Politici v Polsku i v Česku by konečně měli začít myslet dál než na jedno volební období
Zatímco v hlavním tématu se zabýváme katastrofickou vizí, co se stane, až dojdou peníze, další významnou část tohoto vydání týdeníku Euro věnujeme Polsku, zemi, která jako jedna z mála v Evropě vypadá, že jí ty peníze tak brzy nedojdou. Nebo se tak přinejmenším tváří. V posledních letech jsme se přesvědčili, že to „tváření se“ má hmatatelné efekty. Přiznejme si, že polský optimismus a sebedůvěra nějaké plody přinášejí, byť při bližším pohledu toho optimismu zase tolik být nemusí.
Když se podíváme za způsob vládnutí, nelze přehlédnout, že po dramatických korupčních skandálech a rozpadu polské levice se u moci vystřídala jedna konzervativní a jedna liberální strana, kde by člověk čekal, že obě budou otočené spíše doprava a s větší důvěrou v tržní ekonomiku než v sociální experimenty. To ale platilo jen velmi omezeně. Je jistě skutečností, že třeba za zdravotní péči se v Polsku platí tolik, že v Česku by jen návrh na podobnou úpravu spoluúčasti nejspíš zaplnil tři Václavská náměstí demonstranty. Podobně je pravda, že Polsko má už řadu let druhý pilíř (u nás aktuálně rušený) penzijního spoření. Jenže právě soukromé důchodové spoření doplatilo na to, že polská vláda potřebovala urychleně zkonsolidovat veřejné finance, a vyhovět tak evropským kritériím. A vyrabování polských penzijních fondů tvrdě dolehlo na oslavovanou polskou burzu, která může rychle přijít o výsadní postavení ve východní Evropě.
Polské veřejné finance dlouho těžily z prodeje státního majetku; přesto v době krize spadly do dramatických deficitů mezi čtyřmi a šesti a půl procenta, zatímco letošní deficit by měl být přijatelnější. Skutečností také je, že schodkové hospodaření hnalo polský růst do neevropských výšin – až 4,3 procenta v roce 2011. Nicméně je také pravda, že na dluh koupený růst má vždy své limity, a čertví, nakolik státní útraty přimějí utrácet i privátní firmy. Ty musejí nejen překonat obavy z budoucnosti, ale také sehnat peníze na investice, což se po dopadech znárodnění druhého pilíře na finanční trhy tak trochu zkomplikovalo. Polsko je ale velká země s velkým trhem, a proto je jistě zajímavé pro velké mezinárodní investory. Ti se také do země stále hrnou, a jak je zřejmé z naší reportáže, je to zejména ve Varšavě dobře vidět. Mohou nahradit v řadě případů chybějící domácí kapitál. Jenže nakolik bude přesun významné části polského hospodářství do zahraničních rukou konvenovat silně vyvinuté polské národní hrdosti, je otázkou, na jejíž zodpovězení si ještě nějaký čas počkáme.
Každopádně keynesiánský efekt nastartování privátních investic a soukromé spotřeby státními útratami se zatím nijak zvlášť neprojevuje. Zato je jasné, že Poláci na tom s financováním penzijního systému v delším časovém horizontu budou podobně jako Češi.
Tedy hodně blbě. Na rozdíl od nás je ale na polských farmách dost místa na stavění výminků.
Což nemění nic na tom, že politické reprezentace v obou našich zemích by se mohly tak trochu vrátit do reality a k myšlení v delším časovém horizontu, než je jedno volební období. l
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
