Kapitánům průmyslu se vítězství v anketě, která monitoruje kontroverzní kroky vůči životnímu prostředí, po všechna léta důsledně vyhýbalo. Hlasující jako by ctili právo podnikatelů klást si i nepřiměřené požadavky, protože nač bychom měli úředníky, kdyby nedokázali uhlídat společensky a ekologicky přijatelnou hranici podnikatelských záměrů? A tak dostávali v anketě po hlavě měkcí, nedůslední, možná i zkorumpovaní úředníci, držitel ekologické posudkářské licence, jehož firma posvětila všechny dobové problematické projekty, ředitel, který usiloval o důsledné zabetonování svěřeného povodí, a především necitlivě ekologicky jednající politici. Od roku 1993 má Ropáka mezi svými řády a čestnými doktoráty i současný prezident.
Co se přihodilo, že pomyslné hájení průmyslníků letos přestalo a Ropákem byl vyhlášen šéf Unipetrolu a dceřiné Spolany Pavel Švarc? Hlavní příčinu nakoupil už se Spolanou. Ta je průsečíkem nejvážnějších ekologických problémů. Jsou v ní dva opuštěné baráky plné nebezpečných jedů, kolem nichž se léta bezradně chodilo, a když se konečně začalo měřit, tak se všechno tutlalo a tutlalo. Jsou v ní i zeminy nasáklé rtutí - a dlouholetá neochota předchozího vedení Spolany zabezpečit všechna ta rizika proti velké vodě. Když povodeň opravdu přišla, ukázalo se, že stejným - ne-li větším - rizikem jsou nedostatečně zabezpečené výrobní sklady, z nichž unikal chlór. To vše bylo korunováno nálezem dalšího dioxinového zamoření, které přesahuje areál závodu a ohrožuje drobné hospodaření obyvatel přilehlé Libiše.
Citlivý podnikatel by v takové situaci volil pokoru k poškozeným okolním obyvatelům. Jenže Spolana přiznává a hradí škody poškozeným jen velmi neochotně. A šéfovy sarkastické řeči o zlepšení hygieny nachlorováním Labe byly už jen posledním stupínkem k Ropákovi. A málem i k Zelené perle za tento neomalený výrok.
Se Spolanou je ovšem spojena i další ekologicky citlivá kauza, a tou je takřka třímiliardová zakázka na odstranění starých dioxinových zátěží bez výběrového řízení. Ta sama vydá za kandidaturu na Ropáka, jímž by ovšem neměl být podnikatel, ale úředník, který to zosnoval, a jeho kolegové, kteří mu to umožnili. Však také ředitel ekologické sekce Fondu národního majetku Jaroslav Vítek byl na Ropáka navržen, ale v pozornosti 106 porotců skončil až na předposledním místě. Nikomu není povědomý, protože se na rozdíl od podnikatele Švarce vyvaroval dráždivých výroků a obrnil se mlčením. Tak velkým, že to odporuje oběma zákonům o přístupu k informacím. Postoj, který Vítek a Fond národního majetku (FNM) zastávají, se ovšem určitě dočká nějaké lepší ceny. Vymyslet, že se zákon, který ukládá sdělovat informace úředníkům od předsednictva vlády po nejmenší stavební úřad, FNM netýká, to za ocenění jistě stojí.
Pořadí na dalších místech už z dosavadního trendu nijak nevybočuje - obsadili je politici. Exministr Jaromír Schling na rozdíl od velké politiky už zúročil v Ropáku svůj netradiční přístup k výstavbě dálnice D47 i snahu namluvit národu, že přes hráze Slap a Orlíku vede významná vodní cesta, na níž je třeba povolit plavbu. Hlavně rychlých člunů, ohrožujících přírodu i koupající. Společně se zástupcem hejtmana Ústeckého kraje Jaroslavem Foldynou, který skončil třetí, se Schling hlasujícím znelíbil i prosazováním kontroverzních stupňů na dolním Labi. I Foldynovi přitížila dálnice, prosazuje ji s tak velkou necitlivostí k Českému středohoří i ke Krušným horám, až to u místního politika zaráží. Oběma - Schlingovi i Foldynovi - v jejich rozletu brání ministerstvo životního prostředí, a tak shodně volají po jeho zrušení.
Díky podobným „opravdu podloženým“ výpadům je s politiky i v Ropákovi legrace. Ale jak je sama cena vnímána: jako ironický žert, nebo jako vážný apel? Kéž by si zachovala od obého trochu. V sedmém ročníku, když začal ohlas Ropáka nabývat na vážnosti, odstoupila z řad porotců profesorka Masarykovy univerzity Hana Librová: „Něco mi na akci Ropák vadí, možná mi připomíná, co už civilizace opustila - vlečení odsouzence ulicí a posměch davu,“ vysvětlila.
Exces, kdy jednomu z Ropáků byla vykropena vstupní chodba ropou, se naštěstí už nikdy neopakoval. A držitelé zvučných jmen většinou mají pro strach uděláno. Jen jediný ze všech laureátů dosud veřejně přiznal, že mu „ocenění“ i cosi dalo - exministr Vladimír Dlouhý. Ale dost možná, že se těch ostatních nikdo nezeptal. Když nic jiného, tak přehled za minulé ročníky vydává neocenitelné svědectví o ekologicky citlivých kauzách a o lidech, kteří za nimi stáli.
