel, ať udělají nějakou jinou, nezkorumpovanou. Jaký má smysl hokej, košíková, házená? Mistrovství České republiky v ping-pongu? Má to smysl? Myslím, že když chcete něco pořádat, první ligu potřebujete. Potřebujete filmové festivaly, národní přehlídky, evropské filmové ceny. Bez toho to bude hůř fungovat. Českého lva jsem zakládal proto, aby se mluvilo o českém filmu, aby se ukázalo, který je nejlepší - ne podle utržených lístků, ale co do kvality. Nyní mě baví ukazovat, že český film existuje. Nejraději bych dal českého lva všem filmům, které tu u nás vzniknou. Sám jsem si zkusil, jak je to náročné a těžké v případě filmu Doblba!. Je to skoro zázrak, že někdo u nás natočí film. I když je jakýkoliv snímek sebeslabší, chovám k němu úctu, protože jeho tvůrce se rozhodl za vlastní peníze něco zkusit. S dostatkem financí by třeba ty filmy vypadaly jinak. Film je nejdražší umění, které existuje. Na nic jiného v kultuře nepotřebujete takové množství peněz.

Proto už nechcete pokračovat v udílení Plyšového lva? Rozhodně. Zlaté maliny v Americe jsou hlavně zábava. Dostávají je hvězdy jako Demi Moore, Sylvester Stallone, nebo Sharon Stone za filmy, které mají lehce hloupé komerční náměty. U nás se to bohužel začalo dávat za ten skutečně nejméně povedený film, a to se mi přestalo líbit. Od určité doby – od jednoho tvůrce, kterého nechci jmenovat – se to proměnilo spíše v tragédii. Já ale nechci dávat lidem negativní energii, aby se kvůli tomu trápili. Ono někdy stačí, když natočíte film a přečtete si kritiku.

Projevuje se nějak na Českých lvech fakt, že se tady všichni filmaři a herci navzájem znají a pojí je určité vazby? Rozumím, na co se ptáte, ale neumím na to odpovědět. To byste musel obejít všechny členy Akademie a zeptat se jich. Samozřejmě že se znají, ale v Americe nebo ve Francii, kde trhy jsou mnohem větší, se v podstatě také všichni znají. Potkáváte se na Českých lvech, potkáváte se ve střižnách, ve studiích. To je, jako byste se mě zeptal, jestli se tady všichni znají v oblasti plynárenského průmyslu. Znají se. Někdo míň, někdo víc. Každé hlasování každopádně probíhá tajně, sčítá je notářka a každý člen ČFTA hlasuje sám za sebe a ohodnotit sám sebe nemůže, to jsou pravidla. Jestli něco konzultuje, nebo se radí s kolegou, to nemohu ovlivnit. Nikdo ale nesmí hlasovat ve své kategorii.

Kolik procent členů hlasuje? Šedesát sedmdesát. Nikdy se nám nestalo, že by hlasovali všichni. Členů Akademie je kolem sto padesáti a každý rok se nám schází ke stovce hlasů. To už je, myslím, dost reprezentativní, aby cena měla dost vysokou hodnotu.

Nepoškozuje Českého lva, když ceny vítězům předávají sponzoři? Já vám položím jinou otázku: Z čeho jiného by se ta akce měla zaplatit?

Takové jsou podmínky sponzorů? Je to naše nabídka vůči nim a myslím si, že je to zcela férové za to, že nám umožňují, aby se Český lev vůbec konal. Že jsou dny Českého lva v kinech, že máme nominační večer, hlavní večer, že můžeme vyrobit ty sošky. Není tady jiný subjekt, který by na to peníze investoval. A položím vám ještě jinou otázku, protože ta vaše se mi zdá krajně neférová: Myslíte si, že je správné, že při hokeji není na ledě mezi logy už ani vidět puk? Je to správné? Myslíte si, že je správné, že televize nechá vysílat kdejaký sportovní pořad s mantinely oblepenými reklamou, ale když v rámci kultury ukážete jedno logo, jste peskován? Myslíte si, že tyhle otázky jsou od vás férové? Měl byste se ptát, proč je v rámci kinematografie nečestné ukázat, že vás někdo podporuje. Já jsem naopak hrdý, když mohu ukázat, že někdo u nás podporuje kulturu, když ne stát.

Souhlasím, že by si sponzoři v oblasti kultury zasloužili větší publicitu, ptám se, jestli na druhé straně občas nezneužívají situace. V tom, že žádají něco, co by v zahraničí bylo nemyslitelné. Nedávejte mi příklady ze zahraničí. Česká republika má nejhorší zákony v oblasti audiovize. Sponzoři klidně budou dál sponzorovat jen fotbal a hokej, protože tam se nic takového neřeší. A mně vadí, že vy tyhle věci vůbec řešíte. Když se ukáže ve filmu logo sponzora, když ukážete na výročních cenách logo sponzora, tak to má vadit? V rámci hokeje, fotbalu, basketbalu je to všem jedno. No je to tak!

Nic proti logům ve filmu, ale sponzor předávající výroční ceny, to už je na náš vkus moc. A na můj vkus je to obrovská pocta, že tomu člověku můžu vzdát hold. Na výročních sportovních akcích se děje úplně totéž. Tak nevím, kam míříte. Že by dvojí metr?

Čím to, že navzdory nepříznivým podmínkám, o kterých mluvíte, vznikne v Česku každým rokem kolem dvaceti filmů? Vy jste mě neposlouchal – euforie, entuziasmus, nadšení, touha, tradice. Tradice je silný motiv. Působí tu FAMU s evropským jménem, kde studují i cizinci, máme tady skvělé filmy, které jsou mezinárodně oceňované. I to pomáhá vytvářet touhu. To máte jako s hokejem. Když hokej funguje a lze v něm něčeho dosáhnout, všichni tátové chtějí, aby děti hrály hokej. Ve filmařině patříme mezi státy s nejlepší tvůrčí potencí a byla by škoda to zakopat do země.

Je situace tak zlá, že hrozí zánik českého filmu? Ne, pořád se budou točit filmy, ale třeba jednodušší formou, amatérštěji, a v evropské nebo světové kinematografii nebudou mít šanci obstát. Bude to jenom české potěšení. Nevěřím, že by český film skončil.

Lze v České republice naopak natočit film, který se zaplatí jen z návštěvnosti a prodeje nosičů? Určitě. Věřím, že třeba takové Pupendo, na které přišel skoro milion lidí, může patřit mezi ně. Podobných filmů je ale opravdu jako šafránu. Druhá cesta je, že si to domluvíte tak, že vám nikdo nebude nic účtovat a všichni vám dají všechno zadarmo. Pokud možno i herci budou hrát zadarmo. Pak se film zaplatí, když ho natočíte za nula, nula, žádná celá nic.

Mění se přístup diváků k českým filmům? Co považujete za největší předěly od devadesátých let? To je těžká otázka. V jedné věci se to změnilo výrazně, malinko se budu opakovat: lidé k filmům přistupují jako ke zboží, které se může krást. To je vedle zákona o kinematografii největší problém českého filmu. Česká kinematografie potřebuje změnu zákonů v oblasti duševního vlastnictví. To je asi také proměna, kterou zaznamenává celý svět.
Jinak hodně zamíchaly kartami samozřejmě multiplexy. Natočit film pro multiplex vyžaduje zcela jiné parametry. V malých kinech třeba komedie fungují daleko líp, protože zvuk se tam neztrácí. Multiplexy jsou udělány dokonale pro velké americké filmy, kde jedou námořní flotily nebo se objeví letecké perutě. Nejsem si jistý, že pro český film je to ideální. Je to hodně velké plátno, hodně velký zvuk, ale ztrácí se tam společný prožitek toho malého kina. Čili multiplexy jsou pro něco dobré, pro něco špatné.

Co očekáte od digitalizace televize? Myslím, že televize se promění v totéž, čím jsou dnes rádia, časopisy nebo internetové portály. Nejsilnější přežijí, ti ostatní to budou zkoušet a budou umírat.

Myslíte, že pro vás bude víc práce? Bude velice mnoho práce, ale za daleko horších podmínek. Začne se ztrácet jedinečnost, umění se bude víc proměňovat ve výrobní pásy. Budou tu samozřejmě i silní hráči, ale trh se absolutně otevře. Hodně se to promíchá s internetem. Už teď, když si otevřete třeba iDnes, běhají tam i videa, filmy …třeba právě dokument o ČT.

Nezvažoval jste rozjet také vlastní televizi? Já kromě toho, že pracuju, také strašně rád žiju. Tahle otázka na mě padá docela často. Až někdo přijde a nabídne mi – tady je půl miliardy na rozjezd televize – tak ano, ale abych se sám staral o financování, na to v tuhle dobu nemám chuť ani čas. I když máme ateliér s kancelářemi připravený přesně tak, že by tam mohla sídlit malá digitální televize. Ale mě to zatím neláká. Vytvářet celovečerní filmy je pro mě mnohem zajímavější než jakákoli televize. Mě to pořád láká k tvůrčí práci, i když ono i produkování je tvůrčí práce. Je to docela zábavné, snažit se tu pyramidu postavit tak, aby nespadla, a to pokud možno ještě špičkou dolů.

Co soudíte o fenoménu dokumentárních filmů běžně promítaných v kinech? V kinech se může promítat třeba i mistrovství světa ve fotbale. Jde o ten kolektivní prožitek. Já mám dokumenty strašně rád. V kinech to byl třeba Bowling for Columbine. Včera jsem viděl jiný dokument, který mi poslal kamarád právě internetem, protože jinak bych se k němu asi nedostal, ale zasloužil by si i kina. Bylo to o tom, jak se zpochybňuje 11. září a dopad boeingu na Pentagon. Ukazují, že po pádu celý Pentagon stál a že ten kráter v životě nemohl být od letadla. Když se na to kouknete, otevře vám to novou sféru přemýšlení. Jestli to vůbec byla nějaká teroristická organizace, jestli to třeba nebyla jen finta na lidi, aby mohla být válka. Dokumenty mají možnost znovu otevírat případy, o kterých si myslíme, že jsou jasné. Viděl jsem také dokument o přistání Američanů na Měsíci, po jehož zhlédnutí jsem zapochyboval, jestli Američané na Měsíci někdy přistáli. Stejně tak si nejsem jistý, jestli na Pentagon dopadlo letadlo. Neexistuje jediný záběr, který by to zachycoval, přestože Pentagon má tisíce kamer, a ten kráteřík neodpovídá velikosti letadla, nehledě na to že na fotkách a filmech nikde nejsou trosky letadla a tak dále. To je síla dokumentu, sběru materiálu. To je to, co přitahuje lidi do kin. Jiný pohled.

Není tohle naopak strašně nebezpečné? Nebyl by přece problém natočit dokument, po jehož zhlédnutí byste si řekl, že holocaust se nikdy nebyl. To, co říkáte, je malinko zavádějící. Použil jsem jako příklad události odehrávajících se jedenkrát v jednom místě a čase. Myslím, že každý dokument má právo vzniknout a právo odkrývat pohled z jakékoli strany. Nemůžeme se držet jenom jedné pravdy. Já jsem neřekl, že Američané nepřistáli na Měsíci, že na Pentagon nedopadlo letadlo, ale viděl jsem argumenty, které to značně zpochybňují. Představte si, kdyby dějiny mohla vždycky psát ta strana, která prohrála… Dějiny by vypadaly úplně jinak. Co kdyby ty holky, které upalovali jako čarodějnice, měly možnost napsat dějiny a nepsala je církev? Asi bych věřil víc takzvaným čarodějnicím, jak ta doba fungovala. Jsem strašně nerad, když nějaká mocenská diktatura stanoví, jak dějiny byly a jak to vypadalo. Nejsem člověk, který stoprocentně věří všemu, co se řekne v televizi nebo napíše v novinách, raději vidím nejrůznější varianty toho, co se mohlo stát.

Petr Vachler (40), majitel a ředitel společnosti Vachler Art Company, producent, režisér, příležitostný herec. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK, obor defektologie, dále studoval na FAMU obor scenáristika-dramaturgie. Už během studia produkoval vidoklipy, reklamy a Kinobox. „Po třech letech jsem ale zjistil, že pracovní vytížení je tak velké, že jsem si musel vybrat, jestli psát práce do školy, nebo pracovat. Takže jsem už tenkrát upřednostnil práci,“ vzpomíná. Ve Vachler Art Company osobně režíroval a produkoval reklamní spoty (například pro ŠkoFin čiOlympus) a videoklipy (Lucie, J.A.R., Janek Ledecký). Dále produkoval a režíroval televizní pořady pro všechny celoplošné domácí televize (Kinobox, Prology, Vsaďte se!, Videománie, Dotkněte se hvězd, Tváře českého filmu a další). V roce 1993 připravil první ročník výročních filmových cen Český lev, jehož je autorem. V roce 1995 založil Českou filmovou a televizní akademii, ve které působí dodnes jako ředitel. V roce 2005 jako režisér a scénárista debutoval celovečerním snímkem Doblba!