P r o e x p o r t n í p o l i t i k a
Státní úvěrová pojišťovna EGAP zřejmě příští rok sníží pojistné sazby o deset až dvacet procent. Nároky na rozpočtové dotace přitom mohou stoupnout nejdříve v roce 2000, a to v závislosti na případném výskytu pojistných událostí. Krize v Rusku a ve východní Asii bude stát na pojistném plnění možná více než dvě miliardy.
Ruské firmy by měly v příštím roce splatit českým exportérům dodavatelské úvěry, pohybující se řádově ve stovkách milionů korun. Už dnes je zřejmé, že se tak nestane. Pokud měl český dodavatel úvěr pojištěný u státní úvěrové pojišťovny EGAP, nemusí si hned shánět oprátku na oběšení: EGAP bude nesplácení úvěru pokládat za pojistnou událost a českému exportérovi vyplatí pojistné plnění, na němž by se do značné míry měl zahojit. Podobnou záchrannou vizi mohou mít i ti vývozci, kteří možná přijdou zkrátka v Íránu.
Státní podpora
Exportní garanční a pojišťovací společnost EGAP má základní jmění 1,3 miliardy korun. Jejími akcionáři jsou hospodářská ministerstva. Společnost vznikla jako nástroj proexportní politiky státu v roce 1992 a dnes nejen její vysocí úředníci, ale dokonce i zástupci průmyslového a exportérského sektoru hodnotí její působení vesměs pozitivně. Což ovšem nebrání Svazu průmyslu a dopravy, aby netvrdil, že i EGAP má ještě co vylepšovat.
Boris Dlouhý, ředitel útvaru hospodářské politiky této lobbistické organizace, se domnívá, že EGAP by měl rozšířit produktovou škálu, aniž však blíže specifikuje, který produkt českému průmyslu v této sféře chybí. Se zdrženlivým optimismem hodnotí i fungování České exportní banky, která vznikla v roce 1995 se stejným cílem jako EGAP - totiž usnadnit pozici českých exportérů. Do jaké míry obě instituce skutečně export podpořily se však neodváží kvantifikovat žádný účastník trhu. Nicméně všichni unisono připomínají, že instituce tohoto typu existují všude ve vyspělém světě.
Jak si vede pojišťovna
Obnos, který EGAP vybere na pojistném, příliš neohromuje. Předepsané pojistné se pohybuje jen ve stovkách milionů korun, což nutně vyvolává dojem, že pojistné sazby jsou tak vysoké, až exportéry přechází chuť se pojistit. Pavol Parízek, generální ředitel EGAP, obhajuje pojišťovací politiku společnosti dvěma argumenty. Jednak výše předepsaného pojistného není podle něho rozhodující, protože důležitější je objem pojištěného vývozu. Tento údaj ovšem činí jen 3,5 procenta z celkového exportu země, zatímco ve vyspělých evropských zemích se pohybuje mezi pěti až šesti procenty.
Co se týče sazeb má asi EGAP přece jen čistší svědomí. Za prvé v pojišťování komerčních rizik nemůže počítat s podporou státu, a protože na českém trhu už nepůsobí sama, pohybuje se vlastně v konkurenčním prostředí. Jinak je tomu u teritoriálních politických rizik: tady EGAP nabízí sazby subvencované státem, které závisí na teritoriu a délce pojišťovaného úvěru. Navíc Parízek upozorňuje: „Když se například osmiprocentní sazba desetiletého úvěru rozloží na celé pojišťované období, vyjde ve finále podstatně nižší.
Vedle toho Česká republika jako člen OECD se už ani v pojišťování úvěrů nepohybuje ve vakuu a musí spolupracovat na postupné harmonizaci pojišťovacích sazeb s ostatními členskými zeměmi. Pavol Parízek je přesvědčen, že v dohledné době všechny členské země uzavřou dohodou o vzájemném přizpůsobení sazeb, což on chápe jako dohodu o určení sazby minimální. Nejde o nic jiného než o to, aby členské země přílišnou dotací nadměrně neusnadňovaly situaci svých vývozců a tím nevylepšovaly jejich konkurenční pozici. Podle generálního ředitele to bude pro EGAP znamenat snížení sazeb od dubna 1999 v průměru snad až o dvacet procent.
Co poteče z rozpočtu
Znamenají nižší sazby automaticky vyšší požadavky na rozpočet? Tak přímá vazba neexistuje.
V roce 1997 měla EGAP získat ze státního rozpočtu 1,24 miliardy korun. V květnu však vláda zabalila své pověstné úsporné balíčky a rozpočtový příslib pro EGAP se snížil o čtyři sta milionů korun. I s tím pojišťovna vystačila, protože loňský rok uzavřela s kladným hospodářským výsledkem ve výši 430 milionů korun. Letošní rozpočet původně opět počítal, že věnuje pojišťovně 850 milionů. Ale už na jaře se zrodila novela pojišťovacího zákona, která přiškrtila případné poživačné choutky pojišťovací společnosti: podle novely může rozpočtová dotace sloužit jen jako doplněk vlastních zdrojů. Proto letos EGAP nevyčerpá víc než tři sta milionů korun.
Nicméně plánovaný hospodářský výsledek na letošní rok - 460 milionů - zcela zřejmě naplněn nebude. „Letos? V lepším případě nula, ale nelze vyloučit ani záporné číslo, prohlašuje Parízek.
Drápy ruské krize
Dosud měla EGAP štěstí. Loni vyplatila na pojistném plnění v případě komerčních rizik třináct, a v případě teritoriálních dokonce jen pět milionů korun. Ani v předchozích letech plnění vlastně nestálo za řeč. Nicméně letos se zakousla krize například do ruské ekonomiky. Rusko patří k teritoriím, kam si výrobci vývozní úvěry běžně pojišťují. Dělají dobře. Samotná ruská vláda totiž omezila splácení úvěrů. Toto omezení se snad nebude týkat úvěrů pojištěných, ale takové „přednostní zacházení nelze očekávat u jednotlivých odběratelů českého zboží. Mnozí z nich by přitom měli začít splácet poskytnuté úvěry během příštího roku. Problém je v tom, že úvěr je sjednán například v dolarech a za ty dnes ruský podnikatel zaplatí mnohonásobně víc než v době, kdy úvěr na české zboží získal. Jde prostě o to, že v důsledku enormní devalvace rublu budou chybět rublové zdroje.
Je však státem nařízená devalvace, která zruinuje místní dovozce a způsobí jim platební neschopnost, komerční riziko nebo riziko politické? Odpověď na tuto otázku právníci teprve hledají, pro českého vývozce však jejich diskutování nemusí nic znamenat. EGAP je evidentně připravena vyplácet, protože většina pojistných smluv je koncipována jako kombinace obou rizik.
Když je připravena vyplácet, musí mít z čeho: potřebuje tedy výrazně doplnit rezervy. A to je hlavní důvod, proč se hospodářský výsledek letošního roku možná ocitne i v červených číslech. Tím spíše, že v krizi není jen Rusko, ale i východní Asie. Pak by celkový objem vyplaceného pojistného plnění mohl přesáhnout dvě miliardy. Výplata je sice rozložena v čase podle splatnosti úvěrů, nicméně i tak jde o veliké výdaje z rezervních fondů.
Do kategorie teritoriálních rizik by zřejmě spadaly i úvěry, z nichž se mají financovat české vývozy do Íránu. Íránská hrozba omezení hospodářských styků s Českou republikou zní zatím neurčitě, a tak si generální ředitel EGAP zatím netroufá odhadnout možné důsledky. Přitom doufá, že uzavřených kontraktů by se případné kroky Teheránu nemusely týkat.
Další krizové ohnisko - Latinská Amerika, speciálně pak Brazílie - EGAP tak nepálí, protože čeští exportéři se v tomto teritoriu bohužel příliš nevyskytují.
Nebezpečí číhá všude
Vyspělou Evropu EGAP za teritoriální riziko vůbec nepovažuje, což však neznamená, že do těchto zemí může český vývozce dodávat na úvěr komukoliv bez jakýchkoliv starostí. Dokonce spíše naopak.
Komerční rizika se nevyhýbají ani zkušeným kapitalistickým státům, i tam může někdo zbankrotovat nebo se snažit o podvod. Letos zřejmě vyplatí EGAP 18 až 20 milionů korun na pojistných náhradách za platební neschopnost odběratelů především v Německu, v Rakousku a v Itálii. Naproti tomu se EGAP brání vyplatit podvodníka, který si pojistil úvěr na vývoz repasovaných nákladních automobilů do Rakouska zřejmě v naději, že dostane pojistnou náhradu.
Pojišťování komerčních rizik, jako je neochota platit či neschopnost dlužníka, jsou už i u nás předmětem konkurenčního boje: již déle než rok na tomto poli působí Čescob a nově i Gerling-Konzern. Vzájemnou konkurenci přiznávají generální ředitelé všech tří pojišťoven. Přitom konstrukce sazeb se samozřejmě podobá. Závisí na teritoriu, výši pojišťovaného úvěru, délce jeho splatnosti a zřejmě i rizikách, kterým je vystaven příjemce českého zboží. I když pojišťovny přesnou výši komerčních sazeb nezveřejňují, zdá se, že jsou srovnatelné. Pavol Parízek uvádí, že průměrná sazba na úvěry do jednoho roku se pohybuje okolo 0,4 procenta velikosti úvěru, generální ředitel Čescob Július Kudla hrdě prohlašuje, že „naše individuální sazby pro každého klienta zvlášť snesou minimálně srovnání se sazbami EGAP .
Úvěry a pojištění
V letošním roce by mohla EGAP pojistit úvěry až do celkové výše 48 miliard korun, na což jí stačí dotace z rozpočtu kolem 280 milionů. Pojistila přitom jen za 30 miliard. V příštím roce stoupne její pojistná kapacita na 70 miliard a k tomu by jí stačily dotace jen kolem 450 milionů. Ovšem tyto výpočty, spoléhající se především na vlastní zdroje, platily před ruskou krizí. Je pravděpodobné, že ve skutečnosti bude potřeba státních injekcí mnohem vyšší. Nicméně se samotným požadavkem se EGAP na stát stejně obrátí až v roce 2000, kdy bude k tomuto účelu doplňovat rezervy.
Necelou polovinu pojištěných úvěrů získávají klienti EGAP od České exportní banky, která patří do stejné stáje jako EGAP - je totiž také jedním z nástrojů proexportní stimulace. Státní úvěrová pojišťovna se ostatně na základním jmění ČEB (1,5 miliardy Kč) podílí pěti sty miliony korun. Exportní banka je mezi českými finančními domy královnou v tom smyslu, že v její bilanci nejsou žádná ošklivá aktiva. A ani být nemohou, protože každý úvěr, který ČEB vyplatí, musí být ze zákona pojištěn právě u EGAP.
Na druhou stranu to ani ČEB nemá úplně snadné, protože - narozdíl od ostatních českých bank - nabízí úvěry se splatností na deset až patnáct let. A zase - i ČEB se pohybuje v klimatu, určeném členstvím v OECD, takže i kdyby byl stát sebeochotnější k úhradě úrokových rozdílů, ČEB nesmí nabídnout úrok nižší, než stanovují pravidla OECD. Minimální sazba se tak většinou pohybuje jedno procento nad výnosem státních dluhopisů v měně, v níž si sama ČEB půjčuje na zahraničních trzích. Protože za její půjčky ručí stát, může je získat za relativně výhodnějších podmínek.
Rozpory mezi komerčními bankami a státem, které doprovázely vznik a formulování úvěrové politiky ČEB, jsou dnes zřejmě překonány: komerčním bankám se podařilo vykolíkovat prostor tak, aby se ČEB mohla uplatnit v základní funkci. Tou je podpora úspěšných vývozců. ČEB je vlastně bankou „poslední instance : klient sem přichází s žádostí o úvěr až tehdy, když ho nemůže uspokojit nabídka komerční banky. Ale ani ČEB neposkytne úvěr bez zajištění. Zdá se, že jediným zajištěním, které ČEB může a je ochotna přijmout, je samotný vyvážený produkt. Když se uváží, jak vysoké je úvěrové zatížení podniků a kolik bank čeká na splácení, pak řady uspokojených žadatelů v ČEB asi moc husté nebudou. Výroční zpráva ČEB uvádí, že celkový objem vyčerpaných úvěrů ke konci roku 1997 činil 7,7 miliardy korun. Jak generální ředitel ČEB Tomáš Révész, tak ředitel příslušného odboru na Svazu průmyslu a dopravy Boris Dlouhý připouštějí: chabé čerpání zvýhodněných úvěrů neobráží jen opatrnou úvěrovou politiku ČEB, ale také konkurenční slabost vývozních podniků. Týká se to především vývozců investičních celků, neboť k nim měla v prvé řadě směřovat úvěrová aktivita ČEB.
ČEB čeká, že v příštím roce dostane od státu něco přes miliardu korun. Z toho tři sta milionů by mělo navýšit základní jmění banky a zbytek poslouží na úhradu úrokových a kursových rozdílů.
Banka připravuje produkty i pro malé a střední obchodníky. Chce jim nabízet krátkodobý revolvingový úvěr, zřejmě na jeden rok. Produkt by měly prodávat ve svých pobočkách za provizi komerční banky.
Nové mantinely
Česká exportní banka dnes úvěruje zhruba dvě procenta českého exportu, což vypovídá možná jak o její nepříliš silné úvěrové aktivitě, tak asi o nepříliš úspěšných exportních snahách českých vývozců. Tomáš Révész přitom upozorňuje, že globální krize mnohé změnila, a to především ve vztahu investorů k rozvojovým trhům. Říká také, že pozice České republiky je stále dobrá. Určitý punc kvality jí prý dává i šance na vstup do EU hned v první linii. „Nicméně netroufám si odhadnout další vývoj, budeme se muset naučit žít v nových podmínkách, dodává. A trvá na tom, že instituce tohoto typu se nikdy bez státní podpory neobejde.
Ani Pavol Parízek nepodceňuje dopad globální krize na exportní výsledky, ale upozorňuje, že pojišťovna je konstruována pro běh na superdlouhé tratě. Je přesvědčen, že EGAP bude s postupným růstem vlastních zdrojů požadavky na státní rozpočet snižovat až k nule. Tak prý funguje řada obdobných institucí v jiných zemích.
