Právě jste se vrátil ze Švédska, kde jsem byl se svými syny týden na rybách. Jaký byl návrat do práce?
Moji synové to neradi vidí, ale já se buď věnuji práci, nebo o práci aspoň přemýšlím. Tak jsem to dělal i uprostřed švédské přírody a kromě času, který jsem přímo strávil u vody, jsem žádnou větší přestávku neměl.
Co Vás na práci baví tolik, že si ji vozíte s sebou?
To je, jako kdybyste se mě ptala, proč se mi líbí zrovna moje žena. Mám asi jen jedinou nadprůměrnou vlastnost, a to je vytrvalost. V ničem jiném vlastně nevynikám, jen prostě mám pevnou vůli.
Kdybychom se vrátili na začátek Vašeho podnikání, proč jste se rozhodl investovat svou pevnou vůli zrovna do knih?
Já jsem si knihy nevybral, bylo to řízení osudu. Vystudoval jsem matematiku, pak jsem ji chvíli učil, potom jsem programoval, a když mě to přestalo bavit, začal jsem se zabývat počítačovou lingvistikou, tedy počítačovým zpracováním přirozeného jazyka. Volně řečeno jsem počítače učil mluvit a rozumět textu. K tomu se využívají slovníky, které sice musí být speciální, ale vycházejí z běžně známých příruček.
Protože ale v 90. letech u nás slovníky téměř nikdo nevydával, začali jsme je vydávat my v Ledě jako softwarové produkty, tehdy šířené na disketách. Třeba Velký anglicko-český slovník Haise a Hodka zabral po všech kompresích asi dvacet disket. Odtud byl jen krůček k tištěným slovníkům a pak k jazykovým učebnicím. Když jsme zdárně zpracovali největší dvojjazyčné slovníky pro angličtinu, němčinu, francouzštinu, ruštinu a výkladové pro češtinu, což bylo asi před deseti lety, přibrali jsme si do portfolia beletrii a literaturu faktu.
Jaký typ knih máte nejraději?
V roli nakladatele tíhnu ke knihám, které dokážou ohromit čtenáře, jdou pod povrch jevů, dokáží čtenářům okysličit krev, ovlivnit jejich rozhodnutí, jejich postoje a názory. Takových knih není mnoho, ale dokáží nakladateli vydělat na jiné zajímavé a užitečné, ale ne tolik sugestivní tituly. Celkově míříme k tomu, aby Leda vydávala knihy, které lidem otevřou oči. Tohle je naše heslo: „Vydáváme knihy pro lidi, kteří si kladou otázky, a pro ty, kteří si chtějí od otázek odpočinout.“
Vyhledáváme a vydáváme novinky od slavných současných autorů. Teď třeba připravujeme knihu Utopia Avenue od Davida Mitchella, který ve svých pětadvaceti napsal slavný Atlas mraků. Teď je mu dvakrát tolik, takže samozřejmě píše jinak. Tahle kniha líčí založení a další osudy fiktivní hudební skupiny v době Beatles, a je to příběh o naději, která se před lidmi z ničeho nic objeví… a která hořce končí. Mohlo to všechno skončit jinak, kdyby protagonisté příběhu neudělali jednu zásadní chybu? Anebo musí štěstí vždycky skončit předčasně?
V listopadu spatří světlo světa i další díla současných světových autorů, například mimořádná kniha španělské autorky Irene Vallejo s názvem Nekonečný zázrak, podtitul zní Jak člověk stvořil knihy a jak knihy utvářejí člověka a kniha vychází současně ve 25 jazycích.
Velký zájem čtenářů budí díla literárních klasiků, za několik dnů vydáme Zámek Franze Kafky v novém překladu skvělého germanisty Hanuše Karlacha a v mimořádné výtvarné úpravě s rozkládacími ilustracemi malíře Michala Singra. Takovou klasiku se vyplatí číst, její sláva nevznikla náhodou ani není uměle vyhnaná reklamou. Samozřejmě tyhle knihy číst nemusíte, ale pak zůstáváte stranou a nedojdou vám některé otázky a odpovědi už vůbec ne.
Pak jsou tu knihy z oboru non-fiction, hlavně populárně naučná literatura. Usilujeme o to, abychom českým čtenářům zprostředkovali nové pohledy na nejzajímavější oblasti poznání – oblasti, které se mohutně a překotně vyvíjejí, jako jsou psychologie, genetika nebo historie. Vždyť i její poznání se skokově vyvíjí. Nepodléháme většinovému proudu, který jen opakuje, co se někdy někde osvědčilo. Nepodléháme pseudovlnám, vyhýbáme se tomu, abychom s vaničkou vylili i dítě, čili nevydáváme texty, které by se zabývaly např. genderem, které by vyvolávaly zmatek v tom nejzákladnějším poznání a podobně.
Leda je jednou z nakladatelských výjimek, které nejde o zisk za jakoukoliv cenu. Nelze souhlasit s tím, že tzv. „ušlechtilý“ cíl omlouvá jakékoliv způsoby jeho dosažení.
Jak probíhá samotný proces vybírání knih? Když k Vám přijde spisovatel s knihou a chce, abyste ji vydali, co bude následovat?
Mnohem častěji přijde spisovatelka. Rukopis posoudí někdo z redakce a řekne, jestli se v něm skrývá jádro, nebo aspoň jadérko, na kterém by se dalo pracovat, aby se z něj stala kniha k vydání. Ale to se stane zřídkakdy. Pokud tam tedy jadérko je, tak autorku pozvu na oběd – za rok se to stane asi tak čtyřikrát –, tam s ní proberu, co hlavně chce sdělit, co o tom doopravdy ví, a podle toho se rozhodnu, jestli to dává smysl. Za rok to dalo smysl v jednom případě, takže to není činnost, která by přinášela velké ovoce. Rukopisy od mužských autorů přicházejí naprosto výjimečně, muži asi dělají něco jiného, nevím co, ale není to vidět. Třeba běhají po lese.
Kolik knih musíte ročně prodat, abyste byli v zisku?
Docílit v knižním oboru výrazného zisku, který nemusíte celý použít na nákup nových titulů, to je v českém prostředí výjimečná věc. Čechů je málo a knihy nejsou v posledních dvaceti letech v centru jejich pozornosti. Samozřejmě si přejeme, aby každá naše kniha byla zisková, jenže předvídat budoucnost nikdo nedokáže, a tak je nesmírně obtížné uhodnout, která knížka se bude prodávat. Prodejnost se dá předpovědět u klasické literatury, tam je překvapení málo pravděpodobné – bohužel i překvapení směrem nahoru.
V anglicky mluvících zemích je skutečně komerčně úspěšný zhruba jeden titul z tisíce. U nás se ročně vydává jen několik málo tisíc novinek, takže podle toho vypadá počet bestsellerů.
Hodně nám pomáhá, že máme příznivce v zahraničí – české emigranty v Americe, Austrálii a Francii, kteří cítí vlastenecké nutkání nám bez nároku na odměnu posílat tipy na zajímavé a úspěšné knihy. Některé dobře míněné rady se dají odmítnout bez velkého přemýšlení, ale v nadějných případech je třeba vynaložit mnoho času i námahy i v případech, kdy rozhodnutí nakonec není kladné.
6. listopadu se budou vyhlašovat výsledky Bookerovy ceny, což je něco jako knižní Oscar. Mezi šesti finalisty máme dva naše autory. Když jsme se pro jejich knížky rozhodli, nevěděli jsme, jak se tahle cena bude vyvíjet. Držte autorům i nám palce!
Jaká jména to jsou?
Americký spisovatel Richard Powers, který získal v roce 2019 Pulitzerovu cenu za román Stromy znamenají svět, vydali jsme ho loni. Pak je to Maggie Shipstead, jejíž Great Circle vydáme v příštím roce.
Vydal jste někdy bestseller, na který dodnes vzpomínáte?
Máme izraelského autora Yuvala Noaha Harariho. Je to profesor historie z Tel Avivu a teď už obrovská světová veličina. Napsal trojici knih, první díl se jmenuje Sapiens neboli stručné dějiny lidstva, druhý je Homo Deus a předloni jsme vydali třetí svazek 21 lekcí pro 21. století. Jsou to mimořádně chytré knížky a dá určitou námahu je pozorně přečíst, ale jsou výborné a představují skutečné bestsellery. Nevystupují tam žádní králové ani vojevůdci, ale lidstvo v rozhodujících etapách vývoje. Titulu Sapiens jsme do této chvíle prodali asi 25 000, což je na české poměry velký úspěch.
Největší úspěch ale v posledních deseti letech měla kniha jakéhosi pána, který píše pod jménem Láďa Hruška a jeho kniha pojednávala o tom, jak uvařit večeři za dvanáct korun. Prostě kniha receptů na velmi laciná jídla, která, jak jsem zjistil, se vůbec nedají jíst. Prodalo se jí 250 000 výtisků, což znamená, že z dospělých lidí si ji musel koupit asi každý patnáctý. Hrůza!
Vnímáte, že by se trh s knihami za poslední rok a půl, řekněme od ledna 2020, proměnil?
Obrat knižního trhu se v covidové době snížil zhruba o deset procent. Nás se pokles obratu netýkal, protože jsme právě loni razantně zvýšili produkci. Oprávněně jsme tedy očekávali strmý nárůst, jenže tomuhle očekávání se postavila do cesty chaotická úřední opatření.
Celkově pozoruji, že nejen knižní obor, ale i mnoho jiných oborů života společnosti funguje od desíti k pěti. Devadesátá léta byla plná naděje, a když Václav Havel po pádu komunismu prohlásil, že tato země nevzkvétá, jako by tím oznámil, že nadále už vzkvétat bude. V posledních deseti patnácti letech se ale hromadí negativa. I kolem knih. Česká DPH ve výši 10 % je v Evropě svou výší ojedinělá a v případě početně slabého národa postupně likviduje knižní kulturu. Českou knihu nemáme totiž kam vyvézt. A tak v německých nebo i polských knihkupectvích na zákazníka čekají čtenářské zážitky, ale u nás bych označil polovinu vydávaných novinek prakticky za odpad.
Přiznám se, že jsem čekala, že když lidé měli více času na čtení, tak se u někoho mohla projevit touha přemýšlet do hloubky. A ono to vypadá, že je to úplně naopak.
Když zmatení vládní činovníci zavřeli knihkupectví, těžko se mohla projevit lidská touha po knihách. Když rozvrátíte život společnosti, o což se u nás vládnoucí skupina svou neobratností zasloužila, nemůže být v pořádku ani cirkulace knih.
Co musí podle Vás kniha splňovat, aby byla dobrá?
Knih, o kterých si lidé, co se jimi zabývají, myslí, že jsou dobré, není mnoho. Na světě jich vzniklo za celou dobu, co je lidé píšou, několik set. Nejstarší knihy v naší nabídce se datují rokem 1800, takže jen nabídku našeho nakladatelství vyplodilo asi dvacet generací celého světa. Dobrá kniha musí přežít svou dobu!
Pokud nechceme tak dlouho čekat, můžeme říct, že kniha musí člověka zasáhnout natolik, aby, když ji dočte, byl aspoň malinko jiný, než když ji začal číst. Musí působit na jeho city, na jeho životní pocit. Nejde o to, nacpat knížku moudrostmi, ale zpracovat emoce tak, aby působily na čtenáře. Výhodu samozřejmě mají čtivě napsané knihy. Autorů, kteří dovedou do knihy vložit kus sebe, aniž by cokoliv předstírali, je málo. Občas se vyskytne skutečný génius, který takovou životní knihu napíše v pětadvaceti, například David Mitchell nebo Francis Fitzgerald. Abyste v mladém věku stvořili knihu, která ovlivní celé generace, musíte mít opravdu speciální vlohy.
Když zmiňujeme skvělé spisovatele, tak o vás je známo, že jste se setkal s Johnem Irvingem. Mohu se zeptat, jak na Vás působil?
John Irving se narodil začátkem čtyřicátých let a jeho nejslavnější kniha Svět podle Garpa vyšla v letech sedmdesátých, když mu bylo přes třicet. Já jsem se s ním setkal, když už mu bylo sedmdesát. Předtím se desítky let věnoval wrestlingu. Asi dvacet let závodil, pak byl rozhodčím a trenérem, takže když se mu člověk v sedmdesáti podíval na uši, už téměř nic neviděl, protože mu je soupeři kdysi utrhali. Zápasem trpí i klouby, takže John se belhal. Dneska je mu zase o deset let víc, ale pokud vím, tak stále píše. Napsal už dohromady asi patnáct knih, ale žádná nedosáhla kvalit a ohlasu Garpa nebo sugestivních Pravidel moštárny.
Mimochodem, John Irving je jediný známý muž, který si stěžuje, že ho znásilnila žena. Popisoval v několika rozhovorech, že se to stalo, když mu bylo jedenáct. Ta žena byla pochopitelně starší.
Existuje kniha, kterou by si podle Vás měl přečíst každý?
Na světě existují asi tři nebo čtyři stovky knih, které by zvídavý člověk měl nebo mohl přečíst. Nemusí je číst všechny, vlastně jich stačí necelá stovka.
Co doporučuji ke čtení, to závisí na tom, která kniha mě momentálně baví a fascinuje. Existuje například postava lékaře, původem Švéda, jmenoval se Axel Munthe. Na konci 19. století studoval medicínu v Paříži u slavných profesorů, pak tam zůstal a stal se módním lékařem bohatých vrstev. Měl schopnost zapůsobit na lidi svou osobností a charismatem, neřekl jim pouze suchý výčet nemocí, ale pracoval s nimi i psychologicky. Často k němu chodily bohaté dámy, kterým zdravotně nic nebylo, ale prostě se nudily. Soucítil se slabými, takže zdarma léčil pařížskou chudinu. Pak působil nějakou dobu v Římě, zamiloval se do italské kultury a na ostrově Capri si vlastníma rukama postavil slavnou vilu.
Napsal krásnou Knihu o životě a smrti. Tam dramaticky a zajímavě líčí život módního doktora i to, jak vilu stavěl a vyzdobil ji antickými artefakty, z nichž některé sám vykopal na zahradě nebo vylovil z moře. Osobnost, jakých je málo. Pokud si člověk tu knihu přečte, pocítí soucit k těm, kdo mají v daném okamžiku větší smůlu než on. A třeba ho to někam posune.
Co čtete, když nemusíte číst nic?
Čtu všechno. Narodil jsem se pod Beskydami ve vesnici jménem Fryčovice. Když mi bylo deset nebo dvanáct, tak jsem mě několik let za sebou vyhlásili za nejpilnějšího čtenáře místní knihovny. Rodiče neradi viděli, když jsem si přinesl každou neděli pět nebo šest knížek a do příští neděle jsem je všechny zhltal. Dokud nebyly přečtené, odmítal jsem jít s kamarády ven.
Teď zrovna pročítám detektivní příběhy Rexe Stouta, který se vyznačuje humorem. Pořád mám zlozvyk číst všechno, co mi přijde pod ruku.
Kromě toho, že rád čtete, Vás prý baví i matematika. Vystudoval jste matfyz a získal příležitost jít do NASA. Proč jste to neudělal?
Tehdy byla v Americe spousta významných matematiků emigrantů, kteří opravdu dovedli oboru něco přinést, například průkopník počítačů doktor Svoboda. Ten mě tehdy na dálku představil Katherine Johnson, první matematičce černé pleti v NASA, která zemřela vloni ve věku 101 let. Dráhy prvních letů do vesmíru počítala ještě s logaritmickým pravítkem, a když měl vzlétnout první americký kosmonaut John Glenn, požádal speciálně ji, aby proboha tu jeho dráhu přepočítala, než vleze do rakety. Já jsem měl starší rodiče, proto jsem svůj sen vzdal.
Myslíte si, že vztah k matematice ovlivňuje i Vaše podnikání v jiném oboru?
Nepochybně ano. Kdo prošel náročným studiem matematiky, většinou přemýšlí trochu jinak, například důsledněji a důkladněji. Matematika naučí člověka nezapomenout na žádnou možnost. Málo pravděpodobné věci se sice musí a mají zanedbat, ale je třeba přemýšlet uceleně a nezapomenout na nic podstatného, co by mohlo další vývoj věci, o níž člověk přemýšlí a chystá ji, ovlivnit a pokazit.
Abychom nekončili pesimisticky, jaké máte plány do budoucna? S Ledou a se životem vůbec?
Podle psychologů je v každé populaci deset až patnáct procent přemýšlivých lidí, kteří se nedají jen tak opít rohlíkem a znají cenu svoji, života a času. Přemýšlejí dál než jenom do pozítří. Vynechme děti a dojdeme k tomu, že u nás je určitě půl milionu lidí, kteří by mohli pohnout společností – to je optimistická perspektiva. Bohužel neznáme budoucnost a nevíme, jaké síly možná budou působit opačným směrem. Ale doufám, že těch pět set tisíc lidí dokáže proměnit veřejný i soukromý život v něco kvalitnějšího a rozumnějšího.
A chtěl bych docílit toho, aby si nás tito lidé důkladněji všimli – vždyť knihy vydáváme, nejen abychom se uživili, ale i proto, abychom jimi lidem něco podstatného pověděli.
