Výběrové řízení je oblíbené, protože umožňuje manipulaci s pořadím
Slovo tendr si během let v Česku již získalo pejorativní nádech. Je to důsledek nesčetných privatizačních kauz i velmi pochybně zadaných veřejných zakázek. Ačkoliv by vypsání veřejné soutěže mělo být vnímáno jako záruka, že při výběru nabyvatele státního majetku či „dvorního dodavatele zboží a služeb se úředníci budou snažit o maximální možnou objektivitu, žádnou takovou garanci tendry neskýtají. Většina těch významných z poslední doby skončila v lepším případě osočením z neobjektivity a podjatosti, v horším podezíráním z korupce. Posledním takovým případem, který vzbudil přespříliš emocí, byl prodej Pražských vodovodů a kanalizací. Jak předejít kriminálu. Jelikož se blíží řada ještě daleko významnějších privatizačních verdiktů (ČEZ, Transgas, Unipetrol, Český Telecom, České radiokomunikace, Komerční banka, Nová huť, prodej licencí na UMTS), bylo by asi dobré vzít si z minulosti ponaučení, aby prodeje těchto klíčových firem nemusely v budoucnu zaměstnávat orgány činné v trestním řízení a parlamentní vyšetřovací komise. Nebo snad opravdu nedošlo k žádným pochybením a určitá míra skandalizace představuje nezbytný doprovodný folklor každé lukrativnější soutěže? Pokud jsou dopředu známa objektivní kritéria, ta jsou bezezbytku dodržena a konečný výsledek soutěže je exaktně obhajitelný, potom aféra nepřichází v úvahu. Malé privatizaci stejně jako kuponové privatizaci, jež obě fungovaly na principu dražby, může být mnohé vyčítáno, určitě však ne neprůhlednost. Právě proto jsou jako účinná obrana proti privatizačním skandálům doporučovány pouze jednokriteriální soutěže. „Jediným měřítkem by měla být vždy cena, nic víc, míní Jiří Schwarz, prezident Liberálního institutu. Ke snížení počtu hodnocených kritérií se přiklání i předseda Fondu národního majetku (FNM) Jiří Havel. „Čím více kritérií, tím více lobbování, připouští. Vzorová soutěž? Za příklad vzorně provedené soutěže považuje Jiří Havel tendr na Pražské vodovody a kanalizace. „Nebyl tam jediný zádrhel a na vítězi, francouzské firmě Vivendi, se nakonec shodli všichni členové výběrové komise, řekl. Za vzorovou by ovšem právě tuto soutěž stěží mohli považovat Pražané, kteří ponesou důsledky privatizačního rozhodnutí. V tendru, který skončil před měsícem, zvítězila firma, jež nabídla nejvyšší cenu. To samo o sobě by nebylo zvláštní, pokud by nenabídla 6,17 miliardy korun, tedy dvojnásobek toho, co její soupeři. Neúspěšní uchazeči – konsorcium International Water/United Utilities a francouzská Lyonnais des Eaux – nyní průběh soutěže kritizují. Oba se zúčastnili řady podobných tendrů v zahraničí, až v Praze se však setkali s několika novinkami. Poradcem privatizace, která by měla dbát na zájem spotřebitelů, protože šlo o prodej monopolní sítě, se stala polostátní Komerční banka. Tedy subjekt spjatý se státními zájmy, které se v tomto případě týkaly dosažení co nejvyšší prodejní ceny. Poradce zvolil na základě objednávky zadavatele (ministerstva financí) málo konkrétní kritéria hodnocení podnikatelského záměru. V zadání rovněž chyběl požadavek na garance plnění slibovaných parametrů. Pro posouzení nabídek vybrala Komerční banka tři odborníky. Zkušenostmi s vedením vodohospodářských společností a sestavováním podobných nabídek se však mohl pochlubit jen jeden z nich. Výsledek hodnocení těchto tří odborníků se pak sečetl. K tomu, aby vyzněl ve prospěch podnikatelského záměru favorizovaného účastníka, ovšem teoreticky stačí, aby jeden z hodnotitelů výrazně nadsadil vybranou firmu a jejím konkurentům naopak dal velmi nízký počet bodů. V osmičlenné meziresortní hodnotitelské komisi zasedl jen jediný člověk, který rozumí vodárenství, Jan Plechatý z ministerstva zemědělství. Ostatní členové komise zřejmě vycházeli ze společného verdiktu odborných poradců. V tom, aby jejich závěry někde konzultovali, jim zabránil slib mlčenlivosti. Dokonalé utajení. Pachuť zůstala i kolem výběru členů komise. Přestože nepřímo rozhodovali o budoucí výši vodného a stočného v Praze, byli v ní jen dva zástupci hlavního města. „To je naprosto neobvyklé, ve všech podobných tendrech mělo naopak město rozhodující vliv, uvedl evropský ředitel United Utilities Alex Hewitt. Pochybení se však objevilo i na úrovni metropole. Primátor Jan Kasl pro týdeník EURO potvrdil, že do hodnotitelské komise delegoval sám sebe a uvolněného předsedu finančního výboru zastupitelstva Radovana Šteinera, aniž by mu tuto kandidátku schválila městská rada. Primátor se brání tím, že rada o kandidátech nerozhodla. „Proto jsem v rámci své kompetence a na základě dopisu, kterým mě předseda výkonné rady Fondu národního majetku vyzval ke jmenování zástupců, rozhodl, že je určím sám, uvedl Kasl. Právníci se domnívají, že tímto postupem zřejmě porušil zákon o obcích. Přestože Fond národního majetku již podepsal s Vivendi předběžnou smlouvu o prodeji, město dosud marně žádá, aby se mohlo seznámit s tím, co tento vítěz nabídl. Se zveřejněním nabídky zatím souhlasí pouze oba neúspěšní kandidáti. Firma Vivendi uvedla, že nabídku také odtajní, ale až po vyjádření antimonopolního úřadu. Na jeho verdikt se nyní čeká, protože je podmínkou pro definitivní podpis smlouvy. Město se tak zřejmě k důležitým informacím dostane až po prodeji PVK. Horší než v Bukurešti. Utajování informací není u soutěží týkajících se firem operujících v monopolním prostředí obvyklé. Před loňským prodejem práv na provozování vodárenské sítě v hlavním městě Rumunska Bukurešti připravoval vybraný poradce spolu s městem podmínky soutěže dva roky. Hlavním kritériem nebyla cena, ale garantovaná výše vodného a stočného. Účastníci byli navíc vyzváni, aby uvedli, jak tyto tarify garantují. Záměry jednotlivých soupeřů a slibované tarify vodného a stočného (na pětadvacet let dopředu!) byly zveřejněny okamžitě po vyhodnocení soutěže, a to na tiskové konferenci. Poradcem byla v tomto případě mezinárodní finanční skupina IFC, která má za sebou řadu podobných tendrů. „Naše zkušenosti říkají, že u úspěšných prodejů koncesionářských práv vždy asistoval zkušený a nezávislý poradce. Transakce jsou ovšem úspěšné, jen pokud proběhly transparentně. A jen vláda, která umí zajistit transparentní soutěž, si získá respekt investora, píše se v manuálu IFC pro privatizaci síťových odvětví. Stačilo by losování. Na zahraniční investory rozhodně nepůsobí důvěryhodně fakt, že v Česku nemusí konečný výběr vítěze odpovídat původně deklarovaným podmínkám. Takto například zůstal dodnes stín pochybností nad privatizací společnosti Jan Becher–Karlovarská Becherovka. Klausovou vládou (hlasy ministrů ODA, KDU–ČSL a Jana Rumla, tehdy ještě člena ODS) byla 3. září 1997 za vítěze vícekriteriálního výběrového řízení označena společnost SALB. Ministři o tom rozhodli narychlo v prostorách Poslanecké sněmovny během přestávky parlamentního jednání. SALB vyhrál, ačkoliv meziresortní privatizační komise jeho nabídku ani v jednom ze tří oficiálně hodnocených kritérií neshledala jako nejvhodnější. Nejlepší projekt podle komise totiž předložila manažerská společnost B–Prit, nejlepší řešení známkoprávních sporů s německo–švýcarskou firmou Underberg předložila Bohemia Sekt a nejvyšší cenu nabídl Stock Plzeň. Generální ředitel společnosti Bohemia Sekt Josef Vozdecký tehdy po verdiktu prohlásil, že je z výsledku šokován. „Pokud to vláda chtěla takto rozhodnout, mohla jména zájemců vložit do osudí, zatočit a jednoho vylosovat, řekl. Tehdejší místopředseda vlády a předseda lidovců Josef Lux ale uvedl, že „rodinné stříbro zůstalo doma, protože zvítězila nejvyšší domácí, tuzemská nabídka . Žádné kritérium, které by dávalo přednost tuzemskému kapitálu, však v zadávacích podmínkách soutěže nebylo a navíc SALB byl ze 40 procent vlastněn francouzským koncernem Pernod Ricard. Tudíž bylo těžko možné hovořit o domácí nabídce. Na Becherovku se tak i po více než třech letech pohlíží prizmatem politiky a z dnešního pohledu může být případ vnímán jako první zárodečný úspěch čtyřkoalice. Investiční úplatky. Vkládat do soutěže jakási dodatečná neoficiální kritéria není v České republice nic neobvyklého. Stačí připomenout okolnosti připravovaného prodeje Komerční banky. Náměstek ministra financí Jan Mládek prý v lednu při jednání s italskou vládní delegací prohlásil, že italské firmy nemají v Česku šanci, ačkoliv výběrová řízení se teprve konají. Konkrétně měl hovořit právě o Komerční bance. Česká vláda ji prý raději prodá německé HypoVereinsbank, která je údajně připravena pomoci přesvědčit automobilku BMW, aby svůj nový závod postavila v Česku. Italská banka UniCredito má o Komerční banku také zájem, ale nic podobného neslíbila. „Snažil jsem se italskou delegaci povzbudit k investování v České republice, nikoliv ji odradit, bránil se italské interpretaci případu Mládek. Ať už to bylo jakkoliv, těžko je možné souhlasit se vznášením zákulisních podmínek a požadavků na „investiční úplatky . Mládek se možná nechal inspirovat takzvanými offsetovými průmyslovými programy, které mají kompenzovat nákup drahých stíhaček pro českou armádu, ovšem o ničem podobném se v souvislosti s bankami nikdy nehovořilo. Nejen pro Italy je proto něco takového nepochopitelné. Kouzlo výběrového řízení. Jak mohou ministři na poslední chvíli zamíchat pořadím tendru? Členům kabinetu to přímo umožňuje právě metoda veřejného výběrového řízení. Při něm meziresortní hodnotitelská komise pouze doporučí nejlepší nabídku, ale teprve vláda rozhoduje o konečném vítězi soutěže. O výběru privatizační metody rozhoduje rovněž kabinet. V případě, že zvolí veřejnou obchodní soutěž, vyhlašuje vítěze Fond národního majetku a vládě zůstává pouze role statisty. Tuto roli kabinet logicky odmítá u společností, které považuje za obzvlášť důležité. S podobným vysvětlením přišel vloni u společnosti České radiokomunikace, kde změnil metodu chystané privatizace z původně schválené veřejné obchodní soutěže na veřejné výběrové řízení. „Radiokomunikace jsou společností strategického významu a tato druhá metoda je vhodnější formou privatizace. Vytvoří větší konkurenční prostředí mezi zájemci, což samozřejmě zvyšuje pravděpodobnost vyššího výnosu, uvádí tisková mluvčí Fondu národního majetku Jana Víšková. V některých případech, například při prodeji pardubické rafinerie Paramo nebo ještě více při loňské privatizaci Železnobrodského skla, ovšem strategické důvody těžko obstojí. I při nich zvolil Zemanův kabinet bez jakéhokoli vysvětlení veřejné výběrové řízení. Místo prodeje nejvyšší nabídce – o němž se původně uvažovalo – byla do soutěže vložena další, neměřitelná kritéria. „Takový přístup skutečně zavání snahou o prodej předem vybranému zájemci a celá soutěž pak vypadá jako švindl, uvedl Tomáš Ježek, bývalý ministr privatizace a první šéf Fondu národního majetku. Deus ex machina. Příkladem nemístného vměšování politiků do tendru je i výběrové řízení na třetího mobilního operátora v létě roku 1999. Šéf premiérových poradců Miroslav Šlouf se totiž loni v dubnu pochlubil, že se osobně přimluvil, aby třetí operátor zřídil své call centrum v Chrudimi, tedy ve městě, v němž shodou okolností kandidoval do Senátu. Sám tak dal podnět k domněnkám, že výběr vítěze tendru neoprávněně ovlivňoval. Šlouf se o Chrudimi, jako o městu vhodném pro výstavbu call centra, měl podle vlastního vyjádření zmínit v nejmenované restauraci v Praze na Malé Straně před bývalým náměstkem ministra dopravy a spojů Jaroslavem Vránou. Od něj se informace měla „nějak dostat do nabídky Českého Mobilu, shodou okolností pozdějšího vítěze tendru (EURO 26/2000). Šlouf Chrudim favorizoval prý pouze proto, že město trpělo po pádu podniku Transporta značnou nezaměstnaností a desítky až stovky nových pracovních míst by se místním velmi hodilo. Nutno ale podotknout, že v době tendru byl okres Chrudim co do výše nezaměstnanosti až na dvacátém šestém místě republikového žebříčku. Proč se Šlouf z moci svého postavení na Úřadu vlády nezasadil o to, aby vytvoření nových pracovních míst v oblastech s vysokou nezaměstnaností bylo oficiální podmínkou tendru, když mu na věci tak záleželo? Je přirozené, že se pak kolem každého takového tendru musí vyrojit řada spekulací korupčního charakteru. Pravidla hry až v průběhu zápasu. Pro čistotu jakékoliv soutěže je nezbytné nejen přidržovat se pouze oficiálně stanovených hodnotících kritérií, ale také zasadit se o to, aby všechny podmínky byly účastníkům známé ještě před předáním konečných nabídek. Vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny, která na začátku roku 1999 zkoumala průběh první fáze privatizace Českého Telecomu, podle očekávání žádné informace o korupci nepřinesla. Zjištěná posloupnost některých kroků v rámci tendru z roku 1995 se ale zdá být naprosto absurdní. Ukázalo se totiž, že meziresortní privatizační výbor ve spolupráci s poradcem stanovil konečná kritéria pro výběr strategického partnera až poté, co byly známé nabídky jednotlivých uchazečů. Snadno tak lze nabýt dojmu, že způsob hodnocení byl ušit přesně na míru jedné konkrétní nabídce. I proto případ Telecom zůstává privatizačním mementem. Závislý poradce. Ve všech složitějších tendrech se vládní instituce obracejí na poradenské firmy. Tato praxe je pochopitelná, protože není nic horšího, než když o odborných záležitostech rozhodují laici. Ovšem ani výběr poradce nelze degradovat pouze na prověřování jeho odborných schopností. Je třeba dbát i na nezávislost. Poradcem při výběru třetího mobilního operátora byla Českým telekomunikačním úřadem vybrána firma Central European Advisory Group. Ústřední postavou v poradenském týmu byl Zbyněk Loebl, který však nedlouho předtím zastával funkce ve firmách z mediálního uskupení Beseda Holding. Právě toto uskupení se od začátku angažovalo v přípravě nabídky vítězné společnosti Český Mobil (nyní provozuje síť Oskar). Poražení účastníci tak dodnes hovoří o Loeblově podjatosti. Zákon o zadávání veřejných zakázek ve své novelizované podobě říká, že „člen hodnotící komise nesmí mít osobní zájem na zadání veřejné zakázky, nesmí se podílet na zpracování nabídky a s uchazeči ho nesmí spojovat osobní, pracovní či jiný obdobný poměr . Požadavky tohoto zákona lze jistě přiměřeně aplikovat i na privatizační soutěže, a to jak ve vztahu k členům meziresortních řídících výborů, tak k jejich poradcům. Český telekomunikační úřad bude brzy vybírat poradce i pro přípravu aukce licence na nový mobilní sytém UMTS. V rámcových podmínkách soutěže, předložených nedávno vládě, se píše, že „samozřejmým požadavkem bude naprostá nezávislost vybrané poradenské společnosti a její nesvázanost s aktivitami účastníků výběrového řízení . Lze si to možná vyložit i jako určitou formu doznání minulého pochybení. Privatizace postátněním. V případě Parama i Železnobrodského skla kabinet odmítl nejvyšší nabídku a rozhodnutí zdůvodnil „lepším podnikatelským záměrem. Taková obecná prohlášení však zejména neúspěšné zájemce těžko přesvědčí. „Splnili jsme všechny požadované podmínky a naše cena byla výrazně vyšší než u konkurentů, stěžovala si například při prodeji Parama firma M&A Service poté, co byla vyřazena v prvním kole. O vícekriteriálním veřejném výběrovém řízení bylo u Parama rozhodnuto přesto, že jde o malou rafinerii, která může jen stěží ovlivnit míru nezaměstnanosti v oblasti či ohrozit domácí konkurenci nebo strategické zájmy českého státu. Na otázku, proč tedy taková soutěž, se přímo nabízí následující vysvětlení: o Paramo se dlouhodobě zajímal ruský ropný koncern Lukoil (EURO 40/1999), ovšem pro vládu bylo zřejmě politicky neprůchodné prodat firmu přímo Rusům. Lukoil se ale kabinetu určitě musel zamlouvat. Představitelé koncernu na schůzce s premiérem Zemanem a ministrem Grégrem za Paramo nabízeli více než dvě miliardy korun a navíc pomoc s vymáháním ruských pohledávek. Vláda pak sice přímý prodej Parama do rukou Lukoilu odmítla, ale podmínky, které vložila do výběrového řízení, byly pro Rusy jakoby šité na míru. Celá soutěž však stejně skončila fiaskem. Lukoil kvůli potížím v Rusku odstoupil (EURO 27/2000) a vláda nakonec přiklepla Paramo polostátnímu Unipetrolu za necelých 150 milionů korun. Všechno jde, když se chce vyhrát. Pokud by někdo hledal stopy „alibistické soutěže uspořádané pro předem jasného vítěze, najde jich zřejmě nejvíce v tendru na Železnobrodské sklo. V něm zvítězila firma Bijou Terra, a to i přes zdánlivě nepřekonatelné překážky. Jednou z nich bylo záporné stanovisko antimonopolního úřadu, kvůli němuž vláda několikrát rozhodnutí odložila. Druhou pak informace o tom, že jeden z vlastníků Bijou Terry, firma Ornela, dluží Fondu národního majetku přes sto milionů korun (EURO 41/2000). Překážku v podobě dluhu fond překonal prohlášením, že jde o spornou pohledávku, která je dosud předmětem soudního sporu. Antimonopolnímu úřadu, kterému vláda vzkázala, že se celá záležitost ještě musí „prodiskutovat , vydrželo jeho odmítavé stanovisko jen několik týdnů. Prodej firmě Bijou Terra nakonec schválil, byť s určitými podmínkami (EURO 48/2000). V nepříliš sledované kauze privatizace Železnobrodského skla nešlo o miliardy, ale i v ní Zemanova vláda zcela nelogicky změnila původní privatizační rozhodnutí a schválila dvoukriteriální výběrové řízení. V soutěži, v níž absolutně nic nebránilo prodeji nejvyšší nabídce, se navíc objevily složité požadavky podnikatelského záměru. Jeden z nich, „zajištění zachování a posílení tradičních kooperačních vazeb bižuterního průmyslu , mohl splnit jen jediný zájemce, jablonecká Bijou Terra. V soutěži měly rozhodovat cena a podnikatelský záměr, přičemž obě tato kritéria měla být rovnocenná. Vláda vybrala společnost Bijou Terra, přestože nedala nejvyšší nabídku a ani její podnikatelský záměr nebyl vyhodnocen jako výrazně nejlepší (EURO 49/2000). „Přes značnou srovnatelnost podnikatelských záměrů komise většinou hlasů rozhodla vládě doporučit nabídku společnosti Bijou Terra, uvádí se v důvodové zprávě, která byla podkladem pro hlasování kabinetu o vítězi soutěže o ŽBS. Cena je jediným měřítkem. Někteří odborníci tvrdí, že výběrová řízení odporují zákonu o velké privatizaci. Domnívají se, že podle jeho výkladu jsou v privatizaci možné jen tři způsoby prodeje: veřejná obchodní soutěž, přímý prodej a dražba. Soutěže, při nichž je jediným kritériem cena, se jeví jako nejprůhlednější metoda. Odpůrci argumentují příkladem kladenské Poldi, kdy vyhrála nejvyšší nabídka, ale vítěz podnik utopil v dluzích. Tomu však lze do jisté míry čelit tím, že čistě cenovému klání bude předcházet kvalifikační předkolo, které do „arény vpustí jen firmy s patřičnými referencemi a kapitálem. „Každý, kdo se chce takové soutěže zúčastnit, musí samozřejmě doložit, že v daném odvětví určitou dobou podniká, že jde o renomovanou firmu, která má zkušenosti ze zemí, v nichž platí zákony a funguje tržní ekonomika. Ti, kdo podmínku splní, jsou pak vpuštěni do soutěže, v níž rozhoduje pouze cena, prosazuje průhlednější model Jiří Schwarz z Liberálního institutu. Dodává, že podmínkou ovšem je, že bude zajištěna volnost vstupu do odvětví, otevření trhu. „Pokud konkurenční prostředí v daném odvětví neexistuje, musí být v době soutěže známa přesná pravidla, jak v budoucnu trh vznikne. S touto informací by investor měl firmu kupovat a poté už záleží pouze na něm, zda je ochoten zaplatit šest miliard korun jako v případě Pražských vodovodů a kanalizací. Schwarz soudí, že multikriteriální tendry mají smysl pouze v odvětvích, do nichž konkurence nemůže nikdy vstoupit. „Já osobně o žádném takovém ale nevím, vyjadřuje svůj názor. Ovšem ani čistě cenové soutěže, v nichž se žádné subjektivní hodnocení nekoná, se nemusí obejít zcela bez problémů. Průběh loňských aukcí licencí na UMTS v Německu, Itálii a Nizozemsku musel být tamními orgány prošetřován, protože se objevily informace o zákulisních dohodách zúčastněných firem. Podezření z domluvy se vyskytlo i v Německu, kde se dražba kvůli bezpečnosti konala v bývalých kasárnách americké armády na předměstí Mohuče a účastníci dražby museli chodit s úředním dohledem i na toaletu. „Stále jde však o metodu, která přináší nejmenší rizika a různým vychytralostem lze předejít vhodně stanovenou vyvolávací cenou, soudí Schwarz. Výkonný ředitel české pobočky protikorupční organizace Transparency International Michal Burian si myslí, že všechna výběrová řízení a privatizační procesy by měly být pečlivě monitorovány. „Nejde o stoprocentní lék, ale monitoringem by bylo možné značné části pochybností předejít. Burian způsob nakládání s veřejnými prostředky pokládá za nejvyšší test profesionality každého úředníka. „Lze však jen stěží očekávat, že armáda šedých, neprofesionálních a průměrně placených úředníků bude spravovat veřejné prostředky efektivně. Řešení se nabízí ve výrazném zeštíhlení státní správy a ve výchově kvalitních expertů, kteří budou za svou práci nést vysokou osobní odpovědnost a za tuto odpovědnost budou náležitě ohodnoceni, míní Michal Burian.
