Výpady bratrů Kaczyńských vůči Německu solidaritu unie nezničily
Na summitu Evropské unie v Bruselu 21.-22. června se odehrály scény, které mohou ovlivnit další vývoj vztahů mezi některými jejími členskými zeměmi. Očekávalo se sice ostré jednání o změnách v konkrétních bodech ústavní smlouvy pro Evropu, ale už předem bylo jasné, že dokument zůstane v podstatě zachován a bude jen nepatrně upraven. Toto přesvědčení vycházelo z toho, že většina států a obyvatel EU ústavní smlouvu ratifikovala a přála si její platnost. Tuto demokratickou většinu nemohla zvrátit ani malá skupinka států, vedená elitáři, odtrženými i od většinového mínění ve vlastních zemích.
Většinový názor.
Nedávno známý britský historik Niall Ferguson upozornil na to, že průzkumy veřejného mínění ukázaly, že dvě třetiny voličů v unii by chtěly ústavu EU, 62 procent podporuje její Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, 56 procent si přeje, aby měla vlastní armádu, a 51 procent přímo voleného prezidenta. Jinak řečeno, většina občanů EU si přeje unii nejen zachovat, ale i posílit její dosavadní vývoj ke společné státnosti. Bruselský korespondent polského deníku Gazeta Wyborcza Konrad Niklewicz pak napsal, že také v Polsku existuje většina, která si přeje další politickou integraci Evropy i evropskou ústavu, a to navzdory opačnému názoru polské vlády. Větší část Poláků také chce silnější společnou politickou Evropu a přeje si poskytnout unii větší pravomoci v oblastech jako hospodářský růst, ochrana životního prostředí a zemědělství.
Karta národní identity.
Na summit do Bruselu však nepřijeli z Polska politici, kteří by bojovali za tyto většinové zájmy svých občanů, ale hráči se zcela jinými kartami v ruce. Neusilovali o udržení politické integrace unie a její posílení, což by odpovídalo národním zájmům Polska, ale snažili se o zachování národní identity vytvořené během dvou uplynulých století. Identity, k níž patří i vzpomínky na padlé v beznadějných, ale mimořádně hrdinských bojích proti německé a sovětské okupaci. A jejíž součástí je i hrdinství Solidarity, která se podílela na zániku sovětského komunismu, a osobnost Jana Pavla II.
Problém ovšem spočívá v tom, že při zdůrazňování a posilování národní identity může jít v zásadě jen o dvě možnosti. První je posilování národní identity uvnitř společenství, jehož je dotyčný národ součástí. Evropská unie přitom vždy ve svých dokumentech zdůrazňovala, že chce a bude podporovat rozvoj národních identit členských států. Druhou pak je její posilování proti danému společenství, spojené s pěstováním obrazu národního nepřítele. A to i přesto, že údajný nepřítel je členem společenství a od vzniku této instituce u něj projevy nevraživosti nelze ničím doložit.
Polsko-německé vztahy.
To se týká samozřejmě polsko-německých vztahů, v nichž od konce druhé světové války proběhl proces vzájemného sbližování a smiřování a Německo mnohokrát dalo jasně najevo, že si uvědomuje své viny a že již nikdy nedopustí opakování něčeho podobného. Polsko se stalo jakýmsi privilegovaným sousedem Německa, který se mohl vždy spolehnout na německou pomoc a podporu. To však v optice tradiční polské národní identity nehraje téměř žádnou roli. Není to totiž moderní národní identita, ale muzejní exponát, v němž nehrají žádnou roli hodnoty jako evropská solidarita, společná odpovědnost za Evropu či vědomí vzájemné závislosti. Hodnoty, jež ostatně Poláci skvěle projevovali například v dobách, kdy bojovali s Turky nejen proto, aby hájili své území, ale i křesťanskou Evropu.
Jako na bitevním poli.
Polský prezident Lech Kaczyński přijel do Bruselu jako na bitevní pole - s vytasenou šavlí a v polských národních barvách. Byl odhodlán vybojovat bitvu především s Němci, zastoupenými německou kancléřkou Angelou Merkelovou, o to, aby vliv Polska a Německa zůstal v unii stejný. A to bez ohledu na přibližně dvakrát větší počet Němců než Poláků. Proto také přivezl návrh určovat počet hlasů v Radě ministrů dle odmocniny z množství obyvatel země, který by polský vliv zachovával, přičemž mu nevadilo, že vzorec vynalezl německý profesor matematiky. Podporovali ho pouze čeští politici, kteří se Polákům marně vnucovali se svou rolí prostředníka mezi nimi a západoevropskými státy. Následně se však ukázalo, že rozhodující vliv na vyjednání konečného kompromisu měli lucemburský ministerský předseda Jean-Claude Juncker, francouzský prezident Nicolas Sarkozy, španělský premiér José Luis Rodríguez Zapatero a Tony Blair.
Nedůstojné divadlo.
Prezident Lech Kaczyński, kterého moderoval z Varšavy jeho bratr, premiér Polska Jaroslaw Kaczyński, hrál svou roli až do poslední chvíle skvěle - alespoň podle polské reprezentace. V očích západoevropských politiků vypadalo hodnocení jinak, protože ani jeden z nich nechápal summit EU jako bitevní pole, na němž se aktéři chtějí obelstít a porazit, ale naopak se dohodnout na nějakém kompromisu o pravidlech, podle nichž by mohli i nadále spolupracovat a společně se rozvíjet. Proto europoslanec za německé zelené Daniel Cohn-Bendit prohlásil, že šlo o „nedůstojné divadlo“, poslanec CDU Andreas Schockenhoff, že Poláci „demonstrovali velmi nemoudrý způsob jednání a izolovali se“, a SPD Swen Schulz promluvil o samém „dnu morálky a intelektuality“. Podobně se vyjádřil i italský ministerský předseda Romano Prodi a další politici.
Vystoupí Polsko z unie?
Mnoha lidem se začaly některé věci propojovat. Protiraketová obrana v Polsku je, jak například před několika dny výslovně potvrdil v českém tisku v jednom rozhovoru generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer, pouze záležitostí Spojených států a dotyčných zemí. Severoatlantická aliance s ní nemá nic společného a na jejím summitu v Rize o ní nepadlo ani slovo. Polsko se tedy jako člen NATO vědomě od tohoto společenství izoluje a totéž platí i o jeho vztahu k Evropské unii. Jakého výsledku může dosáhnout?
Postaví si proti sobě unii a možná se nebude moci spolehnout na její solidaritu v konfliktech například s Ruskem. Dnes mnozí politici naznačují, že důležitá bude klauzule o vystoupení z unie, kterou by Poláci mohli využít a poté získat takzvané privilegované partnerství. To se však s největší pravděpodobností nestane, protože až si většina Poláků uvědomí, k jakým výsledkům a za jakou cenu jejich národovci dospěli, sesadí je z vysokých funkcí.
Jiná realita.
Mnohem reálnější je to, co záhy začne fungovat: dvourychlostní Evropa, v níž státy jako Polsko nebo Česko, které podle ministra pro evropské záležitosti ČR Alexandra Vondry budou stále tahat za brzdu, začnou brzdit jen vlastní vagony a nasměrují je na vedlejší kolej. Lucemburský premiér Juncker prohlásil, že to bude logické východisko ze slepé uličky, do níž dotyčné státy Evropskou unii opakovaně přivádějí (jen tak mimochodem jde o největšího kandidáta na funkci prezidenta Evropské unie, který bude zřízen podle dohod z Bruselu). V této souvislosti musím dát za pravdu prezidentu Václavu Klausovi, že podle dohod z Bruselu se vlastně na dosavadním směru vývoje k většímu politickému sjednocení unie nic podstatného nezměnilo. Jádro ústavy zůstalo zachováno a bude se realizovat, i když s dílčími změnami a s určitým časovým posunem. Jinak řečeno, prezentace výsledků summitu v Bruselu českým premiérem Mirkem Topolánkem nebo ministrem Vondrou nemá s realitou nic společného.
Vstřícnost.
Vraťme se však ke vztahu Polska a Německa. Současná polská reprezentace dosáhla svými výpady proti Německu, v nichž instrumentálně zneužívala německých pocitů viny, toho, že se poprvé od konce druhé světové války za německé vedení státu, a především za kancléřku Merkelovou, postavilo celé politické spektrum Evropské unie - a proti Polsku. To je ovšem poslední věc, kterou Poláci ve své současné situaci potřebují. Jejich konflikt s Ruskem se pozvolna zvětšuje a nutně budou potřebovat solidaritu Evropské unie, zejména Německa. Budou se však na ni moci i nadále spolehnout. Kancléřka Merkelová jim totiž nabídla šanci zachovat si v příštích deseti letech (do roku 2017) svůj jinak neoprávněný vliv na rozhodování v Radě ministrů EU. Nyní je na nich, zda toho využijí.
