Nejmocnější muž Polska Jarosław Kaczyński v létě nezahálel. Poctivě hledal – a nacházel – nepřátele své země napravo i nalevo.
Donald Tusk byl první srpnový čtvrtek viditelně nervózní. „Existuje několik oblastí, v nichž jednání polské vlády působí kontroverzně,“ říkal novinářům na schodech varšavského úřadu generálního prokurátora země (jenž je podle tamních nových pořádků zároveň ministrem spravedlnosti). Právě tam absolvoval výslech na téma leteckého neštěstí v ruském Smolensku, jež v roce 2010 zabilo polského prezidenta Lecha Kaczyńského a jeho suitu. Podle názoru prokuratury vláda, v jejímž čele tehdy Tusk stál, zpackala vyšetřování katastrofy z přílišných ohledů na Moskvu.
První jednání: Smolensk
Tusk patřil k několika desítkám lidí, které se úřady rozhodly v rámci znovuotevřeného vyšetřování předvolat. On sám si výzvu převzal v Bruselu, kde vykonává funkci prezidenta Evropské rady, což je nejprominentnější postavení, jaké kdy polský politik zastával. A jako by unijní orgány neměly dost starostí s krizí uprchlickou, dluhovou i britskou, má Tusk jako bonus nesmiřitelného protivníka ve vlastní zemi: jediný hlas, jenž v letošní volbě byl proti Tuskovu pokračování v úřadu po další dva roky, přišel z Varšavy.
Důvod takového počínání je logický, přijmete-li extrémně manichejský způsob uvažování o světě, jejž si současná polská vláda za dva roky své existence osvojila. Jeho duchovním otcem je Jarosław Kaczyński, bratr zesnulého prezidenta Lecha; a slogan pravící, že „kdo nejde s námi, jde proti nám“, nikdy nebyl v lepších rukou.
Tusk je nejviditelnější postavou liberální opozice a zároveň pravděpodobným kandidátem na funkci polského prezidenta ve volbách, jež se uskuteční těsně po jeho odchodu z bruselské prezidentské štace. Ať už se Kaczyński rozhodne podpořit znovuzvolení současného prezidenta Andrzeje Dudy, postavit jiného konzervativního kandidáta, nebo dokonce se o nejvyšší úřad bude ucházet sám, bude mít v Tuskovi zdatného protivníka.
Na Tuska míří trestní oznámení. Měl zradit Polsko dohodou s Putinem
Proto Kaczyński působí dojmem, že se mu hodí cokoli, čím lze Tuska diskreditovat – ať už to oporu ve faktech nachází, či nikoli. Tvrzení, že Tusk v roce 2010 záměrně mařil vyšetřování smolenské tragédie, aby získal vysoký unijní post, patří v tomto směru k těm divočejším: hlavním polským kandidátem na unijní pozici byl tehdy ministr zahraničí Radek Sikorski; po jeho pádu kvůli odposlechové aféře se Tusk objevil jako náhradní řešení až o čtyři roky později (a šéfdiplomatem být nemohl, protože uměl jenom polsky; post prezidenta na něho zbyl jako z nouze ctnost).
Druhé jednání: Justice
Když však viditelně ztrápený Tusk mluvil před prokuraturou s novináři o kontroverzním jednání polské vlády, neměl na mysli intriky vůči vlastní osobě. Mluvil o tom, jak se komplikuje postavení jeho země v Evropské unii. Hlavním bodem sporu je bezprecedentní útok na polskou justici. Vláda Beaty Szydlové, prodloužené ruky Jaroslawa Kaczyňského, prohnala na začátku léta Sejmem tři zákony, jež mají veškerou moc nad soudy předat do rukou ministra spravedlnosti. Nejpikantnější je navrhovaná pravomoc vyházet nepohodlné soudce Nejvyššího soudu.
Polsko odmítlo výtky Bruselu, soudní reforma je prý v pořádku
Proti tomu se ozvala Evropská unie. Postupuje při tom podle svých - běžnému smrtelníkovi ne dobře čitelných - pravidel, jež dělí postup do tří fází. První z nich je formální dotaz zhruba ve smyslu „co se to u vás ksakru děje?“; z Bruselu odešel posledního července. Poláci kontrovali, že všechno je prima, že evropský zájem o polskou justici musí být nějaký omyl a že, koneckonců, co je Bruselu do toho.
Unie proto na konci srpna připravovala druhý krok, odeslání formálního doporučení, co má Varšava udělat pro nápravu. Pokud poté Kaczynski a spol. svůj prostředník vztyčený směrem k Bruselu nesklopí, hrozí Polsku třetí krok, takzvaná aktivace článku 7 Lisabonské smlouvy. Ta může vést k omezení, či dokonce odebrání hlasovacích práv v Evropské radě. Ještě nikdy na takovou variantu nedošlo.
Svéráz polské národní statistiky. Čtěte více
Třetí jednání: Reparace
Jestli možnost takového vývoje Kaczynského trápí, nedává to na sobě nijak znát. Naopak - jako by se rozhodl, že nejlepší obranou je útok. „Polsko se nikdy nevzdalo reparací za druhou světovou válku,“ řekl v půli srpna novinářům, „kdo si myslí, že se tak stalo, mýlí se.“
Ve skutečnosti se Polsko reparací zřeklo v roce 1953, kdy tak učinilo po vzoru SSSR, jenž nechtěl nároky na reparace oslabit východoněmecký režim. O tom úkonu však Kaczynski a jeho lidé tvrdí, že je neplatný, protože „Polsko tehdy nebyla samostatná země, nýbrž sovětská kolonie“, řečeno s ministrem obrany Antonim Macierewiczem. Nic na tom podle něj nemění ani fakt, že polské vlády v roce 1990 a poté při vstupu do Evropské unie v roce 2004 zopakovaly, že žádné reparace po Německu nechtějí. Dokonce i dnešní ministerstvo zahraničí v prvotní reakci vydalo prohlášení, že „druhá světová válka je oficiálně uzavřená záležitost“ - o několik hodin později však svůj vlastní postoj relativizovalo a mírnilo.
Polsko chce zaplatit za zničenou Varšavu. Čtěte:
Odškodnění za zničenou Varšavu nebude. Německo odmítá Kaczyńskiho požadavek
Nacionalistický týdeník Sieci Prawdy zveřejnil po Kaczynského prohlášení fotomontáž, na níž se nad branou do komplexu vyhlazovacího tábora v Osvětimi skví nápis „Reparationen machen frei“; namísto nacistické práce dnes mají osvobozující efekt Kaczynského reparace. A kolik že to tedy Němci Varšavě dluží? Týž týdeník to vyčíslil na maličkost: šest bilionů dolarů. A vtip je v tom, že čert nikdy nespí; 63 procent Poláků je myšlence reparací nakloněno, uvádí bez udání dalšího zdroje server Politico.eu.
Čtvrté jednání: Chráněný prales
Nárok na reparace připadá leckomu absurdní, ale Polákům může ještě větší paseku nadělat záležitost, jež ve srovnání s válkou vypadá jako prkotina. Jde o kácení pralesa poblíž hranic s Běloruskem. Tamní Bělověžský prales je pozůstatkem lesů, jež před tisícovkami let pokrývaly většinu střední Evropy; jako takový je na seznamu chráněných území UNESCO a od roku 1932 tvoří jedna jeho část národní park.
| Bělověžský národní park |
|---|
| • 152,2 kilometru čtverečního (plocha celého tamního pralesa, jehož drtivá většina se na konci druhé světové války ocitla na území Běloruska, čítá 1014 kilometrů čtverečních) |
| • stáří lesa odhadováno na osm tisíc let |
| • národní park založen 1932 (první chráněná oblast na témž místě vznikla v roce 1921) |
| • 140 tisíc návštěvníků ročně |
| • na území parku je chovná stanice zubra evropského |
Zdroje: BBC, UNESCO, Wikipedia
Bělověžský národní park
Letos se však vláda jala kácet stromy ve velkém. Tamní neziskovky na to reagovaly stížností k Evropské komisi, jež si vynutila příkaz od Evropského soudního dvora, aby Varšava s kácením přestala; to bylo 27. července. Polské ministerstvo životního prostředí však tvrdí, že bělověžské lesy jsou napadeny kůrovcem a že je třeba je pokácet, aby se nákaza nešířila (a napadené stromy neznamenaly nebezpečí pro veřejnost, zní originální argument). Má to jediný háček: na vzorcích z 93 tisíc dosud pokácených stromů není po kůrovci ani stopy.
Především však Varšava nařízení Evropského soudního dvora ignoruje. Ještě na konci srpna, měsíc po jeho vydání, těžba pokračovala.
Kaczynski tak volí svébytný postoj k mezinárodním vztahům. Nechal se zvolit převážně bičováním protiruské nálady, ale v posledních měsících je ještě výbojnější vůči Berlínu a Bruselu. Ve světle neveselé polské historie to působí jako extrémně riskantní přístup.
Čtěte také:
