Jaroslaw Gowin zamířil vysoko a daleko. „Jestli se Brusel pokusí zvrátit změny, které do polské justice zavedla reforma řízená vládní stranou Právo a spravedlnost, bude to první krok Evropské unie k sebezničení,“ deklamoval polský vicepremiér bojovně na začátku listopadu. I Nebývale ostré prohlášení padlo ve sporu Varšavy a Bruselu; šlo zhruba o to, jestli vláda smí polskou justici zcela vykastrovat, nebo jestli se musí spokojit s pouhým opakovaným znásilněním. K detailům se hned dostaneme.
Vicepremiér Gowin není žádné ořezávátko. Vyrůstal v krakovské disidentské rodině a v 90. letech tam založil univerzitu. Když byl ministrem spravedlnosti v liberální vládě Donalda Tuska, snažil se například prosadit uznání katyňského masakru z roku 1940 za válečný zločin.
Rétoriku polských nacionalistických skupin považoval tou dobou za „ohyzdnou“, stejně jako krajní levici. Postupem času se Gowinovo politické přesvědčení přestěhovalo doprava. Opustil Tuskovu Občanskou platformu a založil si vlastní partaj; z ní se později vyvinula dnešní strana Porozumění, jeden z koaličních partnerů nejsilnější konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS) Jaroslawa Kaczyńského. Když před třemi lety aliance v čele s PiS vyhrála volby, získal funkci vicepremiéra a křeslo ministra vědy a školství.
Stejná blamáž jako v Česku. I v Polsku jde Číňanům hlavně o vliv a hotové firmy
Spolu s tím se Gowin etabloval jako jeden z Kaczyńského prominentních podržtašek. V této kapacitě také pustil do světa citovaný výrok o sebezničení Evropské unie. Kaczyński jím zjevně zkoušel vodu hned na dvou frontách: testoval, kam až mu dovolí zajít Brusel, a zároveň zjišťoval, jestli mu konfrontace s Unií přinese volební výhodu (jako to dělá v Maďarsku jeho vzor Viktor Orbán).
Legální mejdan
V sázce je osud polského soudnictví. Opakuje se zde známý vzorec: obě hlavní politické party se přetahují o právo obsadit soudy, zejména ty nejdůležitější, svými spojenci. Ani jedna parta si přitom nepočíná zrovna fér.
Začalo to v létě roku 2015. U moci tehdy byla Tuskova Občanská platforma, ale blížily se parlamentní volby a bylo zjevné, že se ve vládě neudrží (mimo jiné proto, že oblíbený Tusk už tou dobou byl půl roku v Bruselu coby nominální šéf Evropské rady). Těsně po říjnových volbách pak měl vypršet mandát pěti soudcům z Ústavního soudu; třem v listopadu, dvěma v prosinci.
V Polsku o ústavních soudcích rozhoduje Sejm; celkem logicky tak činí ve chvíli, kdy se místo u soudu uvolní, například vypršením mandátu. V červenci roku 2015 však varšavský parlament schválil kuriózní zákon, jímž sám sobě udělil právo jmenovat předem i nástupce oněch pěti soudců, jejichž mandát byl ještě funkční.
Prezident Andrzej Duda odmítl tyto nové soudce jmenovat. Namísto toho počkal, až bude nový Sejm, v němž už měla převahu PiS. Tento nový Sejm neváhal a vybral jiných pět soudců, jež Duda obratem ruky jmenoval. Ústavní soud řekl, že Dudou posvěcené soudce bude ignorovat.
Sejm, rozuměj Kaczyński, tedy schválil nový, mazaný zákon, podle něhož - mimo jiné - je Ústavní soud schopen rozhodovat za účasti nejméně třinácti z celkových patnácti soudců. Ústavní soud řekl, že je to blbost. Kaczyńského klika opáčila, že soud nemá co říkat, že je něco blbost, když sám nemá povinných třináct soudců.
Tenhle úžasný legální mejdan pokračoval po celý rok 2016. Nakonec vznikl jakýsi kompromis, jenž uznal dva staré a tři nové soudce. A co dál? Snad aby nebyla nuda, přišla PiS s novým nápadem. V roce 2017 sestrojil Sejm zákon, jímž mělo všech 72 soudců Nejvyššího soudu odejít na odpočinek, ledaže by dostali výjimku od ministra spravedlnosti. (Ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro je bývalý šéfprokurátor a - hádáte správně - ideologický kádr PiS par excellence.)
Sudí ven!
To byla silná káva. Statisíce demonstrantů požadovaly prezidentské veto; dokonce bývalí prezidenti Lech Wałęsa, Aleksander Kwaśniewski a Bronisław Komorowski, jež jinak spojuje jen vzájemná antipatie, na svého následovníka v tom smyslu apelovali.
Duda nakonec skutečně zákon nepodepsal. Sejm tedy přišel s jiným, ještě mazanějším kusem legislativy. Ten snižuje důchodový věk nejvyšších soudců ze sedmdesáti na pětašedesát let. Efekt je podobný jako u první verze, jen pomalejší: znamenal okamžité rozloučení deseti -a celkově předčasný odchod plné třetiny - soudců. V červenci se tak skutečně stalo: deset soudců včetně předsedkyně Malgorzaty Gersdorfové přestalo chodit do práce.
Prohraná sázka na uhlí: Polsko bude bolet a prodraží se mu
Mezitím však začala docházet trpělivost v Bruselu: začalo se mluvit o článku 7, podle něhož může země přijít o hlasovací práva v Evropské radě, bude-li shledána neposlušnou. V hierarchii evropských donucovacích prostředků stojí článek 7 hodně vysoko.
V Bruselu však tou dobou pohlcovala téměř veškerou pozornost jiná země: Británie a její odchod z Unie. Nikdo neměl náladu se zabývat sporem dvou podezřelých politických partiček kdesi u Ruska. Když maďarský enfant terrible Viktor Orbán navíc oznámil, že článek 7 proti Polsku nikdy nepodpoří, zdálo se, že evropský odpor vůči kastraci polské justice bude následovat osud odporu proti ruské invazi na Krym, tedy zůstane v rovině převážně řečnické.
Jen jakoby na okraj se do věci zapojil Evropský soudní dvůr. Evropská komise jej formálně požádala, aby se podíval, jestli polská justiční reforma je ještě košer, nebo již spadá do oblasti vivisekce. Odpověď přišla 19. října. Lucemburský soud řekl, ať si odejití polští soudci okamžitě najdou taláry a vrátí se do práce; a vládě nařídil, ať reformu zastaví.
Chvíle pravdy
Soudci uposlechli. Všichni však čekali, co udělá vláda; nastala chvíle pravdy. Všichni zúčastnění věděli, že v sázce je více než polská justice. Pokud by varšavská vláda úspěšně výrok eurosoudu ignorovala, byla by to rebelie, z níž by se autorita Bruselu nemusela vzpamatovat.
Jako z udělání právě v tu chvíli, 21. října, došlo na polské komunální volby (viz graf). (Ani evropští soudci nejsou nedotčeni uměním politického načasování.) PiS podle očekávání vyhrála, ale s menším než očekávaným náskokem; ve velkých městech dostala za vyučenou.
To byla chvíle, kdy Kaczyński vyslal štěkat psy. Ministr Ziobro řekl, že přezkoumá, jestli se polské nižší soudy vůbec smějí obracet na Evropský soudní dvůr. Se svým výrokem z úvodu textu přišel vicepremiér Gowin. V novinách se začalo objevovat - byť jen jako divoká spekulace - slovo polexit.
Ta show měla zjistit, jestli se vládě ostrá konfrontace s Unií vyplatí. (Nevidíme Kaczyńskému a jeho lidem do hlavy, ale polské listy Gazeta Wyborcza a Rzeczpospolita o tom v tom duchu píší.) Vyšlo najevo, že Poláci sice volí PiS, ale rozchod s Evropou si nepřejí (viz graf).
Tou dobou vrcholilo jiné drama, mezi Bruselem a Londýnem. Výsledek známe: brexitéři si ve vyjednávání s eurokraty ani neškrtli. Nelze změřit, nakolik to ovlivnilo polské veřejné mínění nebo vládu, ale je jisté, že postavení Bruselu tím posílilo. A v rámci Unie stejně tak nabyl na nové prominenci její soudní dvůr, jenž najednou vypadá jako lepší nástroj prosazování politické vůle než článek 7.
Dílčí vítězství
Tak či onak, Varšava zařadila zpátečku. Zhruba ve chvíli, kdy evropská sedmadvacítka dolaďovala poslední detaily smlouvy o brexitu, vydal ministr Ziobro prohlášení, že „svoje závazky splníme“. Z tiskové zprávy bylo skoro slyšet skřípění zubů.
„Justiční reforma je to hlavní, s čím jsme šli v roce 2015 do voleb,“ řekl listu Financial Times nejmenovaný vysoko postavený politik PiS, „pro Kaczyńského je to osobně velice důležité, nejde to jen tak odvolat.“ Opozice (a alespoň někteří soudci) tedy slavili. Jak však upozornila staronová předsedkyně Nejvyššího soudu Gersdorfová, je to jen dílčí vítězství.
Reforma se týká celého systému jmenování soudců (a organizace práce soudů) na všech úrovních. Jejím leitmotivem je více moci v rukou politiků. Evropský zásah v tuto chvíli pomohl odvrátit jeden z velmi sporných kroků současné vlády; ale starost o stav polské justice je především věcí Poláků samotných. A ti stále volí Kaczyńského, ať už z jakýchkoli důvodů; v komunálních volbách ztratil jen čtyři procenta ve srovnání s volbami parlamentními v roce 2015. Český čtenář nejspíš tuší, jak to u sousedů vypadá.
Dále čtěte:
Justici lze ovládnout cukrem a bičem, varuje expert na samosprávu
