Polykání andělíčků

KSČM by potřebovala programově i personálně zmodernizovat, ale staří soudruzi si to nepřejí

Šéf KSČM Vojtěch Filip zhodnotil volby pro komunistické Haló noviny následovně: „KSČM podle mě v těchto volbách obstála. Propad oproti takzvaným velkým stranám je minimální. Za úspěch považuji, že jsme udrželi počet mandátů.“ O týden později přinesly pravicové Lidové noviny analýzu KSČM od brněnského politologa Stanislava Balíka. Končí skepticky: „Jestli se radikálně nepromění strategie strany a snad i její vedení, je možná čas začít psát politický nekrolog poslední relevantní komunistické strany střední Evropy.“ Na nekrolog KSČM je však ještě brzy. Její exitus není v dohledu.
Dle Filipa je propad KSČM oproti „velkým“ stranám minimální. Ano, poměřováno výsledky voleb 2006, KSČM přišla o 1,6, zatímco ODS o patnáct a ČSSD o téměř deset procent voličů. A je pravda i to, že si komunisté udrželi 26 poslaneckých mandátů. Je to však náhoda způsobená D’Hondtovou metodou přepočítávání hlasů na mandáty a tím, že za ČSSD a ODS zaostala KSČM jen asi o deset, a nikoli o dvacet a víc procent hlasů jako před čtyřmi lety. Výmluvnější než počet mandátů je však celkový počet hlasů odevzdaných KSČM. Teď jich bylo 589 765 oproti 685 328 v červnu 2006. Za poslední čtyři roky přišla tedy KSČM téměř o sto tisíc voličů, a od sněmovních voleb 2002 dokonce o tři sta tisíc! Tehdy jí dalo hlas 18,51 procenta voličů a získala 41 mandátů. Ve sněmovně se s ní muselo počítat, což názorně ukázala prezidentská volba v únoru 2003, v níž Václavu Klausovi vydatně pomohli právě komunisté. Leč, kdeže loňské sněhy jsou! Od krajských voleb 2004, v nichž KSČM po předchozím úspěchu v eurovolbách ztratila, její politické akcie klesají. Vystřídání ortodoxního Miroslava Grebeníčka pružnějším Filipem tento trend nepřibrzdilo, nýbrž spíše urychlilo.
Pro leckoho je to nicméně pozdě, neboť po listopadu 1989 mnozí očekávali, že KSČM odejde ze scény raz dva. Překvapilo je tedy, že v prvních svobodných volbách na jaře 1990 obdržela skoro milion hlasů a bezmála čtrnáct procent mandátů a ve volbách 1992 si jako koalice Levý blok ještě trochu polepšila. Pak však nastal zlom – ve volbách 1996 získala jen 10,3 procenta hlasů. Proč? Po nástupu Grebeníčka do čela strany v červnu 1993 se od ní odpoutali ortmanovci, přisvojivše si název Levý blok, a mečlovci čili Strana demokratického socialismu. Mezitím byla KSČM v parlamentu odstavena od všech funkcí a jiné strany s ní téměř nekomunikovaly. Grebeníček tomu říkal „ghettizace KSČM“, ale fakticky šlo o její vnitrostranickou krizi. Navíc se komunistům vynořil na levici silný soupeř. Miloš Zeman se stal zjara 1993 předsedou v té době „sedmiprocentní“ ČSSD, ale do červnových voleb 1996 ji vytáhl na 26,44 procenta! Špatný výsledek KSČM signalizoval, že ji Zeman připravil o část takzvaných protestních voličů. Ještě jedny dvoje volby, spekulovalo se, a ČSSD vytlačí komunisty mimo Parlament.
Nestalo se! Po předčasných sněmovních volbách v červnu 1998 se Zeman dohodl s Klausem na takzvané opoziční smlouvě neboli na dělbě moci ve státě, čímž se KSČM stala jedinou radikálně opoziční, protestní stranou. Vydělala na tom v prvních krajských volbách na podzim 2000, ve sněmovních 2002 a v eurovolbách 2004. Situace se však změnila s nástupem koaličních vlád v čele s ČSSD. Pokud byli jejich premiéry Vladimír Špidla a pak Stanislav Gross, držící si komunisty od těla, KSČM se role radikální protestní strany ještě jakž takž dařila. Na jaře 2005 se však stal premiérem Jiří Paroubek, a ačkoli byli jeho vládními partnery KDU-ČSL a US-DEU, ve sněmovně čile spolupracoval s KSČM. Na podílení se s Paroubkem trochu na moci však Filip doplatil. Z dosud nesmiřitelné KSČM byla najednou strana, která dělá kompromisy. Další následovaly, když se po krajských volbách 2008 stala ve většině krajů spojencem a někde i koaličním partnerem vítězné ČSSD.
Sečteno a podtrženo, psát KSČM nekrolog by bylo předčasné, ale je zřejmé, že chřadne. Opustila ji další část protestních voličů, kteří zamířili do Věcí veřejných. A noví voliči komunistům prakticky nepřicházejí. Proč? Strana prudce stárne, průměrný věk komunisty je přes 70 let. Noví členové jsou s to nahradit jen několik málo procent těch, kteří odešli „tam“. Úbytek členstva je proto hrozivý a „přirozená obměna kádrů“ nedostatečná. Strana by potřebovala programově i personálně zmodernizovat, ale „staří soudruzi“, bez jejichž hlasů se neobejde, si to nepřejí a Filip a spol. proto takříkajíc „šlapou vodu“ na místě. To však lze vydržet jen chvíli a pak nastane „polykání andělíčků“.