Mají už Poláci takové neradostné štěstí, že jejich existenční starosti předznamenávají existenční starosti mnoha dalších Evropanů. Poté, co se stali první obětí přímé vojenské agrese nacistů, stvořila marnost jejich povstání ve čtyřiačtyřicátém roce vzorec pro stalinizaci celé východní Evropy. I tentokrát se bojuje na varšavských březích Visly a znovu jsou ve hře Západ a Rusko; jen aktéry jsou, pěkně podle doktríny sebeurčení národů, sami Poláci.
Na sto tisíc se jich minulé pondělí večer sešlo před prezidentským palácem na někdejším krakovském předměstí, zhruba v místech, jež před třiasedmdesáti lety drželi povstalci marně očekávající sovětskou pomoc. Kde jejich dědové padali po tisících, aby na oslabených nacistech vybojovali zpět ztracenou národní svobodu, demonstrovali nyní proti ztrátě demokracie.
Ironicky slavili inauguraci svého prezidenta Andrzeje Dudy. Ačkoli je v úřadě již dva roky, teprve během pondělka se poprvé zachoval jinak než jako poslušná loutka ovládaná partají Právo a spravedlnost. Ta před dvěma lety získala většinu v Sejmu a od té doby rázně kráčí po cestě, na níž předběhla maďarského premiéra Viktora Orbána a dýchá na záda tureckému prezidentovi Tayyipu Erdoganovi. Nesli trasparenty v polštině i angličtině, jak je dnes globálním zvykem; na některých z nich se skvěl nápis „PiS off!“, kombinující polskou zkratku vládnoucí partaje s anglickým pokynem „vypadni“.
Pozdní inaugurace
Pro černý humor je Varšava posledních dnů jako stvořená. Prezident Duda odmítl minulé pondělí podepsat dva ze tří zákonů, jimiž by nejmocnější muž země, šéf PiS Jaroslaw Kaczynski, získal naprostou kontrolu nad celou polskou justicí. Tamní novináři zajásali, oslavujíce „vítězství lidu“. Tak aspoň Dudův čin popsala Gazeta Wyborcza, deník se zhruba levostředovou orientací. Centristická Rzeczpospolita psala o „aktu prezidentského odporu“, zatímco bulvární deník Fakt analyticky podotkl, že „veto zničilo Kaczyňského“. V úterý ráno, kdy se noviny s těmito titulky začaly prodávat, Duda podepsal třetí z vládních návrhů, jenž dává ministrovi spravedlnosti (zároveň je generálním prokurátorem) právo jmenovat či odvolat soudce prvoinstančních soudů.
Polský prezident Andrzej Duda se částečně postavil rodné straně PiS. Otázkou je proč.
V souvislosti s navrhovanými zákony a následným prezidentským vetem vyvstaly tři základní otázky. Zaprvé, proč se Andrzej Duda rozhodl právě teď vystoupit proti svému chlebodárci Kaczynskému, jemuž vděčí za kariéru a kterému předcházející dva roky podepisoval jeden jeho divoký zákon za druhým, aniž by okem mrkl? Zadruhé, jakou má Duda pozici, aby veto ustál? Zatřetí, co s polským problémem zmůže Evropská unie?
Pokud nejste příznivci turecko-ruské cesty a myslíte si, že systém dělení moci mezi parlament, exekutivu a justici dává smysl, ani jedna z odpovědí vám nedává mnoho důvodů k optimismu. „Prezident se postavil slabě k vymýtání postkomunismu,“ řekla v úterý premiérka Beata Szydlová, „my však svůj úkol splníme.“
Vymýtit postkomunisty!
Pozice vlády zní zhruba tak, že polská justice je prožraná postkomunismem, tedy režimem, jehož zkorumpovanost odvála veškerou prosperitu do kapes liberálních elit, které dělají dlouhý nos na bohabojné - a většinou chudé - obyčejné Poláky. A skutečně; Polsko je jedinou zemí OECD, jejíž ekonomika v reakci na finanční krizi let 2007 až 2008 neprošla recesí a je navíc největším čistým recipientem peněz z Evropské unie (od vstupu v roce 2004 to bylo zhruba 350 miliard eur). Na čtyřicet procent obyvatelstva však pracuje v zemědělství, a ačkoli právě zemědělci sbírají eurodotací více než kdo jiný, příslovečná vlna prosperity věru nenadnáší všechny polské lodě stejně vysoko.
Aby tento prohnilý režim, jehož pozice střeží nereformovaná justice (ačkoli průměrný věk polského soudce je 38 let), konečně přestal Poláky sužovat, je třeba zásadního řezu, tvrdí Kaczynski a vláda, kterou řídí z partajního sekretariátu. Sám jejím členem není. Když v letech 2005 až 2007 v premiérském křesle seděl, byl tak nepopulární, že před volbami v roce 2015 raději přenechal místo lídra poslušné Szydlové.
Všemocný Ziobro
Kaczynského recept na nápravu korupce spočívá v tom, že veškerou moc nad justicí soustředí do rukou jediného muže, ministra spravedlnosti Zbigniewa Ziobra. Ten není v řečené funkci nováčkem. V letech 2005 až 2007 proslul tvrdou rukou a přiznáním, že si nahrával rozhovory s konkurenčními politiky za účelem jejich pozdější diskreditace.
Ziobro už tehdy zastával funkce ministra spravedlnosti a generálního prokurátora zároveň. Samo o sobě to není nic divného; právě tak to funguje třeba vUSA. Tuskova Občanská platforma však tento model považovala za riskantní a po volebním vítězství v roce 2007 obě funkce znovu rozdělila. Kaczynski a Szydlová je ale loni znovu sloučili - a takto kumulovanou moc opět svěřili Ziobrovi.
Právě tomuto Ziobrovi dával vetovaný návrh zákona pravomoc zbavit se nepohodlných soudců Nejvyššího soudu. Všichni měli podat demisi a zůstali by jen ti, které by Ziobro povolal zpět. Ty zbylé by podle druhého vetovaného návrhu jmenovali Ziobrovi kolegové v Sejmu. Právě zákonodárci by dostali pravomoc jmenovat členy Národní soudcovské rady, jež zase jmenuje kandidáty do obou nejvyšších soudních instancí, Nejvyššího soudu a Ústavního tribunálu. (Tradičně tato role patří komisi soudců, což je výrazem snahy o omezení přímého politického vlivu v justici.)
Při současném obsazení Sejmu to je recept na vládu PiS ad nauseam. Není tedy divu, že právě soudní reforma leží Kaczynskému na srdci obzvlášť naléhavě. Co však přimělo Dudu, aby se vzepřel?
Slovo disidentky
Spekulace - a nic lepšího k dispozici není - se různí. Sám Duda říká, že „přes víkend konzultoval s experty“. Optimisté tvrdí, že v jeho politickém probuzení má prsty jeho osmdesátiletá poradkyně, disidentka z komunistických dob Zofia Romaszewska. „Pane prezidente, žila jsem ve státě, v němž měl generální prokurátor neuvěřitelně mocnou pozici a mohl si dovolit prakticky cokoli. V takovém státě už žít nechci,“ měla mu prý říci.
Je opravdu možné, že se v Dudovi probudily demokratické instinkty, jež v něm dosud spolehlivě spaly. Nebo je možné, že se zalekl konfrontace se západními spojenci (o níž ještě bude řeč). Hodně se mluví o tom, že Duda absolvoval telefonát s americkým State Departmentem.
Je také možné, jak píše Gazeta Wyborcza, že nejdůležitější roli v prezidentském vetu sehrála Dudova letitá osobní řevnivost na Ziobra. Rzeczpospolita pro změnu spekuluje, že si prezident chce založit vlastní partaj, na jejímž hřbetě by se mohl dovézt až ke znovuzvolení. Nebo chce upokojit Evropskou unii a prosadit v obou vetovaných zákonech kosmetické změny, jež mu potom umožní nechat vlka-Kaczynského nažrat a kozu vlastní aureoly ochránce polské demokacie nechat neporušenou.
Buď jak buď, Dudova pozice je prekérní - musí spoléhat na to, že PiS nesežene v Sejmu dostatek spojenců k přehlasování veta, a nejspíš nemůže počítat s tím, že by byl v příštích volbách jejím prezidentským kandidátem.
Polská policie prý špehuje demonstranty a opozici. Čtěte více
Odpůrci turecko-ruské cesty upínají naděje k Evropské unii. Je přitom pravděpodobné, že se jim nepovede o mnoho lépe než účastníkům varšavského povstání, kterým Stalin odepřel pomoc. Ne že by evropští lídři byli stejně cyničtí; mají však slabou munici.
Junckerova Evropská komise přitom jedná na bruselské poměry rychle. Ve středu odsouhlasila, že se pokusí Polsko zbavit hlasovacích práv v EU, pokud se vládě podaří penzionovat soudce Nejvyššího soudu. Spuštění sedmého článku lisabonské smlouvy by bylo první v dějinách Unie.
Takovému radikálnímu tahu (v Bruselu se o něm mluví jako o „atomové verzi“) musejí předcházet dva kroky: Unie musí vypracovat podrobnou zprávu o tom, co se v dotyčné zemi děje, a poté doručit doporučení, jak mají věci podle jejího názoru vypadat správně. V případě Polska již oba kroky proběhly.
Tma na konci tunelu
Pro demokraciemilovné Poláky to však mnoho světla na konci Kaczynského tunelu neznamená. Zaprvé, ke spuštění článku 7 je třeba souhlasu všech zbývajících členských zemí Unie a maďarský premiér Viktor Orbán již jasně řekl, že návrh nepodpoří. I kdyby tak však nakonec pod tlakem Bruselu učinil, absence polského hlasu v unijním rozhodování by nejspíš pouze posílila nacionalismus - rozuměj antievropanství - ve smýšlení dnešních příznivců PiS.
Jediná páka, která Bruselu v ruce zbývá, jsou peníze. Polská vláda počítá letos se zhruba deseti miliardami eur, jež má z unijní kasy obdržet (při rozpočtu 77 miliard to není málo). O penězích vyplácených členským zemím v několika příštích letech je však již dávno rozhodnuto a v současné době je řeč o platbách pro rok 2021 a dále. Do té doby Kaczynski a jeho lidé tlak EU fyzicky nepocítí. A každý rychlejší krok by musel vést přes změnu pravidel, kterou by z logiky věci musela iniciovat německá kancléřka Angela Merkelová, jíž se do toho pochopitelně z historických důvodů nechce. Pamětníků varšavského povstání zbývá již jen málo, ale vzpomínka je díky Polákům samotným stále živá. Pokud Kaczynski prosadí svou, bude - paradoxně přes vlastní rusofobní rétoriku - na přímé cestě ke způsobu vládnutí, jenž je doma od Kyjeva na východ.
Čtěte také:
Brusel vůči Varšavě zahájil proceduru kvůli spornému zákonu
Evropská komise přitvrdila. Polsko má měsíc na nápravu justiční reformy
