Osmačtyřicet horníků z Kohinooru je každopádně podvedených. Nejde jen o to, že odborářský předák Richard Falbr má nejspíše pravdu, když podezírá uchazeče o koupi dolu z ne zcela čestných úmyslů a odsuzuje zneužití hornických obav o práci. Horníky podvádí každý, kdo jim tvrdí, že čím déle budou moci kopat uhlí, tím to pro ně bude lepší. Skutečností je, že prakticky pro každého čtyřicátníka je setrvání v profesi odsouzené k zániku sociální sebevraždou. Nyní ještě může zkusit něco jiného, zvládnout jinou odbornost, či se vrátit k tomu, co se naučil kdysi. Každým dalším rokem se šance na nové uplatnění podstatně snižuje. Statistiky pracovních úřadů jsou neúprosné. Lidé nad padesátkou a bez kvalifikace se z velké části stávají sociálními případy.
Neplatí to jen o havířích z Kohinooru. V podobné situaci jsou severomoravští hutníci a zaměstnanci mnoha dalších profesí. Ten proces znají nejen v zahraničí, ale v menším měřítku i například naši typografové. Sazeči na horké sazbě, kteří sázeli a odlévali z olova řádky pro tisk novin, již neexistují. Jen pár z nich zvládlo přechod na počítače. Ti starší mezi nimi nebyli.
Je nemožné necítit s lidmi, kteří ztrácejí práci, již poctivě dělali celý život, a netuší, co s nimi bude dál. Stát musí dělat vše pro to, aby našli nové uplatnění a aby mohli žít důstojný život. Nelze však kvůli nim dál těžit uhlí a lít ocel, kterou nikdo nechce.
Vládě nelze upřít, že se snaží pomoci. Stavba dálnice na severní Moravě i té ekologicky kontroverzní směrem na Drážďany přinese nejen přímá pracovní místa, ale také dopravní spojení nejvíce postižených regionů se světem, a otevřou se tak možnosti pro další podnikání. Schválené investiční pobídky a makroekonomická stabilita přivádějí zahraniční investory a s nimi i práci. Je ale do značné míry na lidech, zda budou donekonečna bojovat za svá dosavadní dobře osahaná, ale bezperspektivní místa, nebo projeví snahu postarat se o svou budoucnost a zkusí hledat novou kvalifikaci. Zatím je té odvahy poměrně málo. Až neuvěřitelně zní vyprávění šéfa jedné velké zahraniční firmy operující v České republice už řadu let. Záměry koncernu Philips postavit novou továrnu s třemi tisíci zaměstnanci v Kopřivnici ho notně vyděsily. Sám staví nedaleko tohoto města, postiženého vysokou nezaměstnaností, nové provozy a reálně hrozilo, že nesežene dost pracovníků pro výrobu, kterou nutně potřebuje. Přitom přišel na Moravu ze západních Čech, kde už byl bez šance, že naplní zvýšené stavy. Když se Nizozemci nakonec rozhodli pro Hranice na Moravě, oddechl si. Jsou padesát kilometrů vzdálené, a tak daleko už lidé nedojíždějí.
Ptát se, zda všichni ve vykazovaných zástupech nezaměstnaných skutečně hledají práci, je jistě oprávněné. To nemluvíme o případech zneužívání podpor, zejména mladými lidmi, jimž stačí nechat se zaměstnat na tři měsíce, aby získali na půl roku nárok na podporu, která jim slouží jako kapesné, a živí je rodiče.
Je zcela zjevné, že úřady práce neplní úlohu, kterou mají, a netestují dostatečně uchazeče o dávky. Bezpochyby k tomu chybí legislativa i vůle ministerstva práce a sociálních věcí zpřísnit režim. Šokující však je, když ředitel pracáku zcela vážně v tisku tvrdí, že nemůže sehnat práci pro důlního elektrikáře, neboť je to jiná profese než normální elektrikář. Co mu brání říci takovému člověku, uč se to, co potřebuješ pro své nové povolání, a najdu ti místo. Jinak podporu nedostaneš. Dobám celoživotních zaměstnání je konec už i v Japonsku, a tak bychom se s tím měli smířit i u nás. Pak v sociálním systému bude dost peněz pro ty, co nejsou schopni se o sebe postarat sami, ať už pro svůj věk, či nějaký zdravotní handicap. A zbude i na řešení tak složitých problémů, jako jsou útlumy rozsáhlých průmyslových oborů, které samozřejmě potřebují nejen mimořádnou pozornost, ale i mimořádné prostředky.
ČLÁNKY DO MAILU